10 nebezpečných ruských zbraní, kterých se NATO oprávněně obává

Ruská armáda

Své velmocenské ambice Putin a jeho vládní oligarchie nikdy neskrývali, nicméně neměli čím je prosadit. Proto se v posledních letech ruské vlády pod Putinovou i Medveděvovou taktovkou začalo výrazně investovat do armády a vojenského průmyslu. Vojáci tak po dlouhých letech půstu dostávali novou techniku a zbraně. Nicméně i tak je ruská armáda jako celek v katastrofálním stavu. Podle ruských vládních zdrojů snese měřítka kladená na moderní armády 21. století jen asi čtvrtina ruských ozbrojených sil, zbytek stále odpovídá úrovni konce studené války, což ostatně dokládá i válečné úsilí na Ukrajině.

Podle poměrně velkorysých plánů ruské vlády měla po roce 2020 nejnovější a modernizovaná technika tvořit 70 procent výzbroje armády. To ale neznamená, že bychom měli brát hrozbu Ruska na lehkou váhu. Ostatně podívejme se na jeho největší strašáky zblízka.

Superflanker: To nejlepší od Suchoje

Nejvýkonnější bojový letoun ruského letectva ztělesňuje zatím poslední typ z řady legendárních Suchojů Su-27. Jde o stroj Su-35, na Západě přezdívaný Superflanker, a Rusové jej označují jako multifunkční bojový letoun 4++ generace. Už tato číslovka vyjadřuje výjimečnost „pětatřicítky“.

Všechny nejnovější klasické bojové letouny současnosti patří do čtvrté generace, pátá generace je už vyhrazena bojovým strojům s charakteristikami stealth, jako jsou americké F-22 a F-35, čínské J-31 a J-21 nebo nejnovější ruský Su-57, který vstoupil do služby teprve v roce 2020. Rusové oním 4++ chtějí světu říci, že Superflanker převyšuje všechny klasické konkurenty a zároveň se téměř vyrovná letounům páté generace, i když nedisponuje charakteristikami stealth.

Ať říkají, co chtějí, faktem ovšem je, že Su-35 disponuje vynikajícími letovými vlastnostmi a je vybaven špičkovými zbraňovými a zaměřovacími systémy. Ovšem jeho počátky se datují už do 80. let, kdy se v tehdejším Sovětském svazu začalo pracovat na pokročilejších verzích tehdy čerstvě zavedeného základního typu Su-27 (kód NATO zněl Flanker).

První podoba Superflankeru, tehdy ještě známého jako Su-27M, se objevila v roce 1988. Díky kolapsu komunistické říše a hospodářským problémům Ruska však vývoj nových verzí Flankeru postupoval velmi pomalu a ubíral se spletitými cestičkami. Konečnou podobu dostal Superflanker, dnes známý jako Su-35, koncem 90. let, ale jeho sériovou výrobu ruská vláda objednala teprve před pár lety.

Tupolev TU-160: Největší bombardér na světě

Blackjack, to je kódové označení ruského nadzvukového bombardéru Tupolev Tu-160 v šifrách NATO. Pochází ještě z dob studené války, nicméně stále je to nejvýkonnější strategický bombardér v řadách ruského letectva. Drží několik nej, jde o největší a nejtěžší bojové letadlo v činné službě na světě, největší dvoumachový letoun na světě a největší stroj s měnitelnou geometrií křídla na světě.

Tu-160 plně naložený může vážit až 275 tun a dosahuje rychlosti 2 220 km/h, o čemž se může zdát mnoha moderním útočným letounům. Jen pro srovnání, maximální rychlost Tu-160 je na úrovni maximální rychlostí českých Gripenů. Dolet Blackjacku pak přesahuje 12 tisíc km, což je hranice pro největší dopravní letadla, jako jsou B-747 nebo A-380, která jsou ale schopná letět maximálně poloviční rychlostí, než jakou dokáže vyvinout túčko.

Tu-160 vznikl jako odpověď na americký projekt nadzvukového bombardéru B-1, požadavky tehdejší velení sovětského letectva na nadzvukový bombardér s měnitelnou geometrií křídla vypsalo už v roce 1967.

Práce na novém stroji u Tupoleva zahájili v roce 1972, přičemž využili některé prvky použité u dopravního supersoniku Tu-144. První Blackjacky se do výzbroje sovětského letectva dostaly v roce 1987, a staly se tak největšími bombardéry, jakými kdy Sovětský svaz (i dnešní Rusko) disponoval. Dnes má ruské letectvo pouhých 16 letuschopných kusů z celkem 35 vyrobených, z toho pouze 10 má být zmodernizováno, aby odpovídaly dnešním požadavkům na moderní letoun.

Nicméně i v tomto případě měla a má ruská generalita velké oči. První modernizované letouny měly být připraveny v roce 2016, teprve v dubnu 2020 ale ministerstvo obrany převzalo první dva modernizované stroje. Největší bombardér světa je tak stále spíše jen Potěmkinovou vesnicí ruské armády, i když se značným potenciálem do budoucna.

Projekt 955: Obrovské jaderné ponorky čtvrté generace

Rusko disponuje těmi největšími raketonosnými jadernými ponorkami na světě. Ty největší patřící do třídy Akula už mají v podstatě svou kariéru za sebou, nahrazují je však ne o moc menší stroje třídy Borej. První z nich nese označení Jurij Dolgorukij a stal se první ponorkou, která vznikla po pádu sovětského impéria.

Vývoj Projektu 955, jak se také třída Borej označuje, začal v polovině 90. let, ale i do něj výrazně promluvily hospodářský chaos a nedostatek financí v pokladnicích ruské vlády. Proto byl Jurij Dolgorukij dokončen až v roce 2007 a na vodu jej spustili o rok později. Stavba dalších jednotek už probíhala nepoměrně rychleji, ruské námořnictvo tak disponuje ještě ponorkami Alexander Něvskij a Vladimir Monomach, v červnu 2020 se k nim připojil Kňaz Vladimir a ve stavbě jsou čtyři další ponorky.

Hlavní výzbrojí ponorek třídy Borej je balistická mezikontinentální střela Bulava, což je námořní verze střely Topol-M. Ponorky jich mají v trupových silech celkem 16 kusů. Vedle toho jsou ponorky třídy Borej vybaveny šesti příďovými torpédomety ráže 533 mm, ze kterých můžou vedle klasických torpéd a řízených torpédových střel vypouštět i protilodní řízené rakety.

Projekt 667 aneb Jde to i bez reaktorů

Další třída ruských ponorek, na které si Západ musí dávat pozor, se jmenuje Lada. Patří k Projektu 667 a jde o nejnovější generaci dieselelektrických ponorek, které vycházejí z proslulých strojů třídy Varšavjanka (Kilo v kódování NATO). Navrženy jsou zejména k ničení hladinových cílů a ponorek, kladení min a provádění výsadků speciálních jednotek, přičemž mají extrémně tichý pohonný systém. Tím byla vyhlášená i třída Varšavjanka, takže půjde opravdu o záležitost, která nemá ve světě obdoby.

Na ruské poměry je celkem nezvyklé, že stroje třídy Lada mají jednoplášťový trup, ruská ponorková konstrukční škola vždy upřednostňovala dvouplášťové trupy. Ten je pokryt speciálním materiálem ztěžujícím zjistitelnost ponorky sonarem. Výzbroj tvoří šest torpédometů ráže 533 mm, skrz ně se odpalují torpéda i řízené střely. První ponorku třídy Lada začali v petrohradských loděnicích Rubin stavět v roce 1997, ale námořnictvo ji po mnoha problémech a odkladech dostalo až v roce 2010, přičemž nese jméno Sankt Petěrburg. Třída Lada (exportní verze ponorek jsou známé jako třída Amur) se oproti Varšavjankám vyznačuje vyššími výkony, lépe tvarovaným trupem a pokročilou výzbrojí. Můžou být dokonce vybaveny pohonem nezávislým na přístupu atmosférického vzduchu, kterým bude zpětně vybaven i Sankt Petěrburg.

T-90 – tanková tradice pokračuje

Hlavním tankem ruské armády je typ T-90. Svými tvary připomíná sovětský T-72 a není to náhoda, T-90 totiž představuje další vývojový stupeň letité „sedmdesátdvojky“. Nicméně jde o rozsáhlou modernizaci, a to nejen co se týče výbavy a elektroniky, T-90 má i nový typ pancéřování a vyrábí se pokročilejšími technologickými postupy.

I když v 90. letech Rusko disponovalo tanky T-80, které byly ve všech směrech lepší než původní T-72, jako základ pro nový tank tehdy konstruktéři zvolili T-72, protože jeho výroba i provoz byly mnohem levnější. T-80 skončil v muzeích a na šrotištích a „sedmdesátdvojka“ přežila v podobě T-90. Ta se nemůže svým západním protějškům rovnat co do odolnosti, nicméně je to dáno filozofií ruské tankové konstrukční školy.

Už od 60. let v Sovětském svazu upřednostňují malé a agilní tanky před velkými a těžkými monstry. T-90 je tak o třetinu menší než americký Abrams a má pouze tříčlennou posádku, protože disponuje automatickým nabíjecím zařízením. Ruští konstruktéři vždy vycházeli z úvahy, že menší tank se hůře zaměřuje a je mnohem pohyblivější.

Cena T-90 je oproti západním tankům výrazně nižší. Slabší a lehčí pancíř pak u T-90 kompenzují bloky aktivního pancéřování Kontakt-5. Specialitou ruských tanků, tedy i T-90, je schopnost odpalovat skrz hlaveň kanonu kromě klasické a podkaliberní tankové munice i řízené protitankové střely, což západní tanky neumějí. I když tedy T-90 vypadá vedle západních mastodontů jako střízlík, musí se s ním vážně počítat.

BMD-4: Nejlepší výsadkové bojové vozidlo na světě

Ruská obrněná technika vždy patřila k tomu lepšímu, ovšem co se týče lehkých obrněnců pro výsadková vojska, pak představuje naprostou špičku. Příkladem je výsadkové bojové vozidlo BMD-4. Jde o lehký obojživelný bojový stroj s velkou palebnou silou a schopností přepravovat družstvo výsadkářů. Ve světě nemá konkurenci, žádné ozbrojené síly podobným vozidlem nedisponují, jde vlastně o kombinaci lehkého tanku a bojového vozidla pěchoty, které je možné vysazovat na padáku z transportních letadel.

Výjimečná je právě palebná síla BMD-4. Jeho věž disponuje kanonem ráže 100 mm spřaženým s kanonem ráže 30 mm, posádka má navíc k dispozici koaxiální kulomet ráže 7,62 mm. Aby toho nebylo málo, skrz hlaveň je možné odpalovat i protitankové řízené střely.

Posádku tvoří velitel, řidič a střelec, do zadní části korby se pak vměstná ještě pětičlenné družstvo výsadkářů. Specialitou BMD-4 je i to, že při vysazení na padáku z letadla posádka vozidla i výsadek můžou zůstat uvnitř, takže po dosednutí na zem je ihned připravené k boji. U jiných typů je běžné, že se vysazují samostatně a posádky do nich nastupují až na zemi.

BMD-4 dokáže i plavat po vodní hladině, k čemuž používá dvě vodní trysky na zádi. Dalším neobvyklým prvkem je hydropneumatické zavěšení podvozku, stroj tak může během pár sekund změnit svou světlou výšku nad terénem. V současné době ruská výsadková vojska disponují několika desítkami BMD-4 a další dodávky probíhají poměrně pomalým tempem.

S-400 Triumf – Postrach všeho ve vzduchu

Nejmodernějším a nejvýkonnějším protivzdušným raketovým kompletem ruských ozbrojených sil je v současnosti S-400 Triumf, protějšek známého amerického raketového systému Patriot.

Triumf je schopen prostřednictvím svých raket ničit letadla, bezpilotní prostředky, nízko letící cíle, střely s plochou dráhou letu, průzkumné letouny ve velkých výškách, strategické stealth bombardéry, a dokonce i balistické střely s krátkým a středním doletem. Triumf začal vznikat po rozpadu Sovětského svazu, ovšem opět velmi pomalu kvůli nedostatku peněz. První ostré testy S-400 podstoupil v roce 1999, do aktivní služby se dostal ale až v roce 2007.

Systém S-400 se skládá z několika vozidel. Jedno představuje řídicí a velitelské stanoviště, další veze panoramatický přehledový radar s dosahem 600 km, součástí je i vozidlo s multifunkčním zaměřovacím radarem s dosahem 400 km, dále pak vozidla s vlastními raketami a odpalovacími kontejnery. Radarový systém kompletu dokáže sledovat naráz více než 100 různých cílů a na 12 z nich navézt vhodný typ rakety. S-400 může používat pro různé cíle tři typy raket několika verzí, ty nejvýkonnější mají dvojnásobný dosah oproti nejmodernější verzi amerického Patriotu PAC-3.

Oniks a Zirkon: Nadzvuková kladiva na lodě

Vývoj protilodních řízených střel velkého dosahu má v Rusku dlouhou tradici. Ještě nedávno byla nejvýkonnější zbraní tohoto druhu v ruských ozbrojených silách střela P-800 Oniks s náporovým motorem (tzv. ramjet). První návrhy střely se objevily už počátkem 80. let, ale až v roce 2001 byl dokončen její vývoj.

Oniks je střela s plochou dráhou letu, která startuje pomocí raketového motoru na pevná paliva, k letu pak využívá náporový motor. Na rozdíl od starších sovětských střel, může být Oniks vypuštěn z letadel, lodí, ponorek i ze speciálních nákladních automobilů (mobilní systém na ochranu pobřežních vod se označuje K-300 Bastion).

Oniks ale není jediným trumfem ruské protilodní techniky. V říjnu 2020 byl proveden ostrý test odpálení nové rakety Zirkon z fregaty Admiral Gorškov plující v Barentsově moři, přičemž cíl ležel až na severním Uralu. Protilodní hypersonické střely 3M22 Zirkon (v kódu NATO SS-N-33) jsou pro nepřátele zásadním ohrožením. Mimo úzkou skupinu ruských odborníků a vojenských specialistů se „ven“ podrobné technické parametry nedostaly. Pokud je ale pravdou, že je střela schopna dosáhnout rychlosti Mach 8 až 9 a maximálního doletu kolem 1 000 km, jedná se o zbraň opravdu unikátní. Prototypy byly zkušebně odpáleny v letech 2012–2013 z bombardéru Tu-22M3. V dubnu 2017 bylo ohlášeno, že Zircon dosáhl během letové zkoušky rychlosti Mach 8 (9 090 km/h; 2 722,3 m/s).

RS-24 Jars: Symbol jaderných raketových vojsk

V současnosti nejmodernější do výzbroje ruské armády zavedenou termonukleární mezikontinentální balistickou raketou je RS-24 Jars (v kódu NATO známá jako SS-27 Mod 2). Jde o třístupňovou střelu konstrukčně vycházející ze známého typu Topol-M. Jars se odpaluje buď ze zodolněných podzemních sil nebo mobilních platforem na podvozcích těžkých nákladních automobilů. Rusko ale plánuje i stavbu speciálních vlaků. První zkoušky nové střely se odehrály v roce 2007 jako odpověď na americké plány rozmístění protiraketového štítu ve střední Evropě. Operačně způsobilý byl RS-24 Jars však až v roce 2010.

VA-111 Škval: Nejrychlejší podvodní zbraň

Američané mu přezdívají zabiják letadlových lodí a je to nejrychlejší podvodní lidský výtvor na světě. Mluvíme o superkavitačním torpédu VA-111 Škval. Vlastně se jedná o podvodní raketu, přičemž první podoba této superzbraně se do útrob sovětských ponorek dostala na konci 70. let. Až po pádu železné opony Rusko oficiálně přiznalo existenci této zbraně, nicméně kolem ní stále panuje mnoho tajemství.

Výjimečnost Škvalu spočívá v jeho až neuvěřitelné rychlosti při pohybu pod vodou. Může dosahovat prý až 370 km/h, při takové rychlosti nemá žádná loď ani ponorka šanci provést jakékoliv obranné opatření nebo manévry. Podstata superkavitace spočívá v tom, že si Škval kolem sebe vytváří vzduchovou bublinu, která si razí cestu vodní masou s mnohem menším odporem než klasická torpéda.

Škval nepotřebuje žádné speciální zařízení pro odpal, ruské ponorky jej vypouštějí ze standardních torpédometů ráže 533 mm. Jistou nevýhodou je, že díky superkavitaci Škval způsobuje velký rámus, navíc při jeho odpálení i pohybu unikají k hladině bubliny plynu. Útočící ponorka tak může nepřátelským lodím a letadlům odhalit svou polohu.

V současnosti už ruské námořnictvo disponuje pokročilejší variantou neoficiálně označovanou jako Škval 2. Ta má prý dosah přes 9 km oproti 7 km u původní verze. Navíc prý disponuje i vektorovatelnou tryskou pohonného systému, takže je téměř jisté, že má nějaký naváděcí systém a dokáže při pohybu manévrovat.

Zdroj: Defencyclopedia / Business Insider