Legendární sovětská stíhačka děsila celý Západ. Našel na ní jen jedinou slabinu

Zadání zkonstruovat „třímachovou“ stíhačku dostala kancelář Mikojan-Gurevič 10. března 1961. Velkou otázku představovalo použití materiálu. Konkurenční Lockheed použil v základu titan a jeho slitiny, společnost North American vyvíjela XB-70 pomocí ocelové voštiny. Sovětští konstruktéři vyráběli svůj letoun ze slitiny oceli a niklu a v malé míře použili i titan. Tato slitina vydržela i v extrémních teplotách, které vznikají při rychlosti Mach 3.

Snadná výroba letounu

Značně inovativní a praktický byl i samotný způsob konstrukce. Zatímco americké stíhačky byly klasicky nýtovány, sovětský prototyp měl díly spojeny kombinací bodového svařování, automatického strojového svařování a dokonce i ručními svary.

Zároveň konstrukce obstála v zátěžových testech, a když se svar náhodou porušil, dal se snadno opravit i v polních podmínkách. Sovětský svaz měl poměrně omezené zdroje, díky jednoduché a efektivní technice ale dokázal ve výsledku vyrobit 1 186 kusů letounu, který západní konkurenty pořádně vyděsil.

První prototyp vzlétl 6. března 1964. Letoun, později označovaný jako MiG-25, měl u zadavatelů velký úspěch. Když se jeho fotografie objevila na Západě, vyvolal obraz mohutného stroje s velkým křídlem, což naznačovalo vysokou manévrovatelnost, znepokojení.

MiG-25 navíc dokázal vyvinout mnohem větší rychlost než jejich letadla. Proto přitvrdili ve vývoji stroje McDonnell Douglas F-15 Eagle. Jak se však ukázalo, když Západ konečně dostal jeden stroj do rukou, s manévrovatelností MiGu-25 to nebylo až tak horké.

Jasné a rychlé nebezpečí

Velká křídla zvýšila hmotnost letadla. MiG byl silný v rychlosti, stoupavosti a dostupu, který byl až 27 000 metrů. To vše byly hlavní priority. Manévrovatelnost byla o dost menší, což Západ později dost kritizoval. Sovětský svaz ale manévrovatelnost zase tolik nepotřeboval. Sovětské letectvo totiž uvažovalo na základě údajů, které jim poskytla síť radiolokátorů.

Když MiG vyrazil do akce, vedl jej automatizovaný systém Vozduch, který vypočítával optimální trajektorii letu. Ta byla vypracována tak, aby stíhač doletěl na místo, odkud s největší jistotou zasáhne a zničí cíl. Pilot MiGu svého protivníka ani nemusel vidět na vlastní oči, stačilo mu spolehnout se na údaj systému, že střílí správně.

Nebylo třeba složitě manévrovat a kličkovat mezi protivníky, stačilo jen dopravit střely do vzdálenosti asi 20–40 km. Hlavní zbraní stíhačky MiG-25 byly čtyři řízené střely vzduch-vzduch R-40 velkého dosahu s infračerveným nebo poloaktivním radiolokačním naváděním. Není divu, že byl Západ znepokojený. MiG-25 se stal jedním ze symbolů studené války a ačkoli jeho výroba skončila v roce 1984, od té doby zůstal ve službě v bývalých sovětských republikách a u několika exportních zákazníků.

Zdroj: Military Factory