Hitler měl na konci války tajnou stíhačku s technologií stealth, nestačil ji ale použít

Na konci druhé světové války se postupující americké kolony snažily nalézt jakékoliv důkazy o tom, že Adolf Hitler má (anebo naopak nemá) tajné zbraně, jež by mohly zvrátit poměr sil na frontě. Dne 14. dubna narazili příslušníci třetí americké armády generála Georga Pattona v lesích 160 kilometrů severozápadně od Frankfurtu na tajný hangár, v němž zcela náhodou objevili jednu z nejvyspělejších zbraní nacistického Německa – celodřevěný stíhací letoun Horten 229 ve tvaru křídla poháněný dvěma proudovými motory.

Američané stroj připomínající kombinaci UFO s rekvizitou z vědecko-fantastického filmu rozebrali a dopravili za oceán, kde Horten podobně jako tisíce jiných záhadných předmětů na desítky let skončil v přísně střeženém vládním skladišti nedaleko Washingtonu.

Vše se ale změnilo ve chvíli, kdy se skupina techniků firmy Northrop Grumman, vyrábějící mimo jiné strategické bombardéry B-2 Spirit vybavené „neviditelnou“ technologií stealth, rozhodla prozkoumat, jestli náhodou tato neznámá Hitlerova stíhačka tak trochu nepředběhla dobu. Sestrojili proto dokonalou repliku Hortenu a „poslali“ ji proti radaru, aby s překvapením zjistili, že se dívají na Hitlerův klíč k nadvládě ve vzduchu.

Horten schopný létat rychlostí kolem 1 000 km/hod měl totiž o 20 procent snížený dosah detekce. Za druhé světové války by tato kombinace vysoké rychlosti a obtížné zachytitelnosti radarem byla zcela smrtící. Například když během bitvy o Británii v létě a na podzim roku 1940 zachytily britské radary konvenční stíhačku přilétající ve vysoké výšce z Francie, trvalo jí 19 minut, než dosáhla cíle. Horten 229 by stejnou vzdálenost překonal za 8 minut. Ovšem jedna věc je letoun zachytit radarem, druhá pak ho zastavit. Žádná spojenecká stíhačka té doby by si s Hortenem nejspíš neporadila.

Stealth na německý způsob

Jak se Hitler dostal k funkčnímu letadlu, které o několik desetiletí předběhlo teprve v 80. letech vyvinutou technologii stealth? A tušil vůbec on nebo lidé kolem něj, že takové schopnosti Horten 229 má?

Technici z Northrop Grumman se domnívají, že to možné je. Obtížnou zachytitelnost Hortenu totiž zajišťovalo hned několik prvků. Tím hlavním byl použitý materiál, tedy dřevo. Právě to totiž zachytitelnost snižuje. Stroj má dále motory zabudované do trupu, mezi všemi povrchy jsou hladké přechody a v plášti je použitý uhlík.

Nápad postavit letadlo, které by bylo neviditelné pro radary spojenců, se zrodil po bitvě o Británii. Němci v ní ztratili 1 792 letadel, z toho 610 stíhaček Messerschmitt Bf 109E. Potřebnou výhodu v bitvě získali Britové zejména díky radaru. Velitel Luftwaffe Herman Göring ve snaze obnovit vzdušnou nadvládu Německa proto v roce 1943 schválil výrobu nového stíhacího superletounu postaveného podle technologie „3x 1 000“ – letadlo mělo létat rychlostí 1 000 km/hod a na vzdálenost 1 000 kilometrů dopravit 1 000 kg pum.

Jediným projektem, který něco takového umožňoval, byl Horten 229. Jeho konstruktéři, bratři Walter a Reimar Hortenové, začali na projektu samokřídla pracovat už ve 30. letech. Jejich třetí bratr Wolfram padl v bitvě o Británii, když v Heinkelu 111 zaminovával francouzské pobřeží. Walter hořel touhou pomstít jeho smrt a smrt mnoha svých přátel. Chtěl se vrátit do Anglie a zaútočit na britskou radarovou síť. Horten 229 byl jeho nápad.

Složitá cesta k technologii stealth

Více než desetiletí před tím, než nacisté začali testovat nové samokřídlo, Jack Northrop ve Spojených státech testoval konstrukce vlastního létajícího křídla. Po druhé světové válce se Northropův Northrop YB-49 stal hlavním kandidátem amerického letectva na první mezikontinentální bombardér. Jeho novátorská konstrukce přitom měla nezamýšlenou výhodu. Během jednoho testovacího letu se stroj přibližoval k pobřežní radarové kontrole v Kalifornii. K velkému překvapení ale radar letadlo nezaznamenal, dokud nebylo téměř přímo nad ním. Psal se začátek 50. let.

Letadlo ale mělo problémy se stabilitou, které stály život zkušebního pilota. Letectvo pak v roce 1953 program zrušilo. O 30 let později začal Northrop Grumman pod názvem Tacit Blue testovat přísně tajné letadlo, které bylo pro radar obtížně zjistitelné z jakéhokoliv úhlu. Při testech se zjistilo, že pro zneviditelnění letadla by se daly použít zaoblené tvary. Otevřela se tak cesta k bombardovacímu strategickému samokřídlu B-2, které poprvé odstartovalo v roce 1989.

Horten vzlétl až čtyři měsíce před koncem války

Po vylodění v Normandii v červnu 1944 Adolf Hitler tušil, že se válečné štěstí obrací v jeho neprospěch. Zdvojnásobil tedy objednávku na Horten 229, a to dokonce ještě před jeho prvním zkušebním letem. Horteny se měly stát Hitlerovou zbraní odplaty a zatlačit Spojence zpět do Atlantiku. Na podzim roku 1944 jsou práce na Hortenu téměř hotové, když oba bratři dostanou zprávu, že vůdce zoufale touží po dálkovém bombardéru, s nímž chtěl přenést válku do USA. Reimar Horten proto strávil v prosinci 1944 tři týdny konstruováním mezikontinentálního bombardéru Horten 18.

18. prosince 1944 zkušební pilot Erwin Ziller poprvé vzlétl se samokřídlem poháněným proudovými motory. V následujících týdnech se uskutečnilo množství úspěšných letů a Horten si vedl výborně i proti proudovému Messerschmittu Me 262, který překonal obratností, ovladatelností i rychlostí. V únoru 1945 ale při jednom letu vysadil pravý motor a Ziller následnou havárii nepřežil.

V lednu 1945 se Walter Horten vypravil do Berlína, aby Göringa informoval o konstrukci dálkového bombardéru Horten 18. Stroj poháněný šesti proudovými motory měl mít rozpětí 43 metrů. Nic z toho se ale neuskutečnilo. V polovině dubna bratři Hortenové z tajné továrny prchají a za sebou nechávají několik rozestavěných Hortenů. Tajná zbraň tak do vývoje druhé světové války vůbec nezasáhla.

Zdroj: National Geographic