Jediná naděje na záchranu lidstva? Musíme kolonizovat galaxii, což má řadu nástrah
Časoprostor S7 (1) – generační loď
Kolik lidí je potřeba k tomu, aby se posádka generační vesmírné lodi dostala k Proximě Centauri? I když jde o bláznivý plán, může to podle vědců zajistit přežití lidstva.
Vznik a vývoj lidstva postihuje pouze miniaturní část geologických dějin Země. Předchůdci lidí začali používat nástroje a jazyk před víc než 2 miliony let, současný člověk se v Africe objevil teprve před 200 000 lety a postupně se rozšířil na další kontinenty. Podmínky pro život se od té doby příliš nezměnily, to ale neplatí o vzdálené budoucnosti.
Přečtěte si také: Gigantická vesmírná loď nás doveze na jinou planetu. 2400 lidí se během 400 let bude reprodukovat na palubě
Nejasné vyhlídky
Za 250 milionů let se driftující kontinenty spojí v oblasti rovníku do jednoho obřího superkontinentu, který vědci pojmenovali Pangea Proxima. V důsledku toho prudce stoupne sopečná činnost a tím i podíl CO2 v atmosféře, což způsobí vzrůst průměrných denních teplot až na 48 °C. Když se k tomu přidá rostoucí aktivita Slunce, stane se Země pouštní planetou, na níž vyšší formy života nepřežijí. Země v podobě, jak ji známe dnes, bude jen součástí mýtů.
Dostat se tak daleko ale nebude pro lidstvo snadné. Když pomineme, že už za nějakých 50 000 let nás čeká další doba ledová, větší hrozba číhá mimo naši planetu. Blízkým vesmírem se totiž pohybuje přes 1000 asteroidů větších než 1 km, z nichž každý dokáže vyhladit veškerý život na Zemi. Pokud by se Země srazila s objektem o průměru deset a více kilometrů, uvolnila by se tím energie odpovídající několika milionům hirošimských bomb. Naposledy se tak stalo před 66 miliony lety, kdy vyhynuli dinosauři.
Směr Proxima Centauri
Pokud by lidstvo nedokázalo hrozbu odklonit nebo zničit a muselo by před takovýmto „zabijákem planet“ prchnout do vesmíru, nabízí se otázka, kam zamířit. Nejbližší pevné planety totiž ke kolonizaci příliš vhodné nejsou – na Venuši je příliš horko, na Marsu zase chybí povrchová voda.
Nabízí se tedy cesta mimo Sluneční soustavu, k nejbližší exoplanetě, jíž je Proxima Centauri b. Ani ta ale nepředstavuje zrovna pozemský ráj – její hvězda Proxima Centauri je červený trpaslík, takže neustále vysílá rentgenové paprsky a silné výboje dalšího záření. Planeta je navíc v takzvané vázané rotaci, takže je ke svému slunci trvale přivrácená jednou stranou. Na této straně je extrémní horko, zatímco odvrácená strana je ponořena v nekončící ledové tmě.
Pokud by se lidstvo přece jen tímto směrem vydalo, překonat vzdálenost 4,22 světelného roku, tedy asi 40 trilionů kilometrů, by s využitím dnešních technologií trvalo 6300 let. Na místo určení by se tak dostali velmi vzdálení potomci původní posádky.
Výzkumníci z univerzity ve Štrasburku analyzovali pravděpodobnost přežití misí s různě velkou posádkou a dospěli k jednoznačnému závěru – podle nich by k provedení této cesty bylo potřeba nejméně 98 lidí, tedy 49 párů, schopných reprodukce. Součástí mise by byl přesně stanovený počet porodů za rok a model zohlednil i neplodnost, příbuzenské křížení, náhlá úmrtí nebo katastrofické nehody.
Evropská jižní observatoř (ESO) dne 24.srpna 2016 oznámila objev vůbec nejbližší exoplanety Proxima Centauri b. Na povrchu planety je teplota kolem -40°C. pic.twitter.com/bC4KWQgkIo
— kalendarbeda (@kalendarbeda) August 24, 2025
I tak jsou ale výpočty ovlivněné množstvím neznámých faktorů mimo jiné i proto, že předpovědět, co bude lidstvo dělat za několik tisíc let, je prakticky nemožné. „Představa, že by 49 párů dokázalo udržet populaci po dobu 5000 let a vzájemně se nepozabíjet a nehádat se, je v rozporu se vším, co z dosavadních zkušeností známe,“ komentoval rizika takového projektu v dokumentu Časoprostor teoretický fyzik Metin Tolan z univerzity v německém Göttingenu.
Generační loď
Než by dosáhla svého cíle v sousedním solárním systému, muselo by na emigrační vesmírné lodi žít a zemřít kolem 250 generací. Naprostá většina lidí na palubě by se narodila a zemřela, aniž by spatřila Zemi nebo jakoukoliv jinou planetu. I poslední generace, která nakonec dorazí k cíli, by už dávno zapomněla, proč se její předkové na tuto cestu vydali.
Podmínkou je také vybudovat zcela uzavřený soběstačný ekosystém, který by dodával energii, potraviny a vzduch k dýchání. A to zatím nikdo v takovém měřítku nezkusil. Kosmická loď by musela udržovat konstantní rychlost kolem 700 000 km/h. To zase není úplně nereálné – nejrychlejším objektem, který kdy lidé postavili, je Parkerova solární sonda (Parker Solar Probe) určená ke studiu Slunce. Vesmírem se pohybuje rychlostí kolem 650 000 km/h, k čemuž ale využívá sluneční gravitaci.
Kolonizace Mléčné dráhy
Podle vědců by tímto způsobem mohlo lidstvo jednoho dne kolonizovat celou Mléčnou dráhu. Předcházel by tomu výběr vhodných exoplanet, v jejichž atmosféře by astronomové pomocí výkonných teleskopů identifikovali metan nebo ozón, čímž by se potvrdila existence rostlin. Po zhruba 10 000 letech regenerace by se pak lidstvo přesunulo na další exoplanetu. Těmito skoky mezi exoplanetami by lidé teoreticky mohli kolonizovat celou galaxii za méně než 10 milionů let. Pokud chce lidstvo dlouhodobě přežít, je to možná přesně to, co musí udělat.
Klíčovou podmínkou tak velkolepého projektu je ale neochvějná vůle definitivně se rozloučit se Zemí. Nespočet generací by žil výhradně na palubách vesmírných osadnických lodí, které by po tisíce let putovaly prázdnotou. Vzhledem k délce lidského života je to jediný způsob, jak může člověk ohromné mezihvězdné vzdálenosti překonat.
„Problém je v tom, že lidé nejsou na cestování vesmírem stavěni. Náš život prostě není dost dlouhý. Vezměme 100 let jako hrubé měřítko – s běžným pohonem se za sto let ve vesmíru daleko nedostanete. I kdybychom měli stokrát rychlejší pohon než dnes, trvalo by nám zhruba 1000 let, než bychom doletěli k nejbližší hvězdě,“ shrnul naše možnosti Metin Tolan.
Kolonisté s umělou inteligencí?
Kolonizace vesmíru tak zůstává hlavně teoretickým projektem, na němž ale už dnes pracují týmy vědců. V roce 2018 tak tým Evropské kosmické agentury (ESA) přišel s koncepcí vesmírných lodí, které by se jako obří archy vydaly na cestu různými směry k nejbližším hvězdám. Po dosažení a kolonizaci sousední sluneční soustavy by se někteří osadníci okamžitě vydali k další hvězdě. Tento proces by se stále opakoval, takže postupem času a s rostoucí dynamikou by se lidstvo rozšiřovalo, a nakonec by lidé dosáhli všech potenciálně obyvatelných planet v naší galaxii. I tak by ale celý proces trval mnoho set tisíc let.
Mohlo by vás také zajímat: Převratný objev NASA. Exoplaneta připomíná Zemi, muže na ní existovat voda a s ní i život
To vede k úvahám o tom, že ve službách lidstva se do vzdáleného vesmíru vydají spíše stroje, případně bioroboti, jejichž myslí bude umělá inteligence. To už ale nebude „život“ v pravém slova smyslu – ten totiž známe zatím jen na bázi uhlíku, zatímco AI funguje na bázi křemíku. O kolonizaci vesmíru člověkem by se tak v tomto případě dalo mluvit jen velmi vzdáleně.
Zdroj: Universe Today, MIT Technology Review
Video, které jste mohli minout: Prohlédněte si nejmodernější vesmírnou stanici. Má skleník a centrifugu
Nenechte si ujít novinky Prima Zoom!
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
