Nacistický panzerfaust byl noční můrou sovětských tanků. Měl jedinou velkou slabinu

Podle Jamese Hollanda, průvodce dokumentem Tajemství nacistických válečných zbraní, který můžete vidět on-line na webu Prima ZOOM, je pancéřová pěst sice snadná na ovládání, představuje ale zároveň i takřka sebevražednou zbraň. „Účinná totiž může být jen tehdy, když se k nepříteli přiblížíte prakticky na dosah,“ vysvětluje Holland, podle nějž byl střelec z panzerfaustu kvůli tomu v okamžiku útoku velmi zranitelný.

Pancéřovou pěst vyvinula lipská společnost HASAG v roce 1942 jako odpověď na hrozivou materiální převahu Rudé armády, která do bojů vrhala ohromné množství tanků. Sověti měli v polovině roku 1941 kolem 22 000 tanků, což bylo víc než všechny armády té doby dohromady. Postupně se prosadily odolné a dobře vyzbrojené tanky T-34, kterých Sovětský svaz do konce války vyrobil přes 60 000 kusů. Zastavit tuto železnou lavinu měly právě pancéřové pěsti.

Jednoduchá trubka s hlavicí

Pancéřová pěst postupně přerostla v celou rodinu protitankových zbraní s označením Panzerfaust 30, 60, 100, 150 a nakonec Panzerfaust 250, kdy číslo v názvu určovalo dostřel v metrech. Poslední dvě varianty se už ale masového nasazení nedočkaly. Vlastní zbraň tvořila výmetná trubka obsahující nálož střelného prachu, na kterou byla nasazena hlavice s kumulativní náloží (granát). Střelec zasunul trubku do podpaždí nebo si ji položil na rameno, aby proud žhavých plynů směřoval po výstřelu za něj. Pak už jen stačilo zvednout jednoduchá mířidla a stisknout spoušť.

Jakmile granát opustil trubku, rozvinula se sada tenkých ocelových křidélek, které stabilizovaly let. Po výstřelu se trubka zahodila, byla totiž jen na jedno použití. Kumulativní hlavice při zásahu prorazila v pancíři tanku otvor, kterým dovnitř pronikly žhavé plyny a střepiny, jež zabíjely nebo zraňovaly posádku a ničily vnitřek obrněnce.

Miliony pancéřových pěstí

S nejmenší pancéřovou pěstí, která vážila 6,25 kg, mohly celkem snadno zacházet i ženy a děti, což se dělo hlavně v posledních týdnech války při obranných bojích na území Německa. Zbraň se osvědčila hlavně v pouličních bojích, kdy se mohl střelec snadno schovat. Až 70 % tanků zničených ve městech ve východních částech Německa šlo na vrub právě pancéřových pěstí nebo Panzerschrecku, což byla podobná protitanková zbraň na vícenásobné použití. Sověti proto museli své tanky kombinovat s pěšími družstvy, která obrněnce chránila před útokem ze zálohy.

Přibližně metr dlouhá pancéřová pěst byla zbraní skutečně masovou. Podle Vojenského historického ústavu Praha Němci jen Panzerfaustu 60 vyrobili do prosince 1944 téměř 1,3 milionu kusů, celkem bylo všech variant nasazeno ohromujících 8 254 300 kusů.

ZDROJ: VHÚ