Vyhlazení Lidic den po dni: Nacisté masakrovali bez důkazů, měsíce skrývali stopy

Jedním z nejtragičtějších dozvuků atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha bylo vyhlazení Lidic 10. června 1942. Šlo o přímou odvetu za útok na Německo, jehož byl Heydrich v protektorátu nejvyšším představitelem. Jak ale historie odhalila, operace byla vedena pod falešnou záminkou a bez přesvědčivých důkazů o jakékoliv spojitosti tamějších obyvatel s operací Anthropoid. Přesto bylo na místě popraveno 173 mužů, další zemřeli v následujících dnech a ženy spolu s dětmi byly odsunuty buďto do koncentračních táborů, nebo na převýchovu.

Jeden milostný vzkaz

Předehra hrůzného činu nacistického Německa se začala odvíjet už 3. června. Jaroslav Pála, majitel továrny na baterie Palaba ve Slaném u Prahy, zachytil hned ráno vzkaz adresovaný jedné ze zaměstnankyň. Adresátkou byla Anna Maruščáková, která však byla tou dobou nemocná, a tak Pála dopis otevřel. Stálo v něm: „Drahá Aničko! Promiň, že Ti píši tak pozdě, a snad mě pochopíš, neboť víš, že mám mnoho práce a starostí. Co jsem chtěl udělat, tak jsem udělal. Onoho osudného dne jsem spal někde na Čabárně. Jsem zdráv. Na shledanou tento týden, a pak se již neuvidíme. Milan.“

Pála se domníval, že tajemný Milan má podle obsahu vzkazu něco společného s atentátem na Heydricha a neprodleně kontaktoval policejní stanici ve Slaném. Na telefonát reagoval poručík Jaroslav Smaha, který o hovoru informoval nadporučíka Františka Poláka. Po krátké úvaze byl pro psaní do továrny poslán strážmistr Vybíral, který chtěl po převzetí adresátku Annu Maruščákovou varovat.

Neměl však žádný dopravní prostředek, kterým by se k ženě dostal včas, a nevědomky se tak ochránil od značných nepříjemností, které by mu mohlo později způsobit gestapo. Právě to totiž Maruščákovou zatklo poté, kdy se o obsahu dopisu dozvěděl přednosta gestapa v Kladně Thomas Thomsen a začalo dlouhé vyslýchání.

Ztracený Josef Horák

Maruščáková přiznala, že se stýkala s mladíkem, který přijížděl na kole kladenských železáren s čísly 805, 808 nebo 809. Zároveň uvedla, že ji požádal, ať v Lidicích pozdravuje Horákovy se vzkazem, že „je Pepík v pořádku“, podle čehož usoudila, že se ve skutečnosti stýká s Josefem Horákem z Lidic, který však byl už několik let nezvěstný. To proto, že bojoval coby pilot v RAF, to ale Maruščáková netušila a nic nevěděl ani Horák, který už byl v té době ženatý s Britkou Winifred Mary New.

Jak se po zatčení mužů na kolech s příslušnými čísly dozvěděla, celou dobu se stýkala s Václavem Říhou z Vrapic, který se na ni snažil udělat dojem tím, že předstíral zapojení do odboje. Místo toho ale s odvoláním na Josefa Horáka poukázali společně na Lidice, jejichž osud byl zpečetěn už 4. června 1942.

I když gestapo nenalezlo žádné důkazy a přímou spojitost, obec byla vybrána jako exemplární příklad trestu, který postihne všechny, kdo se postaví Říši. Vše se zakládalo na zprávě Thomas Thomsena, který naznačil, že Horák spolu se svým přítelem Josefem Stříbrným slouží u spojenecké armády, ovšem nepřinesl žádný důkaz, který by jeho domněnku potvrdil. Nebyly nalezeny ani žádné zbraně, vyjma dvou loveckých pušek a jednoho revolveru, což rovněž není přesvědčivým důkazem, že se v blízkosti někdo z parašutistů či útočníků skutečně skrývá. Thomsen i po válce vypověděl, že jeho zpráva přinesla negativní výsledek, leč osud vesnice už nemohl změnit.

Zvláštní operace K. H. Franka

Situace se mezi 5. a 9. červnem ujal K. H. Frank, který podával říšskému ústředí a bezprostředně Hitlerovi přehnaně zkreslené zprávy. Byl to ostatně Frank, který navrhl zničení obce a hromadné popravení mužů starších 16 let, k čemuž skutečně 10. června došlo. Všemu ovšem ještě předcházel státní pohřeb Reinharda Heydricha, aby už v 18 hodin téhož dne přijal Adolf Hitler na audienci protektorátního prezidenta Emila Háchu a vyřkl finální rozkaz: „Všichni muži mají být zastřelení, všechny ženy mají být poslány do koncentračních táborů, děti mají být shromážděny, a pokud jsou schopny poněmčení, dodány do SS rodin v Německu.“

Už v noci z 9. na 10. června tak začal pohyb příslušníků kladenského gestapa směrem k obci, kde se potkali s pražským oddílem. Právě ten měl nastražit v lidickém mlýně zbraně, které sloužily jako definitivní záminka k operaci startující s rozbřeskem. Skupiny gestapa začaly vyzývat obyvatelstvo, aby si vzalo osobní dokumenty i cennosti a shromáždilo se na dvoře Horákova statku, resp. ženy a děti v místní obecní škole. Muži byli uzavřeni do sklepa a chléva, aby byli následně po pěti vyváděni ven a popraveni střelbou do hrudníku a hlavy.

Protože byl ale proces podle zasahujících příslušníků gestapa příliš pomalý, nařídili velitelé popravovat lidické muže po desíti, čímž na místě přišlo o život 173 mužů. Někteří se snažili uprchnout nebo se teprve vraceli z noční směny domů, i ty ovšem gestapo pochytalo a bez milosti zavraždilo. Finální účet mrtvých mužů se zastavil na počtu 202.

Co se týče žen, byly už kolem páté hodiny ranní naloženy do nákladních vozidel i s dětmi a odvezeny do tělocvičny gymnázia v Kladně. Rovných 184 jich bylo následně vybráno pro přímý transport do koncentračního tábora Ravensbrück, což se nakonec týkalo i 7 dalších žen, které měly děti mladší než jeden rok. Jen na krátkou chvíli byly odeslány od Terezína, ovšem i je, spolu s dětmi, čekal osud v táboře Ravensbrück. Ty děti, které byly vybrány na převýchovu, byly zařazeny do příslušného programu, ať už rovnou v Kladně, Praze, nebo následně v polské Lodži. Zbylých 81 dětí ale bohužel skončilo s největší pravděpodobností ve vyhlazovacím táboře Chelmno.

Samotné vypálení Lidic v průběhu 10. června 1942 měla na starosti Říšská pracovní služba Reichsarbeitsdienst (RAD) a dohlížel na ni sám Thomsen. Nejprve bylo nutné odvézt veškerý živý i neživý majetek, jako byly cennosti, velké kusy nábytku a také hospodářská zvířata. Tato evakuace probíhala přibližně do 11. hodiny dopolední, a už během ní příslušníci gestapa začali po domech roznášet plechovky s benzínem, které plnili ze dvou 400litrových sudů umístěných téhož rána na náves Lidic. Oheň poprvé vzplál už kolem osmé a jeho šíření sledoval i K. H. Frank, který dorazil z Prahy. Po několika hodinách už ale na místě zbyly jen zdi kostela a doutnající trosky domů, které byly později i za pomoci vězňů z Terezína a skupiny RAD dále ničeny.

Aby bylo dílo zkázy dokonáno z pohledu gestapa dokonale, byly vykáceny i stromy a změněno koryto řeky, která Lidicemi protékala. Důvodem byla snaha zabránit pozdější identifikaci vesnice, čemuž odpovídalo i rozvážení sutin z domů po okolí a postupné osetí vzniklých lánů obilím. Operace definitivně skončila v září 1944 a trvalo dlouhých osmnáct let, než byl vybudován dnešní památník, který se v roce 2004 dočkal své modernizace.

Zdroj: S. Motl: Cesty za oponu času