Ďáblova dílna: Nacisté chtěli zničit Brity paděláním. Celou operaci zhatil Heydrich

Nacistům připisujeme řadu přídomků (od zločinců až po chladnokrevné vrahy), jen málokdy se ale mluví o tom, že během druhé světové války byli rovněž velmi ochotnými padělateli všeho, co se padělat dalo. Ačkoliv příběhy o falšování platidel spojenců, nejrůznějších dokumentů či poštovních známek nejsou příliš známé, ten nejdůležitější má úzkou spojitost s Československem a typofrafem Adolfem Burgerem.

Padělatelem proti své vůli

Coby slovenský Žid narozený v roce 1917 byl za druhé světové války vězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen, kde se díky svému povolání účastnil největší padělatelské operace nacistického Německa. O příběhu operace Bernhard napsal po válce knihu Ďáblova dílna, podle níž o mnoho let později nechal natočit stejnojmenný snímek, který získal Oscara za nejlepší cizojazyčný film roku 2008.

Ještě před tím, než byl Burger uvězněn v koncentračním táboře, zapojil se do odbojové činnosti komunistické skupiny v Bratislavě. Ta se snažila o záchranu slovenských Židů, kterým Adolf Burger tiskl falešné křestní listy. Za to však byl v roce 1942 i se svojí manželkou zatčen a následně přesunut do Žiliny, odkud byl poslán do Osvětimi. Burgerova manželka Gisela podmínky v jednom z nejhrůznějších míst druhé světové války nepřežila, Adolf Burger byl s přihlédnutím ke svému typografickému vzdělání přesunut do zmiňovaného tábora u Sachsenhausenu, kde se padělaly především britské libry, ale také francouzské franky, americké dolary a další tiskoviny.

Ničení britské ekonomiky

Primární snahou nacistů bylo shazování padělaných britských bankovek nad Británií, aby došlo ke zhroucení její ekonomiky. Za tímto účelem však bylo nejprve nutné vytvořit kvalitní padělky, které by obstály i před kontrolou ze strany odborníků z Velké Británie. Nezačalo se však u samotného tisku, nýbrž u papíru, který se nacistům stále nedařilo věrně napodobit. Ačkoliv věděli, že jej Britové vyrábějí ze lnu a kusů hadrů, až po dvouletém úsilí zjistili, že ony hadry nejsou z nové látky, ale jde o vyprané, leč delší dobu používané kusy.

Jak ve své knize Burger vzpomíná, papír se nevyráběl v Sachsenhausenu, ale v papírně Hahenmühle u města Dassel, a dohlížel na ni sám ředitel celé operace Andreas Alfred Naujocks. Na tomto místě se film Ďáblova dílna od reality mírně odklání, protože podle Burgerových vzpomínek na důležitý faktor při výrobě papíru nepřišel jeden z židovských padělatelů Salomon Smoljanov, ale přímo zaměstnanci papírny.

Ve výsledku to ale nehrálo příliš velkou roli, protože po papíru bylo nutné věrně napodobit i vodoznaky, kterými byly tehdejší brtiské bankovky doslova poseté. Šlo o nejrůznější vlnovky, které byly střídány čísly, na jejichž sestavující algoritmus bylo rovněž nutné přijít. Fyzicky se pak vlnky napodobovaly pečlivě vytvarovanými drátky na papírenském sítu, čehož se už účastnil sám Burger. Dále bylo nutné napodobit fluorescenční vlastnosti papíru viditelné v ultrafialovém světle a následně se postarat o co nejkvalitnější tisk.

Matrice byla hotová na konci roku 1942, kdy ale rovněž končila první fáze celé padělatelské mise. Má se za to, že Naujocks upadl v nemilost u Reinharda Heydricha, který zavelel k zastavení celé operace a změně jejího primárního účelu. Tytam byly myšlenky na zboření britské ekonomiky – za falešné peníze měla být pod hlavičkou operace Bernhard financována zpravodajská činnost nacistického Německa a samotná výroba padělků přešla pod nového ředitele, majora SS Bernharda Krügera.

Jednotka, jejímž členem byl i Adolf Burger, vyráběla britské peníze až do konce války, přičemž celková hodnota falešných peněz se díky neoficiálním záznamům jednoho z věznů měla pohybovat v rozpětí 132–300 milionů liber. Nebyly to však pouze tyto bankovky, u jejichž neoprávněného tisku Burger byl. S blížícím se koncem války chtěli nacisté falšovat také americké dolary a Burger uvádí, že jimi byl Krüger doslova posedlý.

Po Britech přicházejí Američané

Problém ale tkvěl v tom, že Američané používali jinou tiskovou techniku, takže trvalo několik měsíců, než byla připravena odpovídající matrice pro světlotisk. Výsledek byl ale ještě lepší, než si Krüger představoval, a padělky od originálních peněz nebyl nikdo schopný rozeznat. Následně se tedy měly rozjet stroje a ve dvou desetihodinových směnách z nich měl každý den sjíždět obnos odpovídající přibližně milionu dolarů. Vše ale začalo až v polovině února 1945 a podle Burgera bylo množství vytištěných dolarů zanedbatelné.

Po skončení války pak Adolf Burger neváhal a o padělcích šel ihned říct policii. Na oddělení proti padělání prý vzbudil v řadách zaměstnanců značný rozruch, protože se zprvu domnívali, že se někdo přišel udat. Pak ale Burger vysvětlil, že byl k práci přinucen v koncentračním táboře a pomohl s identifikací padělků. Sám by je podle svých slov nebyl schopný poznat, bezpečně ale určil ty, které prošly jeho rukama.

V Sachsenhausenu totiž došlo na nenápadnou sabotáž, když Burger propichoval na librách hlavu britské královny, což by zřejmě Britové nikdy neudělali. Ačkoliv se v té době peníze přehýbaly a propichovaly, aby držely v peněžence, na místo milované panovnice by špendlík zabodnut nebyl, což si ale Němci při kontrole neuvědomovali.

Už 9. května 1945, tedy pouhý den po kapitulaci Německa, prý za Burgerem přijeli dva britští agenti, kteří jej po dobu jednoho týdne vyslýchali u jídla a čokolády. Když zjistili, co se zjistit dalo, odcestovali s dokumenty zpět do Velké Británie a informace pečlivě uzamkli do trezorů.

Podle Burgera až do premiéry filmu Ďáblova dílna nemělo příliš mnoho lidí ponětí, co se vlastně v rámci operací Bernhard dělo, a to i kvůli nezájmu o knihu, kterou sepsal krátce po skončení války. Podle Burgerových odhadů si do uvedení zmiňovaného snímku koupilo knihu pár tisíc lidí po celém světě, takže bylo klidně možné, že se o padělcích tak velkého množství britské měny dozvěděli sami Britové až z kina.