Nezastavitelný velitel Antonín Sochor dobýval Kyjev a cvičil armádu židovského státu
Důstojník exilové armády Antonín Sochor patřil za druhé světové války k legendárním velitelům východní fronty a za svou odvahu i schopnosti byl opakovaně vyznamenán.
Uniformě zůstal věrný i po porážce Německa, a přestože odmítal vstoupit do KSČ, byl kromě štábních funkcí pověřen také tajným výcvikem židovských dobrovolníků pro čerstvě zrozený stát Izrael. Jeho kariéru ukončila 15. srpna 1950 tragická srážka automobilů ve vojenském výcvikovém prostoru Ralsko, za níž podle některých zdrojů stál Sochorův spolubojovník a agent sovětské tajné služby NKVD Bedřich Reicin.
Přečtěte si také: Josef Mašín se sám postavil gestapu. Napínavá přestřelka jako by vypadla z hollywoodského filmu
Záhadná dopravní nehoda
Nečekaná smrt zkušeného vojáka jen měsíc po jeho šestatřicátých narozeninách budí pochyby z mnoha důvodů. Objevila se svědectví, že se Sochor v posledních měsících života bál útoku, neustále měl u sebe nabitou zbraň a naznačoval, že mu snad někdo usiluje o život. Faktem je, že mu v očích tehdejšího režimu mohla škodit epizoda spojená s Izraelem, jehož politika se nevyvíjela podle představ Moskvy. Velké ochlazení vztahů SSSR a jeho satelitů se židovským státem nicméně přišlo až o několik měsíců později a vlna antisemitismu, kdy mimo jiné musel z Prahy odejít izraelský velvyslanec a československé komunisty židovského původu postihly inscenované procesy, dokonce až v roce 1952.
Sochor se tak na rozdíl od mnoha dalších příslušníků československé zahraniční armády již nedočkal pronásledování ze strany komunistického režimu, jeho tragická nehoda ale nejspíš zinscenovaná nebyla. Ukazuje na to vyšetřování, které po roce 2000 vedl Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, i očitá svědectví. „Tehdy jsme dojeli k místu nehody, kde do osobního auta podplukovníka Sochora narazil z pravé strany nákladní vůz s třemi vojáky. Zraněného Sochora jsme potom s kapitánem, který s ním cestoval, odvezli do vojenské ošetřovny v Ralsku. Nepředpokládám, že by někdo z těch tří vojáků ho měl v úmyslu zabít,“ uvedl před lety svědek nehody Ladislav Rajm.
„Silný boční náraz vymrštil Sochorova řidiče ven z automobilu a nehodu bez vážných zranění přežil, zatímco Sochora našli vojáci zmáčknutého k podlaze auta a s otevřenou frakturou lebky,“ uvedl na svém webu Vojenský historický ústav. Sochor cestoval spolu s kapitánem Petrem Hujvanem v tmavé Škodě Tudor, do které ve čtvrt na osm večer 15. srpna narazil lehký náklaďák Morris Commercial (za války je používala čs. jednotka v Británii, pak se dostaly i do stavu poválečné armády). Vážně zraněnému už nemohli lékaři v nemocnici v Jablonném v Podještědí, kam ho z ošetřovny převezli, pomoci a Sochor krátce po půlnoci zemřel.
Sochor, Buršík a Tesařík
Voják, kterému podle některých historiků na počátku 50. let mohlo hrozit zařazení do některého z vykonstruovaných politických procesů s agenty údajného sionismu, se 21. srpna 1950 dočkal pohřbu se všemi poctami, pět let po smrti byl in memoriam povýšen do hodnosti generálmajora. A podobně jako jeho spolubojovník z východní fronty Otakar Jaroš – prvorepublikový vlastenec s masarykovskými ideály, který padl u Sokolova – se Sochor trochu paradoxně zařadil do komunistického pantheonu válečných hrdinů. Na rozdíl od Josefa Buršíka a Richarda Tesaříka, jeho druhů při dobývání Kyjeva, kteří podobně jako on dostali nejvyšší sovětské vyznamenání.
Osvobození ukrajinské metropole začátkem listopadu 1943 je jednou z nejslavnějších epizod československé vojenské jednotky v SSSR. Do centra města se jako první probily tanky řízené Čechoslováky pod vedením Buršíka a Tesaříka, kterým sekundovali Sochorovi samopalníci. Všichni tři velitelé si za to jako první cizinci vysloužili Zlatou hvězdu Hrdiny Sovětského svazu. Moc štěstí jim ale nepřinesla. Jako svobodomyslní jedinci se po roce 1945 jen těžce vyrovnávali se sílícím vlivem komunistů. Sochor v létě 1950 zahynul, vážně nemocný Buršík ve stejné době uprchl z vězení a složitě emigroval na Západ, jen Tesařík nejdřív zastával vysoké funkce, nakonec ale i on musel z armády odejít.
Sochor bojoval s 218 střepinami v těle
Všechny tři kromě odvahy spojovalo i to, že válečné nasazení zanechalo vážné stopy na jejich zdraví. Josef Buršík bojoval s tuberkulózou, Richard Tesařík přišel o levé oko na Dukle, kde utrpěl těžké zranění také Antonín Sochor. Při dobývání dukelského průsmyku opakovaně odmítal ustoupit a byl těžce raněn. Lékaři pak vyjmuli z jeho těla 218 střepin, po dlouhé rekonvalescenci pak ale už do boje zasáhl jen krátce koncem roku 1944 a následně byl přeložen ke štábu. Později učil na škole pro důstojníky v záloze, odkud zamířil na ministerstvo obrany.
Mohlo by vás také zajímat: Pět příběhů sexuálního násilí rudoarmějců z května 1945 aneb Přehlížená historie
Po válce rodák z německého Lobernu (narodil se 16. července 1914), kam jeho otec odešel za prací před první světovou válkou ze severočeského Duchcova, absolvoval Vysokou školu válečnou v Praze. Významně se podílel na operaci DI (Důvěrné Izrael), která spočívala v pomoci židovskému státu. Vedl výcvik dobrovolných jednotek Hagana, ze kterých sestavil židovskou brigádu, působil také přímo v Izraeli jako poradce operační správy izraelské armády. Poté, co vztahy mezi komunistickým Československem a Izraelem ochladly, se musel vrátit, od září 1949 až do své smrti působil Sochor na pěchotním učilišti v Milovicích.
Zdroj: ČTK, VHÚ
Video, které jste mohli minout: Nejslavnější francouzská bitva proběhla v poušti. Rommel se dost přepočítal
ČTK
Česká tisková kancelář
Nenechte si ujít novinky Prima Zoom!
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
