Židovský stát zachránily zbraně a letadla z Československa. Klíčovou roli sehrál Žatec

Mapa budoucího rozdělení Palestiny ale – snad jen s výjimkou jejích autorů – nevyhovovala vůbec nikomu. Nesouvislá židovská území propojená úzkými koridory a Jeruzalém pod mezinárodní správou ze všech stran obklopený arabským územím načrtnuté v kanceláři OSN jako by dopředu říkaly, že dojde k válce.

Přečtěte si také: Největším proudovým leteckým esem světa je Izraelec Giora Epstein. Sestřelil 17 egyptských stíhaček

V hrozícím konfliktu, na který se začaly připravovat obě strany, byla kritickou především otázka zbraní a munice. Britové, kteří tradičně stranili Arabům, až do konce svého mandátu zadržovali všechny židovské lodě a náklad kontrolovali nebo přímo zabavovali. Židé si ale poradili.

Základna Zebra na letišti v Žatci

Tajná židovská armáda Hagana v březnu 1948 najala britského pilota Gordona Levetta, který se měl spolu s několika židovskými kolegy – byl mezi nimi i budoucí izraelský prezident Ezer Weizman – postarat o dopravu letadel, zbraní a personálu z Československa do Palestiny. Základem izraelského letectva se mělo stát 24 stíhaček Avia S-199, což byla poválečná modifikace úspěšné německé stíhačky Messerschmitt Bf 109. V Československu se také cvičilo 81 pilotů a 69 členů pozemního personálu.

Aby mohli Židé přesun organizovat, dostali dočasně od tehdejšího komunistického ministra zahraničí Vlada Clementise pod svou správu vojenské letiště v Žatci, pro něž se začalo používat kódové označení Zebra. Z prvních 15 letadel, která po vlastní ose mířila ze Žatce do Palestiny, byla tři nucena kvůli navigační chybě přistát v Řecku, kde byla internována. Další stroje se pak přepravovaly rozmontované v transportních letadlech. O existenci žatecké základny Zebra se ale dozvěděli Američané, kteří přinutili OSN vydat prohlášení požadující její uzavření. Operace se poté přesunula na leteckou základnu poblíž jugoslávského města Nikšić.

Československé zbraně pro židovský stát

I přes tyto komplikace se Levettovi a jeho lidem podařilo během tří měsíců do Palestiny dopravit kromě cenných letadel i tuny zbraní a munice z československých zbrojovek. Jednalo se o 200 těžkých kulometů MG 37, 5 021 lehkých kulometů MG 34/42, 24 500 pušek Mauser E18 a 52 milionů nábojů, které v Praze nakoupil původně rakouský Žid Ehud Avriel. Paradoxně ve stejnou dobu, kdy se Zbrojovkou Brno jednal zástupce Židů, nakupovali od stejné firmy v Praze zbraně a náboje také Syřané.

Kromě přestrojených messerschmidtů koupili Židé v Československu ještě 61 britských stíhaček Supermarine Spitfire Mk. IX, z nichž ale do Izraele před koncem války dorazilo s mezipřistáním v Jugoslávii jen 18. Tíhu prvních bojů tak nesly „avie“, kterým jejich piloti říkali v jidiš „meser“, což stejně jako v němčině znamená „nůž“.

Tajné továrny a noví vojáci

Výroba zbraní běžela na plné obrátky i na území Palestiny, v době britského mandátu ještě v tajných dílnách a továrnách. Od října 1947 do července 1948 tak Židé vyrobili tři miliony 9mm nábojů, 150 000 ručních granátů, 16 000 samopalů Sten a 210 minometů ráže 76 mm. Do výzbroje se dostalo i několik minometů Davidovka zkonstruovaných židovskými techniky. Ty nebyly nijak zvlášť přesné, jejich miny ale při dopadu vydávaly ohlušující zvuk, čímž děsily protivníka víc než vlastní střelbou.

S těžkými zbraněmi měla kvůli embargu Hagana potíže. Její agenti sehnali jen deset předválečných francouzských tančíků Hotchkiss H35, dvanáct 120mm minometů, padesát francouzských děl ráže 65 mm a větší počet polopásových vozidel, která s označením „zemědělská technika“ čekala v Evropě na přesun do Palestiny. Ve Spojených státech se pak podařilo koupit tři létající pevnosti B-17 a několik transportních letadel Curtiss C-46.

V přípravě na očekávaný ozbrojený konflikt s Araby se tajná židovská armáda Hagana rozrostla o rezervisty, mezi nimiž byli všichni muži mladší 40 let a svobodné ženy mladší 35 let. Do konce března 1948 se mohli Židé v Palestině opřít o 35 870 bojovníků Hagany, asi 3 000 příslušníků polovojenských sionistických skupin Stern a Irgun a také několik tisíc ozbrojených rolníků v částečně opevněných kibucech. Proti nim mohli Palestinci postavit 12 000–23 500 podstatně hůř vyzbrojených bojovníků.

Zaženeme Židy do moře

Palestinští Arabové ale tvořili jen zlomek síly, která na židovský stát 15. května 1948 zaútočila. Podle plánu Ligy arabských států, jejíž členové přísahali, že Židy zaženou do moře, měl útok na židovský stát trvat nanejvýš 11 dnů.

Smést Izrael se chystalo hned pět pravidelných arabských armád. Irácké tanky měly bleskovým průlomem proniknout od Jordánu do Haify a s pomocí syrských a libanonských jednotek obsadit sever Palestiny. Egyptská armáda měla zaútočit z jihu a zmocnit se přístavu Jaffa. Přímo proti Jeruzalému měla z Judských hor vyrazit nejefektivnější bojová síla Blízkého východu, jordánská Arabská legie vybavená samohybnými děly v čele s britským generálem Johnem Bagotem Glubbem, známý jako Glubb Paša.

Více k tématu najdete tady: PŘEHLEDNĚ: Izrael versus Palestina. V čem spočívá stoletý mocenský konflikt?

Arabové útočí

Boje propukly vzápětí poté, co Jeruzalém 14. května 1948 opustili za zvuků dud poslední britští vojáci. Ráno následujícího dne z Palestiny, kterou Británie 30 let neúspěšně spravovala, odletěl i vysoký komisař Alan Cunningham. Židovský stát, v jehož čele stanul jako první předseda vlády David ben Gurion, se přes noc ocitl ve válce.

Naštěstí pro Izrael jednota arabských zemí a jejich ochota válčit nebyla zdaleka tak silná, jak deklarovali vůdci arabských států. Na severu se libanonská „armáda“ v počtu 436 mužů zmocnila dvou vesnic, hned se ale stáhla. Syřané sice obsadili část Galileje, zastavili však postup poté, co na ně židovští osadníci začali střílet ze dvou děl pamatujících prusko-francouzskou válku v roce 1871. Egypťané na jihu byli úspěšnější – jejich dvě brigády celkem o 10 000 mužích postoupily na 26 kilometrů od Tel Avivu a dorazily až do Betléma.

Boj o Jeruzalém

Nejhorší situace byla v samotném Jeruzalémě, který už měsíce před tím s tichým souhlasem Britů trpěl blokádou hlavní zásobovací trasy vedoucí k moři. Ve Starém Městě, kde byl nedostatek zbraní i munice, tvrdě bojovalo několik desítek příslušníků Hagany o každý dům. Situaci dramaticky zhoršil příjezd 4 000 jordánských legionářů s červenobílými šátky a především samohybnými děly a obrněnými transportéry. Přesto se zpočátku pomocí bazuk, Molotovových koktejlů a českých kulometů podařilo zničit tři obrněnce a postup Arabské legie zastavit.

Bylo to ale jen dočasné vítězství. Město bylo obleženo a do jeho prastarých uliček bušila děla a minomety Arabské legie. Zásoby munice se tenčily a denní dávky jídla klesly koncem května na 900 kalorií. Jak ve své knize Ó Jeruzaléme uvádějí Larry Collins a Dominique Lapierre, bylo to jen o necelých 200 kalorií víc, než za druhé světové války dostávali živí nebožtíci v nacistickém koncentračním táboře v německém Bergen-Belsenu. Po těžkých bojích nakonec obránci Starého Města 28. května kapitulovali a předali ho Arabské legii. Do roku 1967 pak nad touto částí Jeruzaléma vlála jordánská vlajka.

Cenné příměří

Boje v Jeruzalémě ustaly v deset hodin dopoledne 11. června 1948, kdy vstoupilo v platnost 30denní příměří dojednané švédským diplomatem a zástupcem OSN hrabětem Folke Bernadottem. Ani jedna strana neměla sílu zcela porazit tu druhou, úleva ale byla cítit hlavně mezi Židy. Bez ohledu na podmínky příměří totiž každý den navíc zvyšoval vojenskou sílu nového židovského státu.

Pražský nákupčí Ehud Avriel tak mohl Davidu ben Gurionovi telegrafovat, že z Jugoslávie vyplouvá další zásilka zbraní, a Češi se zavázali vycvičit piloty, výsadkáře a posádky tanků. Do Izraele dorazily francouzské tanky Hotchkiss a také třicet tanků Shermann z Itálie, k tomu desítky džípů, tuny TNT, letecký benzín a další výbava. Loď koupená v Mexiku přivezla 36 děl ráže 75 mm, 500 těžkých kulometů, 17 000 dělostřeleckých nábojů a miliony nábojů do pušek. Na arabské straně byla situace opačná. „Káhira nám posílá čokoládu, sušenky a čaj, ale ani jeden náboj,“ stěžoval si jeden egyptský důstojník.

Obrat ve válce

Ihned po vypršení příměří Izrael zaútočil a byli to tentokrát Židé, kdo postupoval vpřed. Na jihu izraelská armáda útočila na Egypťany a tlačila je zpět na Sinaj, na severu bojovala se Syřany. Židům se podařilo ovládnout Nazaret a města Lod a Ramla na spojnici Jeruzalém–Tel Aviv. Nepočetné izraelské letectvo si dovolilo i malou ukázku síly – jedna z létajících pevností, která cestou z USA nabrala v Žatci zásilku zbraní, si před přistáním v Izraeli zaletěla nad Káhiru a na tamní mezinárodní letiště vysypala náklad pum.

Po deseti dnech intenzivních bojů obě strany dohodly další příměří, tentokrát na tři měsíce. Během té doby byl hrabě Bernadotte 17. září zavražděn pravděpodobně příslušníky tajné sionistické skupiny Lechi. Plán na rozdělení Palestiny v režii OSN vzal definitivně za své. V důsledku obnovených bojů, které trvaly až do 20. července 1949, připadlo Izraeli 12 800 km² území včetně západního Jeruzaléma. Bylo to o 21 % víc, než předpokládal původní plán OSN.

Z území Izraele uprchlo 500 000–800 0000 Palestinců, kteří vytvořili základ palestinského exodu. V první arabsko-izraelské válce padlo 10 000–15 000 Arabů, Židé ztratili kolem 4 000 vojáků a 2 400 civilistů. Byl to ale jen začátek – do roku 2006 vedl židovský stát se svými sousedy dalších šest válek.

Zdroj: Larry Collins a Dominique Lapierre: Ó Jeruzaléme, Praha 2000