Vojáci, tanky i letadla. Jak se Československo chystalo zatočit s Hitlerem

Rozhlas hrál jednu pochodovou skladbu za druhou a napětí se dalo krájet. Ve 22:30 hudba náhle ustala. „Občané! Prezident republiky nařizuje na základě 23. paragrafu branného zákona všeobecnou a úplnou mobilizaci československé branné moci. Vyhlášky o tom budou ještě dnes vyvěšeny. Na základě mobilizační vyhlášky se povolávají v celé oblasti Československé republiky do činné vojenské služby tyto ročníky…,“ cituje rozhodující hlášení Československého rozhlasu historik Jan Drnek ve své knize Žáby v mlíku.

Reakce na výzvu odvysílanou rozhlasem byla okamžitá, což druhý den komentovaly prakticky všechny deníky. Novináře – a jak se později ukázalo zdaleka nejen je – fascinovala především rychlost, s jakou se muži všech povolaných ročníků hlásili u svých útvarů. „Přihlíželi jsme vyhlášení mobilisace na pražských ulicích. O půl jedenácté hodině zazněla z rozhlasu výzva a přesně v 11 hodin v noci projelo již kolem nás první nákladní auto, obsazené branci a bouřlivě vítané pražským obyvatelstvem. Po 23. hodině již byla pražská nádraží zaplněna mobilisovanými,“ popsaly situaci v Praze Haló noviny.

170 500 koní jde na vojnu

Rychlost byla zásadní a klíčovou roli hrála železnice. Mužstvo povolané do činné vojenské služby mělo nárok na jednu cestu vlakem zdarma ze stanice nejbližší nebo nejpříhodnější místu trvalého bydliště nebo dočasného pobytu do stanice nejbližší místu výkonu služby. Odvedenci měli na nádražích v pokladně předložit orazítkovaný vojenský průkaz, vojenskou knížku, určovací nebo svolávací lístek nebo alespoň ověřovací lístek vydaný obecním úřadem. Cestu autobusem vzhledem k nízké spolehlivosti a malé kapacitě úřady nedoporučovaly.

Podle Českého rozhlasu mobilizační vyhláška povolala také koně, vozy, motorová vozidla všech typů, plavidla a letadla. Podle historika Jan Drnka bylo z civilního sektoru doplněno 170 500 koní a 18 000 automobilů. Odvedenci se měli dostavit s teplým prádlem, případně obuví způsobilou pro polní službu, pokud ji hodlali používat místo erární obuvi. Vše ostatní dostali v kasárnách.

Z vojenského i politického hlediska byla mobilizace z 23. září překvapivě úspěšná. U příslušných útvarů se do 24 hodin hlásily statisíce mužů, díky čemuž se početní stav začal rychle blížit plánovaným 1 250 000 mužů ve zbrani. Do služby nastoupilo 18 ročníků první zálohy a všichni důstojníci v záloze včetně množství specialistů. Za velký úspěch lze považovat, že narukovalo i 40 % z povolaných sudetských Němců.

Cesta k mobilizaci

Není pochopitelně pravda, že by se vše odehrálo za jediný den. Když po Hitlerově jako vždy plamenném projevu 12. září 1938 v Norimberku vypuklo v pohraničí Československa otevřené povstání sudetoněmeckých oddílů (Sudetendeutsches Freikorps), československá armáda ihned reagovala a už 12. září v 17 hodin vydala rozkaz 5 050. Ten znamenal vyhlášení pohotovosti na útvarech, což mimo jiné znamenalo, že mužstvo mělo zakázáno opouštět kasárna.

Podle Vojenského historického ústavu (VHÚ) pak 13. září ve 23 hodin vyhlásila armáda heslo „Domobrana, Tatry neprovádět“. To vedlo k přípravě pro přesun jednotek do obranných pozic nejen na hranicích, ale i ve vnitrozemí. K večeru dosáhla armáda stavu 357 600 mužů. Ráno 17. září se podle VHÚ dělostřelectvo začalo přesouvat do vyčkávacích prostorů pro rychlé nasazení v případě útoku. V 16:30 téhož dne bylo vyhlášeno heslo Tatry, což znamenalo povolání 1. ročníku I. zálohy, a celkový počet ozbrojených sil tak dosáhl 501 100, tedy skoro poloviny plánované mobilizované armády.

Zbraně a pevnosti

Přestože se opevnění na hranicích i ve vnitrozemí budovalo už od roku 1936, tvořily v září 1938 jeho základ především lehké železobetonové pevnůstky vzor 36 a 37 pro 3–7 mužů, takzvané „řopíky“ (podle Ředitelství opevňovacích prací, ŘOP), kterých bylo téměř 10 000. V severovýchodních Čechách a na severní Moravě se podařilo zahájit na jaře 1938 stavbu šesti ze 17 plánovaných těžkých srubů sloužících jako dělostřelecké nebo minometné pevnosti.

Na úrovni divize disponovala československá armáda 18 jednotkami určenými k obraně hranic, dalších 23 divizí tvořilo zálohu pro manévrovací válku. K té měly sloužit především lehké tanky LT vz. 38, které později do své výzbroje pod označením PzKpfw 38(t) zahrnul německý wehrmacht, a obrněné automobily vz. 27. Celkem bylo k dispozici 469 tanků.

Letectvo spoléhalo na stíhací dvouplošníky Avia B-534 zařazované do služby v letech 1935–37. Celkem jich bylo vyrobeno 566 kusů. K dispozici byly i bombardéry, mezi nimiž vynikal těžký bombardér Aero MB-200 (šlo o licenci francouzského letadla Bloch MB.200). Všech 67 strojů včetně čtyř nedokončených padlo po 15. březnu 1939 do rukou německé Luftwaffe. Československo mělo také množství cvičných, průzkumných a transportních letadel, celkem včetně stíhačů a bombardérů přes 1 500 strojů.

Mnichovská tragédie a čestný boj

Obsazení pohraničních opevnění, obnovení pořádku v Sudetech a celkové nadšení a podpora kabinetu Jana Syrového bohužel netrvaly dlouho. Už 29. září se v Mnichově na pozvání říšského kancléře Adolfa Hitlera sešli zástupci Francie, Velké Británie a Itálie, aby bez československé účasti odsouhlasili předání pohraničních oblastí Československa Německu. Mělo se tak stát do 10. října 1938.

Armáda byla poté z velké části demobilizována a stáhla se na území okleštěné republiky. O pět měsíců později 14. března 1939 vyhlásilo Slovensko samostatný stát a o den později německá armáda obsadila zbytek Čech a Moravy. Čest československé armády ale nebyla ztracena úplně. V noci ze 14. a 15. března 1939 se v Místku strhnul boj o Čajánkova kasárna, na jehož konci měli Němci 18 mrtvých a Čechoslováci dva lehce raněné.

Na nejzazším východě republiky zase stovky příslušníků 36. a 45. pěšího pluku, které byly součástí 12. divize, pod velením bývalého legionáře brigádního generála Olega Svátka od 14. března 1939 bránily proti maďarské přesile Podkarpatskou Rus. Přestože bojovali za už neexistující stát, odmítli vydat Maďarům poslední svobodnou část Československa bez boje. Poslední jednotka se stáhla až 18. března.

Zdroj: VHÚ / Československá armáda / Kolektiv autorů: Mobilisace 1983