Mnichov byl Hitlerovým mistrovským tahem. Měl i mnohem drsnější plán

Historie mnichovské dohody souvisí s rozkladem Versailleského mírového systému, který určoval mezinárodněpolitické a bezpečnostní vztahy v Evropě po první světové válce. Po nástupu Hitlera k moci a obsazení porýnského demilitarizovaného území už bylo tajným službám evropských zemí jasné, že se k něčemu schyluje. Zároveň se ale nikdo nechtěl nechat vtáhnout do dalšího střetu – mnozí měli stále v živé paměti hrůzy první světové války. Pro Velkou Británii a Francii tak byla politika ústupků schůdným řešením, jak se vyhnout dalšímu ozbrojenému konfliktu, třebaže by to znamenalo obětovat část území nějakého jiného státu.

Čtěte také: Hitler zachránil zajatého kumpána s pomocí jasnovidců. Osvobozující kluzáky vyráběl v Protektorátu

Spory s Maďary i Poláky

V tehdejším geopolitickém prostoru bylo Československo jednou z mála opravdových demokracií, což zapříčinilo, že s Polskem nebo Maďarskem obtížně nacházelo společnou řeč. Zmíněné země tak neměly zájem pomoci, naopak pokukovaly po československé půdě. V případě Polska šlo o Těšínsko, zatímco Maďaři měli zájem o části slovenského území. Ve výsledku tak Československo opravdu zůstalo osamocené a nic na tom nezměnily ani podepsané smlouvy s Francií či Sovětským svazem.

To vše hrálo Hitlerovi do karet. V roce 1937 už měl k dispozici tzv. Fall Grün, což byl vojenský plán útoku na Československo. Němci chtěli zaútočit ze severu i z Rakouska, dostat Moravu do kleští a posléze postupovat také ze západní strany směrem na Plzeň a Prahu. Tím by zároveň odřízli nepřátelská vojska od ústupových cest. Kromě cíle zničit integritu Československa šlo Hitlerovi také o užitečné průmyslové zóny a další zdroje pro hlavní vojenské tažení proti velkým evropským mocnostem.

S vojenskou kampaní měly pomáhat také polovojenské jednotky Sudetoněmecké strany Konráda Henleina, který zvyšoval tlak na tehdejší československou vládu kvůli právu českých Němců na národní sebeurčení v německém státě. Sám se v polovině září 1938 pokusil o ozbrojený puč, ale neúspěšně. Navíc Československo nadále čelilo silné propagandě, v níž bylo vyobrazeno jako země utlačující německou menšinu.

Mnichovská dohoda aneb o nás bez nás

Hitlerova expanzivní politika a strach z další války ale dohnaly zástupce Velké Británie a Francie, aby za přítomnosti německých a italských představitelů přistoupili na mnichovskou dohodu. Slovně došlo k domluvě už 29. září, výsledný dokument ve všech jazykových mutacích byl podepsán po půlnoci 30. září 1938.

Za Velkou Británii přišel premiér Neville Chamberlain, za Francii předseda vlády Édouard Daladier, za německou stranu Adolf Hitler a za italské fašisty pak Benito Mussolini. Českoslovenští reprezentanti Hubert Masařík a Vojtěch Mastný byli sice v Mnichově, ale k jednání jako takovému je nikdo nepřizval.

Zatímco se britský premiér Chamberlain vracel s podepsanou dohodou a dušoval se, že „zajistil mír“, Hitler si mnul ruce – jednak získal nové území, jednak se zbavil nutnosti se postavit československým pohraničním opevněním. Všem se ulevilo. Všem kromě československé reprezentace, která neměla jinou možnost než mnichovský diktát přijmout.

Němci na nic nečekali

Po podpisu dohody věci nabraly rychlý spád. První německé oddíly překročily bývalou hranici Československa hned 1. října 1938 ve 14 hodin. Z československého pohraničí musely uprchnout stovky tisíc Čechů, židů a protinacisticky smýšlejících Němců.

Vlaky s nimi končily na pražském Masarykově nádraží i v jiných městech československého vnitrozemí. Při obsazování Sudet nacisty vyzbrojenými henleinovci padlo asi 120 příslušníků tzv. Stráže obrany státu, což byl bezpečnostní sbor pověřený bráněním státních hranic.

Pohraničím to zdaleka neskončilo a západní mocnosti brzy zjistily, že Hitler neplánuje dodržovat smluvené dohody. O půl roku později obsadil celé Československo a 1. září plnou silou zaútočil na Polsko a odstartoval druhou světovou válku.

Zdroj: University of Connecticut / MZV / Encyclopedia Britannica