S Hitlerovou poslední záchranou měly létat i děti. Laciná stíhačka se chlubila vystřelovacím sedadlem

Černí orli: Stíhačky Třetí říše (5) – proudový Heinkel
Heinkel He 162 byl brilantním, ale zároveň i posledním zoufalým pokusem Luftwaffe zastavit ničivé spojenecké nálety. Stíhačka díky proudovému turbokompresorovému motoru BMW 003 dosahovala maximální rychlosti 830 km/h a ve vzduchu vydržela něco kolem 30 minut. K první letecké jednotce se revoluční Heinkely dostaly až v únoru 1945, bojový křest pak prodělaly jen několik dnů před pádem Třetí říše.
He 162 vznikal v době absolutního nedostatku materiálu, leteckého paliva a času na výcvik pilotů, čemuž odpovídala jeho konstrukce. Měl to být lehký, původně jen 2000 kg vážící stroj, na který by se přeškolili piloti kluzáků a který by po rychlém zácviku mohli pilotovat i příslušníci Hitlerjugend. Tomu odpovídalo i jeho označení Volksjäger, tedy Lidový stíhač.
Přečtěte si také: Jak střílel legendární Hawker Hurricane? Podívejte se na zničující palbu jeho osmi kulometů
V době vývoje Heinkelu He 162, který na osobní žádost Hermanna Göringa začal v září 1944 a po neuvěřitelných 90 dnech skončil úspěšnými testovacími lety, měl v Německu prioritu jiný proudový stíhač. Byl jím Messerschmitt Me 262, který poprvé vzlétl už v roce 1941, ale kvůli problémům s motorem Jumo 004 se do služby dostal až o tři roky později.
Nejcennější je motor
Nový Heinkel nesměl rozběhnutou výrobu Me 262 nijak narušit, proto konstruktéři přišli s tím nejjednodušším a nejlevnějším drakem, jaký bylo možno navrhnout. Na jeho horní stranu pak namontovali proudový motor, který vzali z jiného projektu, jímž bylo čtyřmotorové bombardovací Arado Ar 234 – ve své době vůbec první proudový bombardér na světě.
Motor byl k trupu připevněn jen třemi úchyty a od jeho upevnění shora si Němci slibovali, že při nouzovém přistání bude větší šance, že motor přežije a bude ho možné znovu použít. To si ale vyžádalo vybavit kabinu vystřelovacím sedadlem – v případě nouze by totiž pilot nedokázal stroj opustit jen s padákem. He 162 se tak stal prvním sériově vyráběným letadlem s katapultovacím sedadlem na světě.
Dalším inovativním prvkem bylo zatahování podvozku do trupu letadla a použití příďového kola, což umožňovalo vzlétnout a přistát i v polních podmínkách. Na druhou stranu měl Heinkel He 162 přistávací rychlost kolem 200 km/h, což přistání naopak značně ztěžovalo.
V ostré akci až před koncem války
Němci plánovali, že díky nízké materiálové náročnosti (křídla byla ze dřeva, kola z Junkersu) a masivnímu využití otrocké práce dokážou továrny v krátké době vyrobit tisíce těchto jednoduchých stíhaček a zvrátit tak poměr sil ve prospěch Německa. Skutečnost ale byla zcela jiná. „Bylo vyrobeno dostatečné množství součástek k postavení asi 170 Heinkelů He 162. Pokud jde však o skutečně sestavené letouny, bylo jich údajně 116. A pokud jde o letadla skutečně dodaná komukoliv, kdo s nimi mohl létat, bylo jich asi 56,“ shrnul v pořadu Černí orli: Stíhačky Třetí říše na Prima ZOOM skutečný stav historik letectví Dan Sharp.
Mohlo by vás také zajímat: Ubránili bychom se Hitlerovi? Prohráli bychom za pár týdnů, ale čestně, říká historik
Letouny vybavené dvěma kanony ráže 20 nebo 30 mm se nakonec do ostré akce dostaly až ve vrcholícím chaosu před zhroucením Třetí říše a jejich případné bojové úspěchy je tak obtížné zdokumentovat. Prokazatelný úspěch potvrdil 19. dubna 1945 jeden ze zajatých pilotů RAF, který uvedl, že ho sestřelil proudový letoun popisem odpovídající He 162, v jehož kokpitu seděl Günther Kirchner. Ten byl ale týž den při návratu na základnu v severním Německu sestřelen britskou stíhačkou Hawker Tempest.
Zdroj: National Air and Space Museum, The National Interest
Video, které jste mohli minout: Smrtící německá stíhačka unesla spoustu zbraní a byla postrachem bombardérů. Prohlédněte si její kokpit