Proč selhala Hitlerova invaze do Sovětského svazu? Nacisté vršili chybu za chybou

Rozhodnutí napadnout Sovětský svaz formuloval vůdce třetí říše Adolf Hitler ve směrnici č. 21 podepsané 18. prosince 1940. V průběhu následujících šesti měsíců pak německý generální štáb soustředil na 1 200 kilometrů dlouhých sovětských hranicích armádu o síle 3,2 milionu mužů včetně 17 z celkových jednadvaceti tankových divizí a 13 motorizovaných divizí. Šlo o největší vojenské seskupení, které kdy bylo připraveno pro jedinou operaci. Plán útoku stanoveného na 22. června 1941 dostal jméno Barbarossa.

Přestože se množily přímé i nepřímé důkazy o chystaném útoku a jen k transportu německých vojáků a techniky na východ bylo použito téměř 20 000 zvláštních vlaků, sovětský vůdce J. V. Stalin odmítl uvěřit, že Hitler zaútočí. I přes ohromné soustředění sil a moment překvapení ale operace Barbarossa nemohla mít šanci na úspěch. Hned od počátku proti ní totiž působilo šest zásadních faktorů, které se v následujících měsících ukázaly jako klíčové.

1) Počasí si nedá poručit

Plán Barbarossa se zakládal na předpokladu, že nepřítel bude poražen v jediném tažení v délce nanejvýš pěti měsíců, tedy před příchodem zimy. Faktor počasí je důležitý i v souvislosti s datem zahájení útoku – původně měli Němci a jejich spojenci zaútočit už 15. května, nakonec to odložili na 22. června. Často se uvádí, že za tímto zpožděním stojí Hitlerovo balkánské tažení, během něhož od března do dubna 1941 Němci rozmístili své jednotky v Rumunsku a Bulharsku, rozbili Jugoslávii a obsadili Řecko včetně Kréty. Jak ale v knize Hitler a Stalin – paralelní životopisy poznamenává přední britský historik Alan Bullock, bylo odložení invaze nutné v každém případě. Roku 1941 totiž přišlo v Rusku jarní tání dost pozdě a bláto znemožnilo začít celou operaci dřív než v prvním červnovém týdnu.

2) Faktor rozlohy a vzdálenosti

Vzdálenosti k vytyčeným strategickým cílům přitom vůbec nebyly malé. Od hranic to bylo do Moskvy zhruba 1 000 km, do Rostova 1 600 km a k ropě na Kavkaz dokonce 2 200 km. Německá vojska se měla nakonec zastavit na linii Archangelsk-Astrachaň, a obsadit tak území, na kterém žilo více jak 100 milionů obyvatel. Hitler šel ale ještě dál. Už 27. července 1941 stanovil východní hranici budoucí říše v linii 160–320 kilometrů východně od Uralu. Chtěl ji kontrolovat s pomocí 250 000 vojáků a kádrem zkušených administrátorů. Inspirací pro správu nově obsazených území mu mimochodem byla britská koloniální správa, která tehdy s relativně málo početnými jednotkami ovládala více jak 400 milionů Indů.

3) Místo munice ponorky

Pouhý den před útokem na Sovětský svaz změnil Hitler priority zbrojní výroby, když dal v rozkaze z 21. června přednost výrobě letadel, tanků a ponorek před zbraněmi a střelivem. Přitom právě výroba munice už od konce roku 1940 vykazovala propad, který se kvůli tomu ještě prohloubil. V posledních třech měsících roku 1941 nakonec Německo vyrábělo méně munice než v roce 1939. O dva měsíce později (16. srpna) dokonce Hitler s vizí blížícího se vítězství nad Rudou armádou nařídil snížení velikosti ozbrojených sil a zakonzervování zbrojní výroby na současné úrovni. Pro případ časového selhání plánu Barbarossa kvůli tomu chyběly další rezervy.

4) Sovětská tanková lekce

Přestože měli němečtí tankoví experti v rámci uzavřených dohod před válkou přístup na sovětské zkušební polygony, čekala vojáky wehrmachtu po prolomení hraniční Stalinovy linie přinejmenším dvě nepříjemná překvapení. Existenci středního tanku T-34 a zejména těžkých tanků řady KV se totiž Sovětům podařilo dokonale utajit. T-34 vybavené zkoseným pancířem svými parametry odpovídaly německým tankům Panzerkampfwagen IV, byly ale odolnější a lépe vyzbrojené. Sověti jich v červnu 1941 měli kolem 1 000, naštěstí pro Němce ale jejich převahu nedokázali využít. Těžké sovětské tanky KV-1 a KV-2 se pak staly noční můrou německých tankových velitelů a obsluh protitankových děl – silně pancéřované tanky odolávaly i střelám ráže 75 mm a jsou zdokumentovány případy, kdy doslova sešrotovaly několik německých tanků tím, že na ně jednoduše najížděly.

5) Moskva jako zdroj surovin

V roce 1940 Německo dováželo kolem 1,6 milionu tun paliva, z toho přibližně 42 % ze Sovětského svazu. I když tento podíl díky rumunským ropným nalezištím a výrobě syntetického benzínu neustále klesal, až do osudné noci z 21. na 22. června 1941 Moskva Berlínu dodávky strategické suroviny nijak neomezovala, naopak je navyšovala. Podobné to bylo i s dalšími strategickými surovinami. Když byl v lednu 1941 v Moskvě podepsán komplex šesti hospodářských smluv mezi Německem a SSSR na další dva roky, Stalin se osobně zasadil, aby se v zájmu dobrých vztahů s Německem jednorázově odeslalo 6 000 tun mědi, 1 500 tun niklu a po 500 tunách wolframu a molybdenu.

6) Armáda pěšáků a tažných koní

Přes všeobecnou představu, že se německá armáda po ovládnutí velké části Evropy stala dokonale pohyblivou masou vybavenou tanky, obrněnými transportéry a auty, byla realita zcela jiná. Při útoku na Sovětský svaz sice wehrmacht disponoval asi 600 000 automobily, zároveň se ale neobešel bez 600 000 koní. Pěší divize tvořící páteř německé armády se stále přesouvaly pěšky, v lepším případě vlaky. Tankové jednotky, které prorážely sovětskou obranu a obkličovaly sovětské jednotky v uzavřených „kotlech“, tak musely často čekat, až k nim dorazí pěchota.

Výčet faktorů, které od počátku zatížily německou invazi do Sovětského svazu, rozhodně není konečný. Základní cíle operace Barbarossa se splnit nepodařilo – Němci sice obklíčili Leningrad, u Moskvy ale byli nejprve zastaveni a poté vrženi zpět. Podařilo se jim dobýt Kyjev i celou Ukrajinu, ropná pole na Kavkaze ale zůstávala v nedohlednu. „Velmi jsme podcenili Rusy, rozlohu země a zrádné podnebí. Tohle je pomsta reality,“ konstatoval generál a zkušený tankový velitel Heinz Guderian. Následující roky mu měly dát za pravdu.

Zdroj: Encyclopedia Britannica / Imperial War Museum