Hitlerův supervlak byl ocelovým bunkrem. Nejmodernější vybavení doplnily kanony a kulomety

Hitlerův osobní supervlak se původně jmenoval Amerika. Ocelové, 430 metrů dlouhé monstrum vážilo 1200 tun a táhly ho dvě parní lokomotivy. Obranu zajišťovaly protiletadlové 20mm rychlopalné kanony a kulomety. Vagony byly vybavené nejdokonalejšími technologiemi, které byly na počátku 30. let k dispozici, a vlak byl ve své době i nejlépe vybaveným mobilním velitelským stanovištěm na světě.

Hitlerův soukromý vlak byl mnohem víc než pouhý dopravní prostředek. Byl to skutečný bunkr, hlavní stan a útočiště v jednom. Činila se zde strategická rozhodnutí a s Hitlerem se na jeho „palubě“ setkali Mussolini, Pétain i Franco. Pokaždé, když se vlak rozjel, byly v pohotovosti stovky mužů na kolejích, mostech i v tunelech. Vlak nikdo nedokázal zničit – Hitlerův osobní vagon až na konci války naplnili příslušníci jednotek SS trhavinami a vyhodili do vzduchu.

Móda zvláštních vlaků

Poté, co se 30. ledna 1933 stal Adolf Hitler německým kancléřem, rozhodl se naplno využít svého potenciálu oslovovat masy. Už na počátku 30. let mu bylo jasné, že musí cestovat a při každé své politické kampani brázdil celé Německo. V roce 1937 si po Mussolinim jako druhý státník v Evropě nechal postavit svůj zvláštní vlak.

Vlak vyjel poprvé na koleje v srpnu 1939 a dostal jméno Amerika. Pro Hitlera znamenala „Amerika“ vyhlazení indiánů. Fascinoval ho způsob, jakým američtí kolonisté ovládli USA a jak si poradili s původním obyvatelstvem. Když ale 11. prosince 1941 Hitler vyhlásil válku Spojeným státům, Amerika se přejmenovala na Brandenburg (Braniborsko), ale vlaku se běžně říkalo Führersonderzug, tedy vůdcův zvláštní vlak.

Čtěte také: Největší porážka německé historie srazila Hitlerovi vaz. Masakr přinesl statisíce mrtvých

Své vlaky si brzy nechali zkonstruovat i další nacističtí pohlaváři. Říšský maršál Hermann Göring, vůdce SS Heinrich Himmler a další rychle pochopili, že Hitlerem zavedená móda je i pro ně výhodná. Do začátku druhé světové války tak po říšských tratích jezdilo už 25 zvláštních vlaků. Dohromady měly 300 vagónů a mezi jejich názvy byly Amerika, Asie, Afrika, Atlas, Atlantik…

Jak vypadal Führersonderzug

Hitlerův vlak dosahoval rychlosti 80–120 km/hod a podle aktuálních potřeb měl 10–16 vagonů, z nichž každý vážil nejméně 60 tun. Celkem mohl vlak měřit až 430 metrů a vážit 1200 tun. Toto pojízdné městečko přepravovalo až 200 lidí. Vlak táhly vždy dvě parní lokomotivy s dojezdem 150 km, které se v tažení vlaku střídaly a po 300 kilometrech se kompletně měnily podobně jako koně u dostavníků. Například na trati Paříž-Berlín dlouhé přes 1000 kilometrů se musely obě lokomotivy alespoň čtyřikrát vyměnit.

Během celé své existence se v tažení Hitlerova vlaku vystřídaly různé typy lokomotiv, nejvýznačnější z nich ale byly lokomotivy řady 52, které se vyráběly od roku 1942 ve 13 evropských továrnách včetně Škodových závodů v Plzni (na území Československa známá i jako řada 555.0 s přezdívkou Němka).

Ocelové vagony nebyly obrněné, vnitřek dodala mnichovská interiérová firma. Mezi nejtěžší vozy soupravy patřil Hitlerův osobní vagon, který vážil 63 tun. Dlouho se myslelo, že byl obrněný, ale důvod jeho váhy byl úplně jiný – Hitler si dovnitř nechal vestavět mramorovou koupelnu, kterou bylo třeba podložit vrstvou železobetonu.

Vagon byl řazen jako třetí v soupravě, hned za vagonem se zavazadly. O Hitlerovu bezpečnost se přímo ve vagonu staralo šest ozbrojených vojáků – šlo o jedny z mála mužů, kteří se mohli k vůdci přiblížit se zbraní v ruce.

Rekordmanem ve váze byl ale v rámci Führersonderzugu speciální koupelnový vůz. V roce 1939 ho Hitlerovi k jeho padesátinám věnovaly německé říšské dráhy (Deutsche Reichsbahn). Mramor a 11 200 litrů vody v zásobnících způsobovaly, že vážil 78 tun.

Mohlo by vás zajímat: Statisíce mrtvých. Rudá armáda u Charkova zažila nejhorší porážku své historie, Hitler kvůli němu riskoval život

Byl řazený jako devátý, hned za lůžkovými vozy pro hosty. Ve vagonu bylo pět koupelen, z nichž ve dvou byla velká vana z mramoru a smaltované oceli. Následovaly tři mramorové kabiny se sprchami a toalety. Bylo to místo, kde se Hitler a jeho návštěvy cítily nejlépe. Mimochodem Hitler se holil sám, ale každé dva týdny si nechal upravovat vlasy svým „dvorním“ holičem.

Obrana a doprovod

Vlak byl chráněný těžkými zbraněmi umístěnými na plošinových vozech s flakem (Flakwagen). Ty byly řazeny v čele a na konci vlaku. Každý vagon měl dvě věže osazené čtyřmi 20mm protiletadlovými kanony Flak 30 (Flugabwehrkanone 30).

Ty se používaly jako protiletadlové zbraně až do výšky 2400 metrů, ale daly se také zaměřit na pozemní cíle v okolí vlaku s účinným dostřelem 4500 metrů. Kadence střelby byla 800 výstřelů za minutu, což umožnilo spolehlivě zlikvidovat pěchotu a lehká nebo nákladní vozidla, která by se k Hitlerově vlaku neplánovaně přiblížila.

Hitlerovu přímou ochranu měli na starosti příslušníci prověřené Říšské bezpečnostní služby. Byli to jacísi Hitlerovi bodyguardi a ve vlaku jich s ním cestovalo až 26.

Vůdcův zvláštní vlak byl pochopitelně ve svém pohybu limitován, takže pro případ, že se chtěl Hitler dostat na místa, kam koleje nevedly, následoval vlak obrněný mercedes. K dispozici byl i čtyřmotorový Focke-Wulf Fw 200 Condor, který čekal na předem zvoleném letišti a byl připravený nabrat na palubu Hitlera i celý jeho štáb.

Betonové zázemí v Polsku

Vlak Amerika vyjel na svou první „válečnou“ misi už 3. září 1939, krátce po napadení Polska. Hitler s ním pak vykonal mnoho cest po postupně dobývané Evropě. Zlomem se stal červen 1941, kdy Německo napadlo Sovětský svaz. Hitler se stával stále paranoidnějším a svému mobilnímu velitelskému Führersonderzugu přestal věřit.

I proto na jihu Polska asi 600 kilometrů jižně od Vlčího doupěte nechal Hitler v létě 1941 vybudovat speciální „vlakový“ bunkr nazvaný Anlage Süd. Tvořily ho dva obří tunely, které během deseti měsíců postavili vězni z polských koncentračních táborů. Tady se sešli Hitler a Mussolini, aby se několik hodin radili o způsobu, jak vést válku proti SSSR. Každý přijel svým zvláštním vlakem, který se pak ukryl v jednom ze 480 metrů dlouhých, 8 metrů širokých a 12 metrů vysokých tunelů se zdmi tlustými přes 2 metry.

Vagony pro Adenauera, Alžbětu II. i Beatles

7. května 1945 příslušníci SS na okraji rokle v alpském Mallnitzu (Vysoké Taury) rozhodli o likvidaci Hitlerova salonního vozu. Naplnili ho náložemi a granáty a vše pokropili benzínem. Nacisté nesnesli, aby Hitlerův osobní vůz padl jako trofej do rukou Spojenců. Zbytek vlaku ale válku přežil a o vagony se rozdělili Britové a Američané. Používaly se pak jako oficiální vlaky pro generály spravující okupované zóny Německa.

Na počátku 50. let byly vagony nacistických zvláštních vlaků vráceny německému státu. Spolkový kancléř Konrad Adenauer sestavil svůj oficiální vlak ze zbývajících vozů Führersonderzugu a v roce 1955 s ním dorazil na návštěvu do Moskvy.

Vozy všech zvláštních vlaků se pak přestavěly, přeměnily, zmodernizovaly a rozptýlily. Anglická královna Alžběta II. nebo Beatles například neměli ani tušení, že své cesty do Německa uskutečňují v osobním voze ministra dopravy Třetí říše.

Zdroj: Rail Target / Hitler Archive