Desítky potopených lodí a tisíce mrtvých. Německé ponorky úspěšně přenesly válku až na jih Afriky
Německé ponorky se za druhé světové války neomezovaly jen na severní Atlantik a jeho okrajová moře, ale podnikaly i úspěšné nájezdy do vzdálených vod. Jednu z takových operací uskutečnila zvláštní skupina ponorek Eisbär (Lední medvěd). Trochu v rozporu se svým „arktickým“ označením přitom v srpnu 1942 zamířily německé U-booty na daleký jih.
Cílem nájezdu bylo okolí Kapského Města, kudy vedla mimořádně významná zásobovací trasa Britského impéria. Lodě přepravující zboží, potraviny, suroviny a také válečný materiál a vojáky z Austrálie, Indie a mnoha dalších oblastí se sunuly podél pobřeží Afriky, obeplouvaly Mys Dobré naděje a mířily k sierraleonskému Freetownu. Zde se pomalejší plavidla formovala do konvojů.
Přečtěte si také: Ponorky byly největším postrachem lodí. Pak se objevil smrtící ježek
Útok na vzdálenost 6000 námořních mil (11 100 km) dělící francouzský přístav Lorient od Kapského Města byl možný díky novým oceánským ponorkám typu IX a taktice zásobovacích ponorek (v angličtině milch cows, tedy dojné krávy), které prodlužovaly operační dosah U-bootů na dvojnásobek.
Dálkové ponorky
Pro operaci Eisbär vyčlenilo německé Velitelství námořní války (Seekriegsleitung, SKL) čtyři oceánské ponorky typu IXC a čtyři ponorky vylepšeného typu IXD2. Veleli jim někteří z nejlepších ponorkových velitelů, jako byli Harald Gelhaus, Werner Hartenstein nebo Carl Emmermann.
Oceánská ponorka typu IXC nebyla žádný drobeček. Na délku měřila 76 metrů a výtlak pod hladinou dosahoval 1257 tun. Posádku tvořilo 49 mužů, kteří mimo jiné obsluhovali dva 9válcové dieselové motory MAN M9V 40/46 se zásobou 215 tun paliva. Pod hladinou mohla ponorka přejít na pohon dvěma elektromotory SSW Typ 2GU 345/34, které čerpaly energii ze dvou 64článkových baterií AFA 44 MAL. Na hladině dokázala ponorka plout rychlostí 35,7 km/h, pod vodou pak 13,8 km/h. V případě potřeby se potopila až do hloubky 230 metrů.
Ponorka byla silně vyzbrojená. Hlavní zbraní bylo šest torpédometů ráže 533 mm (čtyři příďové a dva záďové), pro něž měla k dispozici 22 torpéd. Na palubě byl namontován kanón SK C/32 ráže 10,5 cm L/45 se zásobou 110 nábojů. K obraně proti letadlům sloužily dva protiletadlové kanony ráže 3,7 cm, respektive 2 cm.
Vylepšený typ IXD2 byl takřka identický, měl ale kromě dvou standardních dieselových motorů o celkovém výkonu 4 400 hp (3 300 kW) další dva šestiválcové čtyřtaktní vznětové generátory MWM RS34S o celkovém výkonu 1 000 hp (750 kW) určené pro ekonomickou plavbu. Díky tomu mohla ponorka při rychlosti 22 km/h plout na vzdálenost 23 700 námořních mil (43 900 km). Při rychlosti 19 km/h to bylo dokonce 31 500 námořních mil, tedy 58 300 km.
Vlčí smečka Eisbär
Plán velitele německého ponorkového loďstva Karla Dönitze byl jednoduchý. Vlčí smečka Eisbär vypluje ve dvou vlnách počínaje 20. srpnem 1942 z Francie směrem k rovníku a dále na jih. S první vlnou (typ IXC) tvořenou ponorkami U-68 (Karl-Friedrich Merten), U-172 (Carl Emmermann), U-504 (Hans-Georg Friedrich Poske) a U-156 (Werner Hartenstein) zamíří do operační oblasti i zásobovací ponorka U-459 (Georg von Wilamowitz-Möllendorf).
Ve druhé vlně se k nim připojí ponorky typu IXD2, jmenovitě U-177 (Robert Gysae), U-178 (Hans Ibbeken), U-179 (Ernst Sobe) a U-181 (Wolfgang Lüth). Cestou budou napadat a potápět spojenecké lodě, přičemž hlavní úder dopadne začátkem října na okolí Kapského Města. Podle Dönitze mělo jít o krátkou a ráznou ponorkovou ofenzívu s cílem potopit co nejvíc nepřátelské tonáže při minimální ztrátě vlastních ponorek.
S tím ale plánovači v SKL nesouhlasili. Podle jejich názoru měly ponorky cestou zůstat v utajení a útočit jen v případě setkání s velkou válečnou lodí. Podél pobřeží Jihoafrické unie pak měly operovat nejméně měsíc. Dönitz k tomu znechuceně poznamenal: „Stratégové se opět snaží polechtat nepřítele. Bohužel nevím o jediném případu, kdy byl nepřítel ulechtán k smrti.“
První krev
Cestou k místu setkání se zásobovací U-459 stanovenému na 20. září asi 20° jižně od rovníku pluly ponorky samostatně, přičemž Hartensteinova U-156 u pobřeží západní Afriky potopila britskou osobní loď RMS Laconia s 2732 členy posádky, vojáky a cestujícími včetně stovek italských válečných zajatců.
Ponorka zaplnila svou horní palubu částí trosečníků, ohlásila všem na otevřené frekvenci svou polohu a zamířila s přeplněnou palubou k blížícím se lodím vichystické Francie. Byla ale objevena bombardérem B-24 amerického letectva, který dostal rozkaz k útoku. Bomby dopadající do vody zabily desítky lidí, další pak zahynuli, když se musela U-156 nouzově ponořit. Celkem si potopení Laconie vyžádalo životy asi 1400 italských zajatců, 133 civilistů, přibližně 100 britských námořníků a asi 30 polských vojáků. Velitelství poté U-156 z vlčí smečky odvolalo a nahradilo ji ponorkou U-159 (Helmut Witte), která poblíž operovala samostatně.
Kapské Město jako na dlani
Bylo 6. října 1942, když se po doplnění zásob jižně od ostrova Svaté Heleny před německými ponorkami objevil nezaměnitelný obrys Stolové hory tyčící se více než 1000 metrů nad Kapským Městem. Všude kolem svítily majáky, Spojenci neměli o přítomnosti vlčí smečky nejmenší ponětí.
Emmermann se svou U-172 úspěšně pronikl až do přístavu, aby zjistil, že je kotviště prázdné. Žádné lodě, na které by stálo za to plýtvat cennými torpédy, tam nebyly. U-68 měla větší štěstí – zahlédla několik parníků, jak se pomalu vlečou směrem ke Kapskému Městu.
Úspěšné útoky a ztráta ponorky
O půlnoci 8. října zahájila vlčí smečka Eisbär útok a během tří následujících dnů šlo ke dnu celkem 14 lodí. Moment překvapení byl nicméně pryč a Spojenci aktivovali svou protiponorkovou obranu. Ta zaznamenala svůj první a zároveň jediný úspěch, když britský torpédoborec HMS Active 8. října hlubinnými pumami poblíž Kapského Města potopil Sobeho U-179. Nikdo z 54 členů posádky útok nepřežil.
V reakci na to Dönitz nařídil ponorkám rozšířit operační zónu i na indickooceánské pobřeží Jižní Afriky do okolí Port Elizabeth a Durbanu. Část ponorek se také vydala více na jih, přičemž U-159 dokonce dosáhla při hledání obchodních lodí 40° jižní šířky. S tím, jak přibývalo úspěšných zásahů, začal se ve vlčí smečce projevovat nedostatek torpéd. Z toho důvodu byly odvolány U-68 a U-172, které poté, co každá potopila šest lodí, už neměly čím střílet.
Po zbytek října a začátek listopadu dostaly tři ponorky (U-181, U-177 a U-178) rozkaz operovat poblíž portugalského Lourenço Marques (dnes Maputo, hlavní město Mosambiku), kde byly mimořádně úspěšné. Podařilo se jim potopit 23 lodí včetně britského pomocného křižníku Nova Scotia, který přepravoval 780 internovaných italských civilistů a 3000 pytlů pošty. Zahynulo 650 Italů a 208 cestujících, ozbrojeného doprovodu a členů posádky.
Celkově se v období od 8. října do 2. prosince 1942 osmi německým ponorkám podařilo potopit 53 spojeneckých obchodních lodí o celkové tonáži 310 864, přičemž smečka ztratila jednu ponorku. Jednalo se tak o jednu z nejúspěšnějších ponorkových operací německé Kriegsmarine.
Mohlo by vás také zajímat: Česká ponorková legenda: Jak mohli do toho šrotu vlézt? Jejich konec musel být strašný
Německé ponorky se k jihoafrickému pobřeží v roce 1943 několikrát vrátily a celkově zde potopily 114 lodí o výtlaku 667 593 tun. To představovalo zhruba 4,5 procenta všech lodních ztrát, které německé ponorky Spojencům za celou válku způsobily.
Zdroj: E. Kleynhans: The German Submarine Offensives off the South African Coast, 1942-1945, Military History Journal
Video, které jste mohli minout: Hitlerův obávaný křižník sprovodil ze světa tisíce lidí. Britové ho nakonec vlákali do pasti
Nenechte si ujít novinky Prima Zoom!
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
