Hitlerův trumf selhal. Spojenci pokročilou technologii zastavili chirurgickým bombardováním
I když se ponorkami německá třetí říše pyšnila jako zbraněmi ničivé síly, ještě v roce 1939 operovaly víceméně v duchu konce první světové války. Do operační zóny se přesouvaly na hladině a ponořily se teprve těsně před útokem. Platilo to i o ponorkách třídy VII, jež si připsaly významný podíl na spojeneckých ztrátách v bitvě o Atlantik.
Tyto středně velké ponorky úspěšně operovaly ve vlčích smečkách, už v roce 1943 ale bylo německé Kriegsmarine jasné, že zdokonalená ochrana konvojů vyžaduje novou taktiku. Konvoje plující rychlostí 13-24 km/h nejvíce vyráběnému typu ponorek VIIC snadno unikly – ponorka mohla na hladině dosáhnout 32 km/h, pod vodou to bylo ale jen 14 km/h, a to ještě jen po velmi omezenou dobu.
Přečtěte si také: Jak to vypadá v kokainové ponorce? Prohlédněte si speciální plavidlo, v němž se dodnes pašují drogy
První skutečná ponorka
Typ XXI byl navržen tak, aby dokázal vydržet dlouho pod vodou. Měly to být až tři dny, což byl dvojnásobek toho, co legendární typ VII. Nový dieselelektrický pohon umožňoval ponorce pohybovat se pod vodou rychlostí 33 km/h až po dobu 90 minut – jednou tak rychleji a násobně déle, než to dokázal typ VII. Ponorka se nemusela vynořit ani kvůli vybitým bateriím – dobíjení probíhalo pomocí šnorchlu a trvalo jen čtyři hodiny.
Ponorka XXI unesla 23 torpéd, která vypouštěla ze šesti torpédometů. Hydraulický systém umožňoval nabít všech šest torpédometů najednou za deset minut, čímž odpadla úmorná a časově náročná dřina 57členné posádky. Ke své obraně měla ponorka dvě dvojice protiletadlových 30mm kanonů instalovaných ve dvou dělových kopulích bojové věže. V případě nutnosti se mohla ponořit do hloubky 275 metrů.
Zkáza bunkru Valentine
Aby mohla všechny tyto výkony nová ponorka XXI předvést, museli ji nejprve dělníci vyrobit. To, co tři velké loděnice v Hamburku, Brémách a Gdaňsku zvládaly za šest měsíců, se ale na přelomu let 1944/45 násobně zkomplikovalo. Spojenci hrozbu spočívající v ponorce, jež byla dokonce o něco rychlejší než jejich strážní korvety, zaregistrovali už dávno, teprve v poslední den roku 1944 ale těžce bombardovali doky v Hamburku. Následující týdny pak přinesly zničující nálety na zbývající výrobní kapacity.
A stranou nezůstal ani trumf, který představoval bunkr Valentine budovaný od února 1943 na břehu řeky Vesery na okraji Brém. Obří stavba dlouhá 425 metrů a vysoká 27 metrů dostala v březnu 1945 zásah dvěma desetitunovými bombami Grand Slam, které ve 4,5 metru silném stropu prorazily mohutné otvory. Němci sice zesilovali strop na sedm metrů železobetonu, Spojenci ale díky leteckému průzkumu přesně věděli, kam mířit. Bunkr Valentine, který měl od srpna 1945 dodávat ponorky typu XXI, tak nevyrobil ani jedinou.
Mohlo by vás také zajímat: Krok od jaderné pohromy: Raketová ponorka se 140 lidmi selhala, nekontrolovaně mířila ke dnu
Ponorka, která měla – a nejspíš i mohla – změnit charakter války na moři, se dočkala operačního nasazení až v březnu 1945. Němci stačili vyrobit 100 kusů těchto pokročilých ponorek, jen čtyři z nich se ale dostaly do výzbroje námořnictva a pouze dvě se zapojily do aktivní služby. Jednalo se ale jen o hlídkové plavby, při nichž nedošlo k potopení žádných spojeneckých plavidel. Po válce ponorky typu XXI skončily v rukou Američanů, Britů a Sovětů a inspirovaly mnohé poválečné modely ponorek.
Zdroj: H I Sutton, U. S. Naval Institute
Video, které jste mohli minout: Smrtící německá stíhačka unesla spoustu zbraní a byla postrachem bombardérů. Prohlédněte si její kokpit
Nenechte si ujít novinky Prima Zoom!
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
