Statisíce mrtvých. Rudá armáda u Charkova zažila nejhorší porážku své historie, Hitler riskoval život

Město mělo už před druhou světovou válkou pro Sovětský svaz mimořádný význam. Šlo o důležitý železniční a letecký dopravní uzel a nacházely se zde strojírenské závody včetně významných zbrojovek – v Charkovském traktorovém závodě se kromě zemědělských strojů vyráběly i tanky T-34 a zdejší letecká továrna produkovala průzkumná a bombardovací letadla Charkiv ChAI-5.

Charkiw 1941 (or 1942). My Grandfather was able to make color photos as well #WWII #kharkov #Charkiw #WW2 pic.twitter.com/myumjmp6KS

— WWIIPhotos_from_family_albums (@1941Wwii) June 25, 2021

V Charkově žilo na počátku druhé světové války 901 000 obyvatel, po útoku Německa na Sovětský svaz se ale jejich počet během několika měsíců díky přílivu uprchlíků zvýšil na 1,5 milionu. O dva roky později v důsledku bojů, represí, hladu a dalších válečných útrap klesl počet obyvatel v původně čtvrtém nejlidnatějším městě Sovětského svazu na 190 000.

První bitva o Charkov – evakuace továren

První německé jednotky se objevily na dohled Charkova 21. října 1941. Šlo o 101. lehkou a 57. pěší divizi, které byly součástí německé 6. armády později zničené u Stalingradu. Charkov měla bránit sovětská 216. střelecká divize reorganizovaná po ústupu z Kyjeva, který Němci dobyli už 26. září 1941.

Divize nemohla počítat s žádnou další podporou, protože 38. armáda, jíž byla součástí, se tou dobou nacházela ve stavu všeobecného ústupu, a navíc měla rozkaz bránit Charkov jen do té doby, než se podaří evakuovat nejdůležitější továrny. Tento úkol byl v době německého útoku už splněn – Sověti rozmontovali 70 továren a na 320 vlacích je odvezli na východ. Němci se pak Charkova 24. října poměrně snadno zmocnili.

Druhá bitva o Charkov – absolutní katastrofa

Po odražení německého útoku na Moskvu na konci roku 1941 se Stalin rozhodl přejít do ofenzivy, jejímž cílem se měl stát právě Charkov. Velením operace pověřil maršála Semjona Timošenka, rodilého Ukrajince, který bojoval už za cara a při německém útoku v roce 1941 bránil Kyjev. Timošenko pod svým velením soustředil na první pohled impozantní síly – 765 000 mužů, 1 176 tanků a 926 letadel si mělo vybojovat cestu přes Severní Doněc a město Izjum a porazit německou 6. armádu, jejímž velitelem se čerstvě stal budoucí polní maršál Friedrich von Paulus. Ten měl k dispozici 350 000 mužů, 447 tanků a 591 letadel.

Boje začaly hned 1. ledna 1942 a Timošenkovi se zpočátku dařilo. Jeho armády překročily Doněc, prorazily německou obranu a vytvořily výběžek pojmenovaný podle malého města Barvenkovo. Sověti ale zároveň utrpěli značné ztráty a v březnu a dubnu, kdy nastalo blátivé období zvané rasputica, se postup zcela zastavil. Rozhodující fázi bitvy o Charkov zahájil Timošenko 12. května 1942 dvojitým úderem s cílem sevřít německé (a také rumunské) jednotky do kleští, výsledkem byl ale pravý opak.

Němci nejprve Timošenkovy jednotky zbrzdili leteckými údery a 17. května po silné dělostřelecké přípravě sami přešli do útoku. Výsledkem operace Fridericus bylo obklíčení velké části Rudé armády v Barvenkovské kapse, kde byly na malém prostoru natěsnány statisíce vojáků a tisíce kusů techniky. Jednotky se zcela promíchaly a nezkušení vojáci propadali panice. Už 28. května se zhroutil organizovaný odpor a jednotky se snažily na vlastní pěst probít z obklíčení.

Důsledky sovětského pokusu o dobytí Charkova byly tragické. Ztratili přes 277 000 zabitých, pohřešovaných nebo zajatých vojáků, dalších 106 000 jich bylo zraněno. Rudá armáda také odepsala přes 1 200 tanků, téměř 2 000 děl a houfnic, 3 300 minometů, 542 letadel a 57 000 koní. Zcela zničeno bylo 16 střeleckých a šest jízdních divizí a také čtyři tankové brigády. Němci přišli o 30 000 vojáků, 108 tanků a 49 letadel.

Vzhledem k tomu, že se kotel udržel nebývale krátce, jen asi 10 dnů, přišel Jihozápadní front prakticky o kompletní velitelskou strukturu – zanikly celé štáby, téměř nikoho se nepodařilo z obklíčení evakuovat. Z ambiciózního plánu se stala zřejmě nejhorší porážka v celé historii Rudé armády, která navíc otevřela Němcům cestu do Stalingradu, kde zničené divize citelně chyběly.

Třetí bitva o Charkov – Hitler na bojišti

Potřetí se o Charkov německý wehrmacht utkal se sovětskou Rudou armádou v únoru a březnu 1943. Němci se v té době jen obtížně vzpamatovávali z porážky u Stalingradu, kde přišli o celou 6. armádu včetně velkého množství techniky. Po celé délce sovětsko-německé fronty zůstalo z původních 3 300 tanků provozuschopných jen 495, většinou starších typů. Jen v roce 1942 ztratili Němci 1,9 milionu mužů a na začátku roku 1943 wehrmachtu do plného stavu chybělo 470 000 vojáků.

Za této situace se daly začátkem února do pohybu čerstvé sovětské síly tvořené čtyřmi tankovými sbory a pod velením Konstantina Rokossovského zamířily na Ukrajinu, přičemž se jim rychlým manévrem podařilo dobýt Bělgorod, Izjum a Kursk, přiblížit se k Záporoží a především 16. února obsadit Charkov, který Němci krátce před tím vyklidili. Na vážnost situace odkazuje i fakt, že podpořit polního maršála Ericha von Mansteina přiletěl do jeho hlavního stanu v Záporoží osobně německý vůdce Adolf Hitler. Když odlétal, byly nejbližší sovětské tanky jen 30 km od města.

Němci sice Charkov vyklidili, vzdát se ho úplně ale nechtěli. Znovudobytím města obsazeného Rudou armádou pověřil von Manstein 4. tankovou armádu, jejíž součástí byly tankové divize SS Leibstandarte Adolf Hitler a Das Reich. Jejich tanky a granátníci se v tvrdých pouličních bojích vedených dům od domu nakonec probili do centra Charkova a město 15. března 1943 obsadili. Charkov byl při tom prakticky zničen a velké ztráty utrpěli jak Němci, tak Sověti. Z 346 000 vojáků Rudé armády, kteří Charkov bránili, jich nejméně 45 000 padlo a dalších 41 000 utrpělo zranění. Němci útočili se 70 000 muži, z nichž ztratili přibližně 4 500 mrtvých a pohřešovaných a 7 000 zraněných.

Spolu s Charkovem obsadili Němci znovu také Bělgorod a na několik měsíců stabilizovali jižní úsek fronty. Situace se zde změnila až v červenci a srpnu v souvislosti s bitvou u Kurska.

Čtvrtá bitva o Charkov – vítězství

V důsledku úspěšné obrany u Kursku se 3. srpna 1943 Rudá armáda pustila do velké operace s cílem znovu dobýt Charkov. Tentokrát se Sověti poučili – rozhodně nechtěli opakovat předchozí neúspěch, jehož hlavní příčinou byly dlouhé zásobovací trasy a špatná koordinace útočících jednotek.

Do útoku vyrazilo celkem 1 140 000 vojáků Rudé armády podporovaných 2 400 tanky a 13 600 děly a raketomety včetně BM-13 Kaťuša. Jejich cílem pochopitelně nebyl jen Charkov a útok probíhal na široké frontě. Německá armáda proti nim mohla postavit 200 000 mužů a 237 tanků a samohybných děl. Přestože von Manstain dostal od Hitlera rozkaz Charkov bránit, rozhodl se nakonec po zralé úvaze k ústupu.

Poté, co německé jednotky vystřílely většinu munice, vojáci zaminovali a vyhodili do vzduchu veškeré použitelné vybavení a odvezli zbylé zásoby pohonných hmot. Když Rudá armáda Charkov definitivně osvobodila 23. srpna 1943, bylo město v troskách. Sověti v celém prostoru operace Bělgorod-Charkov ztratili 72 000 zabitých a 184 000 zraněných vojáků, 1 864 tanků a 153 letadel. Němci přišli o 10 000 zabitých nebo pohřešovaných a 20 000 zraněných vojáků. Charkov už definitivně zůstal v sovětských rukách.

ZDROJ: Hoover Institution / Imperial War Museum / New York Times