Hitlera dotáhla k moci rváčská lůza. Odvděčil se jí zradou a vraždou

Na začátku roku 1919 vznikla v Mnichově radikální Německá dělnická strana (Deutsche Arbeiterpartei DAP), což byl začátek nacistického hnutí, aniž to tehdy někdo tušil. Důležitým mezníkem v této souvislosti se ale stalo až září onoho roku, kdy do strany vstoupil jakýsi Adolf Hitler. Brzy se díky svým radikálním názorům a dobré vyřídilce stal vůdčí osobností nacionalistických nespokojenců a na začátku následujícího roku se DAP proměnila na později nechvalně proslulou Německou národněsocialistickou dělnickou stranu.

Čtěte také: Nacistické násilí se zrodilo před sto lety, když Adolf Hitler zosnoval pivní puč v Mnichově

Byla to velmi turbulentní doba, kdy si političtí rivalové doslova šli po krku. Běžně si členové a sympatizanti jednotlivých stran navzájem násilně narušovali zasedání, mítinky i slavnosti. Proto si strany vytvářely jakési polovojenské úderné oddíly, které nejenže měly strany a jejich akce ochraňovat, ale také útočit na konkurenty. Týkalo se to především radikálních pravičáků, ale také komunistů a sociálních demokratů, kteří byli úhlavními nepřáteli. U NSDAP se tito „bijci“ rekrutovali především z řad hospodských rváčů a veteránů z války. Zpočátku to také byli hlavně nejbližší spolupracovníci Hitlera a jeho kamarádi, kteří mu byli fanaticky oddáni.

Polovojenská organizace SA

Z těchto mlátiček se postupně vytvořila organizovaná polovojenská organizace, jež dostala označení Sturmabteilung (SA). Původně se však toto označení používalo už v první světové válce pro speciálně utvořené malé vojenské jednotky německé armády. Ty měly za úkol pronikat do týlu nepřítele a plnit speciální bojové úkoly, které by pomohly změnit patovou situaci zákopové války na západní frontě. A právě paralela mezi malými vojenskými jednotkami a bojůvkami NSDAP měla za následek jejich pojmenování Sturmabteilung. Příslušníci „ozbrojené pěsti“ NSDAP však byli známi také jako hnědokošiláči díky jejich hnědým uniformám. Ty pro změnu vznikly jako z nouze ctnost, neboť jedinou dostupnou a levnou látkou v těsně poválečném Německu byl materiál původně určený na polní uniformy.

Než se ovšem ze stranických bojůvek a rváčů strany stal Sturmabteilung, říkalo se jim také „ochranka sálů“ nebo Ordnertruppen (pořadatelské oddíly). Od počátku v jejich čele stál Emil Maurice, ovšem už od roku 1920, kdy do strany vstoupil, s jejich organizací pomáhal i jistý Ernst Julius Röhm. Radikalizace těchto stranických „ochranných sborů“ se čím dál více nezamlouvala státním úřadům, proto Hitler svůj násilnický sbor pojmenoval Turn- und Sportabteilung (tedy tělocvičně-sportovní útvar), aby tolik nedráždil. Ovšem na konci roku 1921 už znělo oficiální označení „ozbrojené paže strany“ právě Sturmabteilung. Velitelem se stal mladý námořní důstojník a obdivovatel Hitlera Hans Ulrich Klintzsch.

Mohlo by vás zajímat: Hitlera k blitzkriegu a napadení Stalina donutila největší slabina jeho armády. Taky se mu stala osudnou

Od té doby se SA začal organizovat na základě vojenských pravidel a jeho příslušníci procházeli propracovaným fyzickým výcvikem. Také struktura se postupně měnila. SA byl rozdělen do několika velkých skupin, těm podléhaly brigády, jež tvořilo několik Standarten (tedy praporů, ovšem ve velikosti odpovídající vojenským plukům). V každém větším městě byl ustaven jeden prapor, který se ještě dělil na menší jednotky.

Důležitou úlohu měl SA sehrát během tzv. pivního puče v Mnichově, kdy se nacisté v listopadu 1923 pokusili přepadnout zasedání bavorské vlády. Hnědé košile podnikly pochod na Mnichov po vzoru italských fašistů, ovšem na rozdíl od nich tvrdě narazily na státní policii. Hitler se s mnoha spolupracovníky ocitl ve vězení, když dostal pět let. Mezi nimi byl i Ernst Röhm, který se během pobytu za mřížemi stal Hitlerovým blízkým přítelem. Zatímco špičky NSDAP pobývaly za mřížemi a strana byla zakázána, postavil se do čela SA Herman Göring a počet jeho členů stoupl z dvou tisíc na třicet tisíc. Právě Göring se nejvíce zasloužil o vojenskou organizaci SA. Nicméně v oněch letech 1924 a 1925, kdy si Hitler odpykával svůj trest a NSDAP neexistovala, vystupoval SA pod hlavičkou Frontbann. Do organizace Frontbannu se opět zapojil i propuštěný Ernst Röhm, a dokonce se dostal jako poslanec do Reichstagu za Národněsocialistickou stranu svobody, která v roce 1924 suplovala zakázanou NSDAP.

Hitlerův politický vzestup

Nicméně po svém propuštění se Hitler pustil do obnovení nacistické strany a od roku 1925 je NSDAP opět na světě, stejně tak i SA. Příslušníci SA se nadále věnují útokům proti politickým rivalům a chrání své vlastní lidi i stranické akce. Účastní se i častých pouličních bojů, zabíjejí na objednávku politické odpůrce a nepohodlné osoby. Jednoduše řečeno vytvářejí ovzduší teroru a fyzického násilí. Röhm se toho ovšem neúčastnil, neboť se rozhodl opustit Německo i spolustraníky, kteří směrovali NSDAP jinam, než si představoval. Pohádal se s Hitlerem, vystoupil z SA a později odjel do Bolívie, kde působil jako vojenský poradce. Od poloviny 20. let až do roku 1930 stál v čele SA Franz Pfeffer von Salomon, za jehož velení se z třicetitisícového sboru stala armáda o osmdesáti tisících vojensky vycvičených rváčů.

Čtěte také: Proč selhala Hitlerova invaze do Sovětského svazu? Nacisté vršili chybu za chybou

Po sporech s vedením NSDAP však Hitler Salomona v roce 1930 zbavil vedení SA a sám se postavil do jeho čela. Poslal však za Röhmem do Bolívie žádost, zda by se nestal Stabschefem SA (štábním velitelem), de facto velitelem úderných oddílů SA. Ten nabídku přijal a od roku 1931 se naplno vrhl do přetváření SA v „revoluční“ armádu podle vlastních představ. A právě to, spolu s jeho radikálními představami o směřování národního socialismu, se mu stalo osudným. O Röhmovi také mnozí členové strany věděli, že je homosexuál a bylo jim trnem v oku, že to nijak neskrýval. Přitom nacismus jako takový podobné odlišnosti od normálu odsuzoval a potíral. Zajímavé je, že podle jeho vlastní korespondence prý na svou homosexualitu přišel až někdy v roce 1924.

Proti Röhmovi a SA se nicméně začala tvořit jiná a mnohem silnější opozice. Především to byly špičky pravidelné německé armády Reichswehru a pak také významní němečtí průmyslníci. Röhm stále hlasitěji prosazoval myšlenku, že by se „stará“ armáda měla stát součástí „nové revoluční armády“, kterou podle něj představoval SA. To se armádním důstojníkům pranic nelíbilo, představa, že by armádu pohltila banda rváčů pocházející z nejnižších sociálních vrstev, byla jednoduše nepřijatelná. Röhm navíc stále lpěl na některých socialistických principech, se kterými nacisté přišli již na začátku své existence a které měly sebrat vítr z plachet levicovým a komunistickým odpůrcům. Jenže Röhmova socialistická a revoluční rétorika se zase nelíbila sponzorům a podporovatelům Hitlera z řad průmyslových magnátů. Ti chtěli nacisty využít jako přehradu vůči komunistickým a socialistickým hnutím v Německu a Röhm do toho se svou těžko zvladatelnou záplavou hnědých košil nezapadal.

Do čeho píchala SA

V neposlední řadě se v Německu změnily poměry a SA neměl „do čeho píchnout“. Otevřené střety s politickými odpůrci v ulicích už nebyly na pořadu dne, nacisty už německé politické i hospodářské špičky braly vážně, a Hitler tak už nepotřeboval pouliční bojůvky, které mu svým otevřeně násilnickým a nezvladatelným chováním dělaly medvědí službu. Nastal čas salonní diplomacie. Není tedy překvapující, že roli osobní Hitlerovi stráže převzali příslušníci SS, kteří si nic nezadali s brutalitou hnědokošiláčů, ale nová elitní armáda černých košil byla jaksi distingovanější a méně vidět, přesto vykazovala větší efektivitu.

SA se tedy pod Röhmovým vedením stal spíše masovou organizací pro členy strany a sympatizanty z nižších společenských vrstev, která měla navenek ukazovat moc nacistů. Ovšem rozhodující kroky pro budoucnost NSDAP už činily jen stranické špičky v čele s Hitlerem a hlavně bez přispění SA. O úpadku vlivu SA svědčí i to, že do roku 1933 byl vstup do jeho řad dobrovolný a členové byli vybírání, po onom roce už nacisti nutili Němce ke vstupu do SA za pomoci ekonomického i politického nátlaku, aby tak nad průměrnými občany získali kontrolu i jejich hlasy. V onom roce byly do SA včleněny i tradiční vojenské veteránské organizace, jako byl například Stahlhelm, a to bez souhlasu členů.

Mohlo by vás zajímat: Paní Hitlerová: Eva Braunová čekala 14 let, aby se na jediný den stala manželkou vůdce třetí říše

Rostla i nevraživost mezi příslušníky SA a SS. Hnědokošiláči nesnášeli povýšenecké černokošiláče rekrutující se povětšinou ze středních a vyšších vrstev, ti zase dávali okázale najevo své opovržení hnědou lůzou. K tomu se ještě přidávala antipatie některých vysokých funkcionářů NSDAP a SS vůči Röhmovi, nad kterým Hitler držel ochrannou ruku. Byl totiž jeden z mála v jeho okolí, který zažil počátky nacistického hnutí a stále patřil k jeho blízkým přátelům. Hitler se i často snažil Röhma v jeho revolučnosti a výpadech proti armádě i velkokapitálu krotit, ale míjelo se to účinkem. Proto také šéf SS Himmler společně s Göringem na Hitlera naléhali, aby se Röhma zbavil, ale ten o tom nechtěl slyšet.

Nekontrolovatelná lůza

V roce 1933 už se SA rozrostl natolik a Röhmova aktivita dosahovala takových rozměrů, že ministr obrany von Blomberg a šéf Reichswehru von Reichenau navázali kontakt s Göringem a Himmlerem za účelem eliminace hnědých košil a hlavně jejich vůdce. Himmler pověřil šéfa policie Heydricha, aby jeho úřad vytvořil falešné materiály usvědčující Röhma ze spolupráce s Francií. Podle nich měl dostat miliony marek za to, že svrhne Hitlera. Nicméně Hitler těmto dokumentům neuvěřil.

Ale i jemu už bylo jasné, že s Röhmem to dál nepůjde. Himmler a Göring jej neustále zásobovali negativními referencemi na šéfa SA, ale Hitler na to nedbal. To, co jej přimělo nechat Röhma odstranit, byla ale rostoucí nevole velení armády a podporovatelů nacistů z řad průmyslových magnátů. S armádou byl spojen i prezident Hindenburg, který dokonce v červnu 1934 Hitlerovi pohrozil, že pokud nepřestane rozpínání a revoluční agitace SA, rozpustí vládu a vyhlásí stanné právo, což by dalo karty do rukou armády.

Noc dlouhých nožů

Hindenburg byl už těžce nemocen, a pokud se chtěl Hitler stát jeho nástupcem, potřeboval podporu jak armády, tak průmyslníků. Bylo jasné, že SA a Röhm musejí vyklidit scénu. S von Blombergem se Hitler dohodl, že výměnou za podporu armády eliminuje moc SA. Röhmova revoluční agitace navíc začala vytvářet rozbroje i uvnitř strany, a tak mělo přijít definitivní řešení, které vešlo do dějin jako Noc dlouhých nožů. Hitler svolal špičky SA na 30. června 1934 do hotelu Hanselbauer v Bad Wiessee. Onoho dne ráno je všechny překvapili esesáci, kteří je pozatýkali a mnohé ihned zastřelili. Zásah proti hlavním představitelům SA probíhal po celém Německu a odhaduje se, že bylo zlikvidováno přes 200 předních hnědokošiláčů. Likvidaci dostalo na starost konkurenční SS, což mělo jistě svou symboliku i dovnitř nacistického hnutí.

Röhma ráno 30. června esesáci zastihli ještě v hotelové ložnici, prý i s milencem. Nicméně Hitler i v onu dobu váhal, co s Röhmem udělat, nenechal jej ihned zabít. Až druhý den svolil, aby byl usmrcen, ovšem vymínil si, aby dostal šanci zastřelit se sám. Röhm ovšem revolver arogantně odmítl, a tak jej esesáci v mnichovském vězení Stadelheim, kam byl předchozí den převezen, zastřelili. Zavraždění významných příslušníků SA Německo vyděsilo, na druhou stranu to posílilo pozici Hitlera, který se tak stále více jevil jako jediný politik, jenž dokáže v zemi zavést pořádek. Tomu samozřejmě napomáhala i rozpoutaná goebbelsovská propaganda, která líčila zásluhy Hitlera na potlačení „Röhmova pokusu o puč“.

Čtěte také: Nejodvážnější nacista byl Hitlerovým speciálním agentem. Trestu za válečné zločiny unikl

Noc dlouhých nožů nicméně neznamenala konec SA, jen hnědokošiláče umravnila a odkázala na vedlejší kolej. Novým šéfem se stal Viktor Lutze a pod jeho vedením SA fungovalo především jako jakási branná organizace strany, která měla zocelovat řadové členy. Význam SA však výrazně upadal, o čemž svědčí i počty členů. Jestliže v době smrti Röhma tvořilo SA 4,5 milionů mužů, tak v roce 1939 to bylo již jen 1,5 milionu. Jednou z hlavních náplní činnosti SA se tak od poloviny 30. let staly útoky proti židovskému obyvatelstvu a každodenní perzekuce, stejně tak i dohlížení na zákazy a omezení, které pro něj postupně začaly platit.

Křišťálová noc a další nepokoje

Hnědokošiláči také mají na svědomí protižidovské pogromy v listopadu 1938 během tzv. Křišťálové noci po zavraždění sekretáře německého velvyslanectví v Paříži Ernsta vom Ratha polsko-německým Židem Herschelem Grynszpanem, který byl pár měsíců před tím násilně i s rodinou z Německa deportován. Tento akt pomsty za perzekuci Židů v Německu měl za následek ještě větší nacistická zvěrstva páchaná na Židech a hromadné deportace do koncentračních táborů.

Už od roku 1936 existovala i regulérní vojenská jednotka hnědých košil nazvaná SA Standarte Feldherrnhalle. Byla obdobou vojenských jednotek Waffen-SS a během války se z ní stala Feldherrnhalle SA-Panzer Division. Vedle toho SA zásoboval i záškodnické bojůvky a sudetoněmecký Freikorps, který způsoboval nepokoje v pohraničních oblastech Československa. Po vypuknutí války esamani působili také jako ozbrojená stráž transportů válečných zajatců a zajateckých táborů.

Existence SA skončila de facto až v květnu 1945, kdy se definitivně zhroutil nacistický režim v Německu. Po okupaci Německa bylo SA zakázáno a v roce 1946 Mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku prohlásil SA za zločineckou organizaci stejně jako SS a NSDAP.

Zdroj: Encyclopedia Britannica / Holocaust Encyclopedia / History Channel