Himmlerův deník odhaluje zrůdné zápisky strůjce holocaustu. Před popravami šel na masáž

Heinrich Himmler, často považovaný za druhého nejmocnějšího muže hitlerovské třetí říše, stál v čele SS, gestapa či ministerstva vnitra. Vzezření nenápadného úředníka bylo však jen zástěrkou, ve skutečnosti se jednalo o strůjce holocaustu a jednu z nejobávanějších figur nacistické mašinérie. V roce 2016 se ve vojenském archivu v Podolsku nedaleko Moskvy našly Himmlerovy deníky obsahující zápisy z let 1937–1938 a 1944–1945 čítající více než tisícovku stránek. Objevené zápisy samotného Himmlera představují další dílek skládačky nejtemnějšího období novodobých dějin.

Čtěte více: Hitlerovi muži: Jak dopadli Himmler, Hess, Göring a další prominentní nacisté?

Himmlerovy detailní zápisy

Himmler si vedl deníky pečlivě. Zaznamenával v nich nejen důležité schůzky, plány a rozhodnutí, ale i svůj každodenní život. Nově nalezené záznamy se v Rusku ocitly díky plenění Berlína Rudou armádou na konci války – mnoho sovětských vojáků si odnášelo na památku různé suvenýry, z nichž leccos po návratu domů zůstalo v dlouho střežených vojenských archivech. Ty se v posledních letech postupně zpřístupňují veřejnosti, což tu a tam vede k odhalení podobně zajímavého díla.

Ale zpět k samotným deníkům. Ty procházel třeba německý novinář Damian Imoehl, jehož nejvíce šokovala Himmlerova schopnost skloubit dvě zcela rozdílné stránky své osobnosti. Na jednu stranu totiž velmi pečoval o svou manželku, dceru, a dokonce i milenku. Stejně vřelého zacházení se dočkali i jeho přátelé. Vedle zápisů o tom, kterak svým blízkým zavolal z práce, jsou však i popisy Himmlerových návštěv koncentračních táborů či rozkazů ohledně umístění nových a krvelačných strážních psů do Osvětimi.

Nepochopitelné zlo

Některé zajímavé kontrasty ukazují odpudivost Himmlerova chování, které zároveň potvrzuje určité popsané psychologické konstrukty. Na jednu stranu totiž deníky obsahují zmínky o tom, jak si Himmler před vydáním rozkazu k popravě deseti Poláků dopřál masáž; zároveň však tentýž člověk téměř omdlel, když část mozku zastřeleného Žida potřísnila jeho kabát. Na první pohled se v jednom i druhém případě jedná o smrt člověka, jenže strůjci nacistické továrny na smrti si obvykle dávali velký pozor, aby s každodenní realitou svých činů přišli do styku jen minimálně.

Symptomaticky tak působí kupříkladu jeden zápis, v němž Himmler píše: „9–10 hodin večer: Rozkázal jsem popravit deset důstojníků (polské policie, kteří odmítali spolupracovat s nacisty – pozn. red.) a jejich rodiny poslat do koncentračních táborů. Pak jsem šel spát.“ Už dříve jsme psali o fenoménu zla či neustálé fascinaci nacismem jakožto těžko pochopitelným, a o to více zneklidňujícím jevem. Heinrich Himmler a jeho odtažité zpovědi ve vlastních denících podporují teorie, že od podobně extrémního chování je potřeba si zachovat odstup a přistupovat k němu jako k obyčejné práci. Zní to děsivě, ale jemu to evidentně fungovalo.

Pro historiky jsou deníky podstatné především z toho důvodu, že mohou lépe rozpoznat rozpadající se nacistickou strukturu velení ke konci války. S blížící se porážkou se totiž i Himmlerova pozice v rámci SS a dalších institucí proměňovala, a právě tyto dokumenty mohou pomoci rozklíčovat určité detaily tehdejší hierarchie.

Zdroj: Smithonian Magazine / JSTOR

Himmler také pátral po mýtických artefaktech: