Konečné řešení židovské otázky nacisté doladili bez Hitlera. Soud oklamali ověřenou taktikou

Přísně tajná schůzka pod vedením Reinharda Heydricha

Plán likvidace a genocidy všech evropských Židů mělo nacistické Německo dlouhou dobu hotový. Přesto bylo třeba dát chorobnému a krvavému plánu řád, ideologický podtext a včlenit ho byrokratických státních procesů. Právě proto Reinhard Heydrich, zastupující říšský protektor, svolal z pověření Adolfa Hitlera na 20. ledna 1942 konferenci do zámečku na břehu jezera Wannsee nedaleko Berlína. Jediným bodem přísně tajné, asi devadesátiminutové schůzky byla otázka koordinace postupných kroků, jež povedou k tzv. konečnému řešení židovské otázky. Schůzky se účastnilo patnácti členů nejužšího vedení nacistického Německa, mezi nimiž nechyběli vůdci SS, státní úředníci a straničtí funkcionáři. Ironií osudu bylo, že dvě třetiny účastníků schůzky, která se stala právním aktem ospravedlňujícím hromadné vraždění milionů lidí, měla univerzitní vzdělání a nechyběli mezi nimi ani právníci.

O průběhu schůzky můžeme usuzovat jen díky jediné dochované kopii zápisu, kterou pořídil říšský sekretář Martin Luther. Tento dokument byl nalezen až v roce 1947 v archivech jednoho z říšských ministerstev. Tento nález mnohé vysvětluje a do celé věci vnáší světlo poznání. Nález byl bohužel učiněn až po Norimberském procesu. Dokument tak nemohl být použit jako nezpochybnitelný důkaz.

Proč chyběl Adolf Hitler?

Z historického hlediska se může zdát zajímavé a na první pohled těžko pochopitelné, že na schůzce chyběl Adolf Hitler. Má to ale svůj velmi racionální důvod. Rozhodnutí o vyhlazení evropských Židů padlo dlouho před touto tajnou schůzkou a k jejich systematické likvidaci docházelo již půl roku. Navíc od prosince roku 1941 docházelo v polském Chelmnu i k vraždění Židů v plynových komorách a ve stejné době započalo budování vyhlazovacího tábora Belzec. Schůzka tak opravdu měla za cíl zajistit hlavně koordinaci jednotlivých říšských úřadů a jednotek SS. Zároveň se jednalo o právní akt ospravedlňující genocidu. U toho Hitler už opravdu být nemusel.

Jako zajímavá se může jevit i volba termínu schůzky. Proč se konala až 20. ledna 1942, když už se celá mašinérie vedoucí ke konečnému řešení židovské otázky rozběhla o půl roku dříve? Z historických pramenů vyplývá, že se schůzka měla konat již 29. listopadu 1941, ale z organizačních důvodů byla přesunuta na 9. prosince 1941. Další změnu termínu si vyžádal japonský útok na Pearl Harbor. Ve zmíněném zápise se mimo jiné píše: „Pro konečné řešení židovské otázky v Evropě přichází v úvahu asi 11 milionů Židů.“

Zatloukat, zatloukat, zatloukat… nebo předstírat ztrátu paměti

Důstojník SS Adolf Eichmann napsal v lednu 1942 službám gestapa: „Vysídlení Židů na východ představuje začátek konečného řešení židovské otázky.“ Během pouhých čtyř let od léta 1941 do května 1945 se nacistům podařilo vyvraždit šest milionů Židů. Tedy asi dvě třetiny židovského obyvatelstva Evropy.

Není tedy divu, že nacisté obvinění z válečných zločinů a genocidy nejprve intenzivně zatloukali a tvrdili, že o žádné tajné schůzce ve Wannsee nevědí. V druhé fázi soudního dokazování pak záhadně „ztráceli paměť“.

Jedinou výjimkou byl Adolf Eichmann, který spravedlnosti a soudům unikal až do roku 1961. Během procesu, jenž se uskutečnil v Jeruzalémě v roce 1961, mimo jiné vypověděl: „Celá záležitost trvala sotva půldruhé hodiny. Ordonance průběžně dolévaly koňak a nakonec mluvil jeden přes druhého.“ Svou aktivitu na jednání pak Eichmann popsal následovně: „O ničem jsem nevěděl a nic jsem neinicioval. Rozkazy jsem dostával od svého nadřízeného. Většinu času jsem trávil v rohu místnosti a ořezával jsem tužky.“

Metoda „zatloukání a ztráty paměti“ se válku přeživším účastníkům konference vyplatila. V Norimberských procesech byli většinou odsouzeni k mírným trestům a následně dostali i milost. Pouze Adolf Eichmann byl v jeruzalémském procesu odsouzen k trestu smrti. Popraven byl koncem května 1962.

Zdroj: Encyclopedia Britannica