Nemoci prezidentů: Masaryk a Beneš kvůli špatnému zdraví odstoupili, Hácha zemřel ve vězení

Zdravotním stavem našich prezidentů se dlouhodobě zabýval doc. MUDr. Miloš Vojtěchovský, CSc. (1925–2019), který tři naše předválečné a válečné prezidenty podrobil důkladnému zkoumání.

Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937)

Budoucí prezident Tomáš Garrigue Masaryk měl vpravdě bohatou zdravotní anamnézu. Začalo to už v útlém věku – nejprve bodná rána po přepadení tulákem, kolem 25 let žloutenka s následnými poruchami trávení, o pět let později břišní tyfus s dlouhou rekonvalescencí. Později po šedesátce se přidala mírná forma plicní tuberkulózy, která mu zhoršila dýchání. Když pak byl Masaryk během první světové války v emigraci, pokusil se ho někdo dvakrát otrávit.

Se svými nemocemi se Masaryk aktivně pral – denně několik hodin jezdil na koni, cvičil, snažil se jíst zdravě, nepil alkohol, nekouřil. Přesto v roce 1921 onemocněl těžkou chřipkou a ve svých 71 letech se připravoval na abdikaci. Problémem ale bylo, že v té době v nově vytvořeném Československu neexistoval vhodný nástupce vyjma Edvarda Beneše, tomu však ještě nebylo požadovaných 50 let.

Masaryk tedy v úřadu prezidenta zůstal, i když se mu k dosavadním zdravotním potížím přidal i šedý zákal. Dokonce ve svých 84 letech počtvrté kandidoval na prezidenta. V prezidentské volbě v roce 1934 byl jediným protikandidátem Tomáše G. Masaryka tehdy 37letý Klement Gottwald, budoucí první rudý prezident poválečného Československa. O 46 let starší zakladatel československého státu se mu postavil napůl slepý (neviděl na levé oko) a po mrtvici obtížně chodící a mluvící a neschopen se podepsat, přesto ho porazil – ze 417 odevzdaných poslaneckých hlasů jich získal 327. Pro Gottwalda hlasovalo 38 poslanců.

Masaryk byl sice zvolen, ale o několik měsíců později v prosinci 1935 ze zdravotních důvodů abdikoval a odstěhoval se do zámku v Lánech, který dostal k doživotnímu užívání. Jeho zdravotní stav se dále horšil a bývalý prezident nakonec po několika mrtvicích ve svých 87 letech zemřel 14. září 1937 v Lánech. Následná pitva prokázala u T. G. Masaryka řadu nemocí, včetně arteriosklerózy, sklerózy renálních arterií, cyst na ledvinách, kamenů ve žlučníku, starých podnětlivých srůstů perikardu nebo atrofie pravé ruky.

Edvard Beneš (1884–1948)

Po své abdikaci doporučil Masaryk za svého zástupce ministra zahraničí Edvarda Beneše. Ten se na Pražský hrad dostal už tři dny po odstoupení Masaryka v prosinci 1935. O necelé tři roky později ale v důsledku mnichovské dohody Beneš také abdikoval a 5. října 1938 odletěl do londýnského exilu. Do Prahy se vrátil přes Moskvu a Košice až 16. května 1945 a 28. října téhož roku byl potvrzen ve funkci prezidenta. Mandát obhájil i o rok později.

Podle docenta Vojtěchovského Beneš jako středoškolák utrpěl při fotbalu zlomeninu nohy (hrál za juniory Slavie) a zůstal po celý život příznivcem plavání, turistiky, lyžování, jízdy na koni a také zahrádkaření. Beneše už od vzniku první republiky provázely zdravotní obtíže – v roce 1926 přišlo první nervové zhroucení, podle Vojtěchovského dnes klasifikovatelné jako „psychosomatická dekompenzace s neschopností vykonávat náročné úkoly“. Příčinou bylo mnohaleté psychické vypětí a vyčerpání po náročné politické zátěži a lékaři Benešovi naordinovali půlroční pobyt u Středozemního moře. Další nervové zhroucení přišlo po abdikaci v roce 1938 – prezident nechodil, trávil celé týdny na lůžku.

Benešův zdravotní stav se poté dále zhoršoval. Dlouhodobě trpěl Ménierovou nemocí a častými migrénami a v londýnském exilu jej už v roce 1944 a znovu na jaře 1945 postihl záchvat mrtvice. Další mrtvice přišla v roce 1947, zřejmě v souvislosti se slunečním úpalem, a Beneš musel být od té doby pod stálým lékařským dohledem. Únorovou vládní krizi 1948, která vyústila v komunistický puč, pak řešil už jako vážně nemocný a psychicky zlomený muž. Byl si ale vědom toho, že jeho sok Klement Gottwald na tom není o moc lépe – trpěl syfilidou a alkoholismem a mohl dokonce zemřít dříve než Beneš.

Nicméně se tak nestalo. Po tříměsíčním utrpení podal Beneš 7. června 1948 demisi. V srpnu po dalším záchvatu ochrnul a ztratil řeč, 30. srpna ztratil i vědomí a 3. září 1948 v Sezimově Ústí ve věku 64 let zemřel.

Benešovou největší chybou zřejmě bylo, že neabdikoval již v roce 1947, kdy utrpěl mozkovou mrtvici. Sám přitom už v exilu na téma zdravotního stavu prezidenta napsal: „Dobrý politický demokratický vůdce má být plně fyzicky a duševně zdráv. Demokratická potřeba vyžaduje od politického vůdce stálou rozvahu, klid, trpělivost a při tom tolik práce, píle a politického úsilí, jaké člověk nezdravý nikdy nemůže poskytnout. A tak nedostatek fyzického a nervového zdraví vždy ovlivňuje činnost každého člověka. (...) Proto se mají demokratické politiky natrvalo účastnit lidé s dobrým zdravím, a onemocní-li vážněji, mají z politického vedení včas odejít." (Beneš, 1948).

Emil Hácha (1872–1945)

Emil Hácha měl skvělou paměť a mluvil plynně šesti jazyky. Byl silně fixován na matku, která s ním žila ve společné domácnosti až do své smrti ve věku 77 let. Hácha byl náruživým kuřákem doutníků a občas si dal pivo nebo víno. Byl rozeným pesimistou a kolem šedesátky dokonce uvažoval o sebevraždě při rychlé jízdě automobilem. Od listopadu 1938 trpěl Hácha úpornou nespavostí a projevovalo se u něj rychlé stárnutí.

Hácha se stal prezidentem 30. listopadu 1938 a byl jím i v době Protektorátu Čechy a Morava. Už 21. září 1941 napsal abdikační dopis, Němci mu ale odstoupit nepovolili. Podle Vojtěchovského se po celou dobu trvání protektorátu prohlubovala Háchova duševní deprese, provázená sebevražednými úmysly s žádostmi, aby mu byl Maixnerem (emeritní ošetřující lékař obou dřívějších prezidentů) dán jed (zvláště morfium) či lesním správcem v Lánech poskytnuta střelná zbraň.

Úředníci prezidentské kanceláře v letech 1943–44 nedoporučovali, aby se Hácha ukazoval na veřejnosti. Nezpůsobilost k zastávání prezidentské funkce potvrdily podle Vojtěchovského i osobní návštěvy K. H. Franka a bývalého protektora von Neuratha (druhá polovina roku 1944). Hledal se proto vhodný nástupce na funkci po Háchovi, Adolf Hitler však tuto možnost jednoznačně zamítl.

Zdravotní stav Emila Háchy byl v té době velmi vážný. Diagnózou byla arterioskleróza mozkových cév, ztráta vštípivosti a širokých zájmů, občasné mrákotné stavy. Prezident byl dezorientován, nedokázal se správně najíst. Jeho ošetřovatelka si v lednu 1945 poznamenala, že „prezident nepoznává známé osoby, bez pomoci neudělá ani krok, netrefí lžící do úst, nepodepíše se, dělá jen čáry“. I přes tento stav byl 13. května na Háchu komunistickým ministrem vnitra Noskem vydán zatykač. Hácha ale nebyl schopen jakéhokoliv výslechu, byl převezen do Pankrácké věznice a zde 27. června ve svých 73 letech po šesti týdnech pobytu ve vězení zemřel. Za příčinu smrti byla stanovena arterioskleróza mozku, diagnostikována byla také hypostatická pneumonie.

Odkaz na obrázkovou licenci Wikimedia Commons.

ZDROJ: Čím stonali mocní ve 20. století – stručná patobiologická sonda do nedávné minulosti, časopis Česká a slovenská psychiatrie