Američané a Britové poslali do Stalinova gulagu 2 miliony lidí. Pokrytecky je odsoudili k smrti

Na konci druhé světové války nosily německou uniformu více než dva miliony lidí z Ruska, Pobaltí nebo Ukrajiny – buď dobrovolně, anebo z donucení. Podle tajného článku Jaltské dohody ale byli sovětští váleční zajatci – stejně jako civilisté, kteří podle vývoje války křižovali Evropu tam i zpět – předáni Stalinovi a buďto ihned zabiti, nebo deportováni do gulagu. Všichni kromě 500 vojáků, kteří pět dnů před koncem války dorazili k hranicím Lichtenštejnského knížectví.

Čtěte více: Jugoslávský Stalingrad: Bitva o Vukovar oživila v roce 1991 hrůzy druhé světové války

Na konci války, brzy ráno 3. května 1945, se 500 silně ozbrojených příslušníků ruské jednotky wehrmachtu uchýlilo na území tehdy neutrálního Lichtenštejnska. Byli mezi nimi Lotyši z Pobaltí, kozáci i pár lidí z Kazachstánu. Celé měsíce se pěšky protloukali zbytky třetí říše. Cestou sbírali všechny zbraně, které našli. Někteří měli na hlavách helmy, další jen čepice nebo šátky.

Příběh většiny příslušníků této nesourodé skupiny začal o čtyři roky dříve, kdy 22. června 1941 zahájil Hitler operaci Barbarossa. Tou porušil německo-sovětskou dohodu o neútočení, podepsanou o dva roky dříve (tzv. pakt Molotov–Ribbentrop).

Už 16. července 1941 vydal Stalin výnos, v němž nařídil každého sovětského občana, který padne do zajetí, považovat za zrádce. To se týkalo poměrně velkého počtu lidí. Zatímco ruská armáda do konce roku 1941 zajala 10 600 německých vojáků, skončilo v německém zajetí podle statistiky vrchního velitelství německé armády OKH jen v roce 1941 přes 3 350 000 sovětských zajatců.

Kdo ustoupí, bude zastřelen

V roce 1942 přidal Stalin ke svému výnosu výklad článku 227 sovětské ústavy: „Každý voják, který učiní jediný krok zpět, bude na místě zastřelen.“ Byl vydán rozkaz za jednotkami umisťovat kulomety a vojáky, kteří se pokusí o ústup, postřílet. Tento delikátní úkol byl svěřen příslušníkům jednotek Směrš (zkratkové slovo z názvu Směrť špionam, tedy Smrt špionům), předchůdce KGB.

Pro Němce byli sovětští zajatci podlidé, které je třeba nechat zemřít hladem. V zajateckých táborech tak během války kvůli hladu, nemocem a špatnému zacházení zemřelo přes 1,5 milionu sovětských zajatců. Ti, co přežili, dostali na vybranou – buď je čeká pomalá smrt hladem, nebo mohou pomoci třetí říši. Ve snaze zachránit si život se přihlásilo víc než milion Sovětů.

Čtěte také: Sovětské raketomety Kaťuša: Jak se „Stalinovy varhany“ dostaly na americké náklaďáky?

Vlasov a Holmston-Smyslovský

Nejznámější ruské jednotce wehrmachtu velel původně sovětský generál Andrej Andrejevič Vlasov. Existovaly ale i další útvary. Jeden z nich sestavil bývalý carský důstojník Boris Smyslovský zvaný Holmston. Zabýval se výzvědnou činností na sovětském území a jeho specialitou byly výsadkové akce.

Holmston-Smyslovský byl po porážce bílých jednotek nucen emigrovat do Berlína a pak do Varšavy. Zde se dal do služeb Němců. Když se blížil konec války, viděl jako schopný stratég, že konec Německa je na spadnutí a připravil si pečlivý plán útěku. Shromáždil více než 6 000 příslušníků První ruské národní armády a společně zamířili na jih. V bojích před zhroucením Německa ale byla většina z nich zabita nebo zajata. Nakonec jich zbylo jen 500.

Vítejte v Lichtenštejnsku

V noci z 2. na 3. května 1945 překročily zbytky této armády vedené hrabětem Arturem Holmstonem alias Borisem Smyslovským hranice mezi rakouským Vorarlberskem a Lichtenštejnskem u městečka Schellenbergu. Rusové byli nejprve internováni a byly jim zabaveny veškeré zbraně.

Brzy nastal problém, jak zajatce živit. Lichtenštejnsko na tom stejně jako ostatní země bylo na konci války špatně s potravinami, nicméně Rusové byli postupně zaměstnáni na statcích a s místními se brzy spřátelili. 8. května 1945 Německo kapitulovalo a válka v Evropě skončila. Jednotku uprchlíků ale čekaly zlé a nejisté měsíce.

Tajná dohoda tří mužů

O osudu válečných zajatců bylo rozhodnuto o tři měsíce dříve v paláci Livadija, bývalé letní rezidenci ruských carů v Jaltě. Josif Stalin tu s velkou slávou uvítal své dva protějšky – amerického prezidenta F. D. Roosevelta a britského premiéra Winstona Churchilla. Osud sovětských občanů byl podružným tématem konference – přinejmenším nebylo nijak stanoveno, co se stane s lidmi v západními mocnostmi obsazených sektorech, kteří odmítnou vrátit se do SSSR.

Churchill dělal, že neslyší, a Roosevelt věděl, že mu zbývá už jen pár týdnů života a zřejmě nechtěl kazit náladu nebo tak důležité fotografování.

Tajné, a přesto zjevné oběti Jalty

Jediným badatelem, který tuto pokryteckou politiku oficiálně zveřejnil a odsoudil, byl britský spisovatel a historik ruského původu Nikolaj Tolstoj-Miloslavský (*1935). Tento syn bělogvardějských emigrantů se narodil v Kentu a vystudoval moderní historii a politickou teorii a je vzdáleným příbuzným slavného ruského prozaika Lva Nikolajeviče Tolstého (Nikolajův prapradědeček byl jeho bratrancem).

Kniha Oběti Jalty mu ale způsobila v 70. letech řadu problémů, a byl dokonce britskými úřady žalován. Jeho „obětmi Jalty“ byli lidé odsouzení dohodou Britů, Američanů a Sovětů v Jaltě v poslední den konference v únoru 1945. „Bylo tam dohodnuto, že strany si navzájem předají své občany, kteří se dostali do rukou svých armád. S Brity a Američany žádné potíže nebyly – jejich zajatci se chtěli vrátit domů co nejdřív. Všichni ale věděli, že spousta sovětských zajatců a uprchlíků se do Sovětského svazu vrátit nechce,“ vysvětluje Tolstoj-Miloslavský. Churchill a Roosevelt sledovali každý své zájmy a s návratem zajatců souhlasili. Toto ujednání z posledního dne konference zůstalo jako jediné v tajnosti.

Zajatci byli urychleně shromážděni a posláni zpět. Existují záznamy o 2 035 000 bývalých sovětských občanech, kteří byli na konci války předáni do Sovětského svazu. Zajaté Sověty obvykle převážela britská nebo americká nákladní auta na hranice sovětských zón. Posádky automobilů hlásily, že se vzápětí ozývala střelba – část předaných zajatců Rusové na místě postříleli. Většinu z nich ale dobytčáky odvezly přes Polsko a evropskou část Ruska za Ural nebo na daleký sever do obávaných uhelných dolů ve Vorkutě. V obrovském zmatku, který po válce vládl v Evropě, si těchto zločinů nikdo nevšiml.

Zdroj: Encyclopedia Britannica / Hillsdale College