Stalingrad zůstává s 1,9 milionu obětí masovým hrobem Rudé armády, wehrmachtu a jejich spojenců

Ani po tolika letech nejde na déle než pět měsíců trvající bitvu o Stalingrad (oficiálně skončila 2. února 1943) zapomenout. A není to vůbec překvapivé, jednalo se totiž o událost, která v rozsahu obětí a válečném strádání obyvatel někdejšího Sovětského svazu nemá mnoho konkurence.

Dlouhý pochod ke Stalingradu

Dnešní Volgograd už svým jménem Josifa Vissarionoviče Stalina nepřipomíná, město se ale nevrátilo ani k předrevolučnímu pojmenování Carycin, jak se nazývalo po 336 let (1589–1925). Stalingrad byl vybudován na útesech nad Volhou a táhl se v délce 25 kilometrů podél jejího západního břehu. Město bylo na počátku 40. let minulého století značně různorodé – chatrče z klád na jihu, staré původní město i moderní střed města z oceli a betonu. Na severu tři velké továrny s nedalekými dělnickými byty. Okolí města bylo rozryté hlubokými stržemi – balkami.

Na Hitlerově mapě se Stalingrad objevil v létě 1942, kdy Němci zahájili dlouho očekávanou letní ofenzívu. Jejím hlavním cílem bylo zmocnit se ropných polí na Kavkaze, vedlejším úkolem pak přerušit říční dopravu na Volze a odříznout centrální Rusko od dodávek surovin z jihu. Hitler tento úkol svěřil své osvědčené 6. armádě pod velením generála Friedricha Pauluse (1890–1957).

V polovině srpna 1942 byla 6. armáda už šest týdnů na pochodu a pozdě odpoledne 23. srpna dosáhla první německá tanková kolona Volhy severně od Stalingradu. Němci začali ostřelovat východní břeh, přerušili říční dopravu a zakopali se podél železnice. Ačkoliv tím byl původní úkol 6. armády splněn, Hitler nově očekával, že obsadí celé město.

Stalin se už v létě rozhodl, že město nebude evakuovat – vojáci budou s větším odhodláním bojovat za živé město, tvrdil. Přípravy na obranu ale nebyly dostatečné. Protivzdušná obrana byla improvizovaná, polovina protiletadlových děl měla ženskou obsluhu. Byly naverbovány milice, po ulicích chodily hlídky složené z vojáků a příslušníků NKVD a obyvatelstvo kopalo protitankové příkopy a pevnůstky.

Boj o Stalingrad začíná

Bitva začala v neděli 23. srpna 1942 třídenním úderem všech dostupných letounů Luftwaffe, při kterém zahynulo 40 000 civilistů. Samotná 6. armáda musela vyčkat, až k Volze dorazí její pomalu postupující hlavní síly. Tady se poprvé ukázal hlavní nedostatek Hitlerovy taktiky – německé armády si sice díky tankůma a několika motorizovaným oddílů pěchoty uchovaly iniciativu, ale prakticky všichni vojáci se pohybovali pěšky a nacházeli se na nejzazším konci nebezpečně dlouhé zásobovací trasy.

Na začátku září začal pozemní útok a boje probíhaly s nezvyklou urputností. Svědčí o tom i dobývání jedné z dominant Stalingradu, obřího obilného sila. Vojín Wilhelm Hoffmann si do svého deníku 16. září poznamenal: „Náš prapor a tanky útočí na silo. Prapor zaznamenává těžké ztráty. Silo neokupují muži, ale ďáblové, které žádné kulky nebo plameny nemohou zničit.“ O dva dny později si Hoffmann zapsal: „Bojuje se v silu. Jsou-li takhle bráněny všechny budovy ve Stalingradu, pak se žádný z našich vojáků nevrátí do Německa.“ Silo bylo dobyto 22. září, uvnitř Němci našli jen asi 40 mrtvých ruských vojáků.

U Stalingradu umíralo týdně 20 000 německých vojáků, kteří mohli být doplněni jen vojáky staženými z křídel. Němci za tvrdých pouličních bojů postupovali do města, na začátku listopadu se ale objevil nový nepřítel. Začala další ruská zima a Němci dobře věděli, co přichází – během několika dnů klesla teplota na minus 30 stupňů. Už 10. listopadu Paulus požádal Hitlera, aby mu dovolil stáhnout se ze Stalingradu. Hitler ale nařídil, aby útočil dál. V tu chvíli drželi Němci už devět desetin města.

Ruský protiúder

Rusové brzy vycítili příležitost a začali ke Stalingradu přisouvat posily a soustřeďovat je jižně a severně od města – celkem 750 000 čerstvých vojáků. Udeřili 19. listopadu, když napadli rumunské jednotky na křídlech Němců ze severu a o dva dny později i z jihu. Během několika hodin ruské tanky prorazily obranu a za pouhé čtyři dny se obě ruské armády spojily a Němce neprodyšně obklíčily.

Rusové si mysleli, že obklíčili 70 000 Němců, ale ve skutečnosti bylo odříznuto 250 000 vojáků – celá 6. armáda, část 4. tankové armády, Rumuni, Chorvati a dokonce i ruští dobrovolníci. Paulus prozíravě požádal o svolení probít se ze stalingradského kotle ven, ale Hitler mu nařídil zůstat na místě s tím, že mu pošle na pomoc další jednotky.

Vrchní velitel Luftwaffe Hermann Göring slíbil, že zvládne obklíčené armády zásobovat letecky. Za příznivého počasí počítal s dodávkou 500 tun materiálu denně. Hitler s tím souhlasil, přestože věděl, že Paulusova armáda potřebuje nejméně 800 tun na den.

O co nepříznivější bylo počasí, o to urputnější byla ruská protiletadlová obrana. Letecký most dodával v lepším případě jen polovinu toho, co bylo zapotřebí včetně takových výstřelků, jakými byl náklad mletého pepře nebo 12 beden antikoncepce.

Vánoce ve Stalingradu

Rusové ovládli vzduch a soustředili kolem obklíčených Němců sedm armád. Mohli je nechat vyhladovět a zmrznout, ale stejně jako Hitler byli i Rusové Stalingradem jako posedlí. V samotném městě přitom boje pokračovaly svým stále stejným krvavým způsobem.

Na Štědrý večer 1942 rozhlas v Německu vysílal vlastenecký pozdrav od jednotek v obklíčení. Byl to ale podvod – ve skutečnosti vysílání ze Stalingradu skončilo už týden před Vánocemi. Jako štědrovečerní menu dostali vojáci karbanátek z mletého koňského masa s trochou bílého zelí. O pár dnů později ale přešli na snížené dávky potravin – na jednoho muže 50 gramů chleba na den.

Nevyhnutelná kapitulace

Rusové nabídli 8. ledna Němcům podmínky kapitulace – teplo, lékařskou péči, jídlo… Důstojníci si mohli ponechat pobočné chladné zbraně. Hitler to odmítl s tím, že každý den, kdy 6. armáda odolává, pomůže Německu na jiných frontách. O dva dny později, 10. ledna, Rusové na obklíčený stalingradský kotel zaútočili. Mysleli si, že za čtyři dny Němce zničí, jenže o dva týdny později se stále ještě bojovalo…

„Vojska bez potravin a munice. Efektivní velení dále nemožné. Kolaps nevyhnutelný. Armáda žádá o svolení kapitulovat, aby zachránila životy zbývajících vojáků,“ hlásil suše 24. ledna 1943 Paulus Hitlerovi. Ten ale kapitulaci zatvrzele odmítal. Bez ohledu na to se na konci ledna začali vzdávat první důstojníci a vojáci.

Hitler jmenoval 31. ledna Pauluse polním maršálem. Mělo jít o polibek smrti – vůdce očekával, že se velitel 6. armády zastřelí. Jenže Paulus týž den i se svým štábem kapituloval. Hlavní část obklíčených sil se vzdala 2. února 1943, ještě v březnu se ale tisíce Němců ukrývaly v troskách Stalingradu.

Děsivá bilance

Německý útok na Stalingrad skončil naprostou katastrofou – dvě německé armády byly zničeny, 24 generálů, 2 000 důstojníků a 90 000 vojáků padlo do zajetí, 150 000 vojáků zahynulo. Němci přišli o dost materiálu na vyzbrojení celé čtvrtiny německé armády. Ztraceny byly také rumunská, italská a maďarská armáda. Domů se deset let po válce ze sovětských pracovních táborů vrátilo jen 6 000 zajatců.

Ztráty na straně Rusů ale byly mnohem větší. Podle údajů z roku 1993 ztratily sovětské jednotky při obraně Stalingradu a následné obkličovací operaci nejméně 1,1 milionu vojáků.

Zdroj: History.com