Stalin, nebo Hitler? Kdo má na kontě víc mrtvých?

Stalin, nebo Hitler?

Historikové srovnávali životy obou diktátorů, hledali paralely od dětství po smrt. Nicméně podíváme-li se na období, kdy oba muži stanuli ve vrcholných funkcích, Hitler jako německý kancléř (ve funkci 30. ledna 1933 – 30. dubna 1945), Stalin jako generální tajemník Sovětského svazu ( ve funkci 3. dubna 1922 – 16. října 1952), dají se srovnat jak počty mrtvých, tak metody, jimiž toho bylo dosaženo. A nešlo jen o proslavené vyhlazovací tábory s plynovými komorami na straně jedné, a nevyhlazovací, ale přesto smrtící tábory přezdívané podle Hlavní správy táborů (Glavnoje upravlenije lagerej – GULAG) gulagy.

Stalin a Hitler: spojenci ve válce o Polsko

Obě jména jsou spojena zejména 2. světovou válkou, jejíž začátek Rusové kladou do 22. června 1941, kdy Němci porušili dohodu o neútočení a bez vyhlášení války napadli Sovětský svaz. Jenže ve skutečnosti už měli své válečné tažení za sebou jak Hitler, tak Stalin, a to dokonce ve vzájemné spolupráci.

Hitler napadl Polsko 1. září ze západu a 17. září 1939 se k němu připojil Stalin útokem z východu. Jak ukazují dochované fotografie, vojáci wehrmachtu i Rudé armády se po setkání čile bratřili a netušili, že se kvapem blíží doba, kdy budou po desítkách tisíc umírat v zajetí svých dosud spřátelených vrchních velitelů. V průběhu polského tažení bylo zabito 200 000 polských občanů, přičemž šlo zejména o Židy či polskou inteligenci. Poláci mají navíc v historické paměti smrt 21 892 lidí, které sovětská NKVD popravila v Katyni a okolí. Němci i Sověti deportovali do svých zemí asi milion polských občanů, aby zaplnili své pracovní tábory.

Příprava na válku totiž vyžadovala enormní pracovní úsilí a bylo jen otázkou, kdo vyvolá světový konflikt jako první. Hitler v rámci operace Barbarossa (napadení SSSR) podrazil Stalina a rozjel válečnou mašinerii ve velkém.

Stalinovi mrtví

Rusové vnímají Stalina, mimo jiné i díky sovětské a následně ruské propagandě, jako vrchního velitele Velké vlastenecké války (a naprosto zásadní podíl na vítězství v 2. světové válce nikdo Sovětskému svazu upřít nemůže) a nezpochybnitelného hrdinu. Stalin odstartoval svou statistiku masového vraha nikoliv na poli válečném, ale klasickém. Kolektivizace zemědělství vedla, zejména na Ukrajině, k hladomorům. Nesměla se přiznat chyba, a tak se hladomor svedl na nepřátelské živly a minoritní či etnické skupiny, které bylo nutno potrestat.

Kanibalismus na Ukrajině byl přímým důsledkem hladomoru vyvolaným Stalinovou urputnou potřebou získat zrno z ukrajinské obilnice pro etnické Rusy, přičemž životy samotných Ukrajinců byly jen „vedlejšími ztrátami“. Ruský zákon „pěti klásků“ zakazoval jakýkoliv obchod v rolnických oblastech, pozastavilo se zásobení vesnic potravinami, pronásledovalo se a trestalo pobytem v gulagu. Odsuzovalo se na 10 roků vězení nebo smrt zastřelením za jakékoliv použití obilí, i pro zaplacení práce v oblastech, které nesplnily plány odvodu obilí. Na práci „komunistických otroků“ stála část Stalinovy modernizaci SSSR.

Hitlerovi mrtví

Po napadení Sovětského svazu Sověti podporovali partyzánské hnutí na okupovaném běloruském území, což místním vyneslo ze strany Němců brutální teror, který s bojem proti partyzánům neměl nic společného. Zhruba 300 000 mrtvých, od žen a malých dětí po starce nad hrobem, měly vzbudit strach, nikoliv potrestat viníky.

Nelze nikterak zlehčovat padlé vojáky, ať už patřili ke kterékoli straně. Smrt je pro každého padlého definitivní. Jenže počty mrtvých, kteří nebyli přímými (myšleno uniformovanými) účastníky války výrazně přečíslují vojenské oběti. Od 6 000 000 Židů, jejichž životy byly zničeny během holokaustu, po vypalování ukrajinských a běloruských vesnic až k brutálním etnickým čistkám, které probíhaly zejména na území SSSR i po skončení 2. světové války.

Excelentní americký historik Timothy Snyder ve své knize Krvavé země počty mrtvých shrnuje následovně: „Přibližný počet obětí politicky záměrného masového vraždění prováděného nacistickým Německem a Sovětským svazem v krvavých zemích činí 14 000 000 osob.“ Kdo je oněch 14 000 000 mrtvých?

„3 300 000 sovětských občanů (především Ukrajinců), záměrně vyhladovělých sovětským režimem v letech 1932–1938, 300 000 sovětských občanů (hlavně Poláci a Ukrajinci), které dal sovětský mocenský aparát povraždit v západní části SSSR a které patřily k 7 000 000 obětí Velkého teroru v letech 1937–1938, 200 000 polských občanů, popravených příslušníky německých a sovětských ozbrojených sil v okupovaném Polsku v letech 1939–1941, 4 200 000 sovětských občanů, jež nechali umřít hlady němečtí okupanti v letech 1941–1944, 5 400 000 Židů, které Němci zastřelili nebo poslali do plynu v letech 1941–1944 a 700 000 civilistů, jež Němci zastřelili při odvetných akcích zejména v Bělorusku a ve Varšavě v letech 1941–1944,“ píše Timothy Snyder v Krvaných zemích.

Za krvavé země Snyder označuje území od středního Polska, Ukrajiny, Běloruska a baltské státy po západní Rusko. Právě tady probíhalo jak masové vraždění v německých koncentračních táborech, tak Stalinem vyvolaný hladomor i záměrné vyhladovění (smrt hladem) sovětských válečných zajatců.

Aby bylo možné srovnávat, nelze vzít v úvahu celou časovou éru ani celou plochu Stalinova impéria. Měl k dispozici větší čas i větší prostor, takže logicky v celkovém součtu za sebou zanechal o desítky milionů mrtvých víc . Ale to je jiný, než druhoválečný příběh.

Nezbývá než použít citát, jež je připisován Stalinovi. „Smrt jednotlivce je tragédie, smrt milionů je statistika.“