Jugoslávský Stalingrad: Bitva o Vukovar oživila hrůzy druhé světové války. Přinesla totální destrukci

Boje vypukly v bývalé Jugoslávii v roce 1991 a symbolem prvního roku balkánské „války všech proti všem“ se stalo 87 dnů trvající obléhání východochorvatského Vukovaru, které změnilo kdysi prosperující barokní město na Dunaji velké jako Pardubice v hromadu sutin a trosek.

Čtěte také: Soutěžili v sekání hlav a znásilnili až 80 000 žen. Odpudivý masakr chtěli zamést pod koberec

Pro Srby kontrolovanou Jugoslávskou lidovou armádu se stal Vukovar balkánským Stalingradem – nakonec město 18. listopadu 1991 dobyla, ale za cenu naprostého vyčerpání. Plánovaná velká ofenziva do nitra Chorvatska tak vzala za své.

Deset na jednoho

Vukovar bránila jen lehce vyzbrojená posádka, jejíž jádro tvořilo 1 800 příslušníků nově zformované Chorvatské národní gardy (Zbor narodne garde, ZNG) doplněné o 300 policistů a přibližně 1 100 dobrovolníků z řad obyvatel Vukovaru a jeho okolí. Přinejmenším jedna třetinu obránců nebyli Chorvaté – šlo o Maďary, Rusíny a příslušníky dalších národností včetně asi stovky Srbů.

Proti nim stálo postupně až 36 000 příslušníků pravidelné Jugoslávské lidové armády (JLA) s těžkým dělostřelectvem, raketomety a tanky podporovanými dunajskou flotilou a jugoslávským letectvem. Do bojů se zapojily i srbské polovojenské sbory (četnici), oddíly takzvané Teritoriální obrany (TO) a místní srbská milice.

Chorvatské velení obrany rozdělilo město na šest sektorů, přičemž obránci k přesunům a obraně pozic využívali síť sklepů, kanálů a zákopů. Ve výzbroji měli obránci Vukovaru zpočátku jen lehké zbraně včetně loveckých ručnic a improvizovaných pozemních min.

Během bojů byla obrana posílena několika děly včetně protiletadlových a také stovkami protitankových reaktivních střel M79 a M80 Zolja (Vosa) jugoslávské výroby získanými z vukovarských kasáren. Po celou dobu bojů se obránci potýkali se zoufalým nedostatkem munice.

Horší než Stalingrad

Boje začaly 25. srpna 1991 a vedly k postupnému úplnému obklíčení Vukovaru. Útočící jednotky zvolily taktiku souvislé dělostřelecké palby z děl a bombardování z letadel, které město a jeho okolí postupně zasypalo 700 000 granáty, raketami a leteckými pumami. Denně tak na Vukovar dopadlo až 12 000 raket a granátů, což vzhledem k rozloze města představuje intenzivnější ostřelování než zažil Stalingrad.

Za přehradnou palbou postupovaly v kolonách tanky T-55 a T-84 (jugoslávská verze sovětského tanku T-72) s obrněnými transportéry a pěchotou. Obránci se ale navzdory ostřelování účinně bránili. Na útoky tanků odpovídali výpady malých skupin vyzbrojených protitankovými střelami a minami, které tanky napadaly často z pouhých 20 metrů a po útoku se opět stáhly. Mnohé tanky byly zničeny v noci, kdy pod ně chorvatské komando připevnilo miny. Ty explodovaly ráno v okamžiku, kdy posádka tank nastartovala.

JNA na tuto taktiku nedokázala reagovat, a ztráty těžké techniky tak byly děsivé. Jen na silnici Trpinjska cesta zůstala stovka zničených tanků a obrněných transportérů, přičemž 14 z nich zlikvidoval osobně velitel obrany úseku, plukovník Marko Babić. Silnici se od té doby přezdívá „tankový hřbitov“.

Dvojplošníky v akci

Chorvatská armáda, která se nově zformovala po vyhlášení nezávislého Chorvatska 21. června 1991, se pokusila Vukovar vyprostit z obklíčení protiofenzivou 13. října. Útoku se zúčastnilo asi 800 vojáků a 10 tanků, narazili ale na silný odpor JLA a museli se stáhnout. Další pokus prorazit k obklíčeným obráncům podnikla chorvatská armáda 2. listopadu, ale i ten skončil nezdarem. Při útoku byl ve svém tanku zabit generál JLA Mladen Bratić.

Mohlo by vás zajímat: Poslední masakr Siouxů byl mstivou tečkou za Little Big Horn. Jatka žen a dětí dokonalo počasí

Pomoc zvenčí tak představovaly hlavně „nálety“ několika upravených dvouplošníků Antonov An-2, známých i u nás pod familiární přezdívkou „andula“. Ty shazovaly z bočních dveří na pozice útočících jednotek kanystry s benzínem nebo bojlery a kotle naplněné kovovými úlomky a trhavinou. Piloti se také snažili dopravit obráncům na padácích zásoby a munici.

Civilisté na odstřel

Před začátkem bojů žilo ve městě a jeho okolí 84 189 obyvatel, z nichž bylo 46,8 % Chorvatů, 37,5 % Srbů a zbytek tvořili příslušníci jiných národností (Maďaři, Rusíni, Slováci a další). Desetitisíce z nich z města uprchly ještě před začátkem bojů, zbylých asi 12 000 civilistů se pak před ostřelováním ukrývalo v troskách budov a v podzemních bunkrech vybudovaných během studené války. Každý z nich mohl pojmout až 700 lidí a službu v něm měl minimálně jeden lékař a jedna zdravotní sestra.

Když boje v druhé polovině září zesílily, přijímala vukovarská nemocnice denně 16–80 zraněných. Během celé bitvy na nemocnici dopadlo na 800 dělostřeleckých granátů, 4. října letecká puma zničila hlavní operační sál a jednotka intenzivní péče byla přemístěna do protiatomového krytu pod nemocnicí.

Evropské společenství reagovalo vysláním humanitární pomoci. Do města během dohodnutého příměří 12. října ale dorazil jediný konvoj se zdravotnickým materiálem, který evakuoval 114 zraněných civilistů.

Pád Vukovaru

Na začátku listopadu změnila JLA taktiku, když zaútočila z několika stran najednou a zároveň vyslala obojživelný útok přes Dunaj. Útočícím jednotkám se ve spolupráci s oddíly Srbské dobrovolnické gardy, známé podle přezdívky svého velitele Željka Ražnatoviče jako Arkanovi tygři, podařilo rozdělit obránce Vukovaru do tří izolovaných kapes. Tanky začaly používat novou taktiku, kdy domy ve městě nejprve rozstřílely přímou palbou a pak jimi projely.

Čtěte také: Svědectví z nejdrsnějších bojů u Stalingradu: Jak do nich zasáhly polní lopatky a plamenomety?

Perimetr kruhové obrany izolovaných jednotek se neustále zmenšoval, docházela munice. V zoufalé situaci se několik set obránců a civilistů v několika skupinách pokusilo prorazit obklíčení, mnohým se to ale nepodařilo a byli pobiti. Poslední chorvatští vojáci se v centru Vukovaru vzdali 18. listopadu, několik vojáků ale pokračovalo v odporu až do 20. listopadu z předměstí Borovo Naselje, kde stála továrna na obuv založená Baťou v roce 1931.

Ztráty na všech frontách

Po dobytí Vukovaru celý svět šokovala míra jeho destrukce. Prakticky celé město bylo včetně veřejných budov, kostelů, továren a vyhořelých panelových domů na sídlištích zničeno. Údaje o ztrátách na obou stranách se různí. V roce 2006 chorvatské ministerstvo obrany vydalo prohlášení, podle něhož bylo ve Vukovaru zabito 879 a zraněno 770 vojáků. Počet civilních obětí překročil 1 100.

Bývalý generál JLA Andrija Biorčević přiznal ztrátu 1 500 vojáků. Přesné ztráty těžké techniky nejsou známy, ale jdou do desítek tanků a obrněných transportérů. Zničeno bylo i několik letadel.

Pád Vukovaru vedl nicméně k dalším zločinům proti lidskosti. Část zajatých chorvatských vojáků včetně raněných z nemocnice byla převezena na prasečí farmu Ovčara ležící asi 5 km jihovýchodně od města. Zde pak srbské polovojenské oddíly 21. listopadu 1991 nejméně 250 Chorvatů a zajatců dalších národností postřílely. Masakr na farmě Ovčara poté vyšetřoval Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY).

Zmařená ofenziva

Bitva o Vukovar byla důsledkem nacionalistické politiky nově zvolených vůdců Chorvatska a Srbska, prezidentů Franji Tudjmana a Slobodana Miloševiče. Ti od roku 1990 vsadili na podporu nacionalismu, což vedlo k diskriminaci a následně i etnickým čistkám jak ze strany Srbů, tak ze strany Chorvatů.

Východoslovanský Vukovar měl být pro Jugoslávskou národní armádu jen jednou z překážek při tažení na chorvatské hlavní město Záhřeb, ve skutečnosti ale zlomil federální armádě vaz. Především materiální ztráty byly tak vysoké, že velení armády od ofenzivy zcela upustilo. Obrana Vukovaru ale vyčerpala i chorvatskou stranu. Odhaduje se, že se v bojích spotřebovalo 55–80 % veškeré munice, kterou chorvatská armáda v té době disponovala.

Zdroj: Balkan Insight / Library of Congress / ResearchGate / Encyclopedia Britannica