Masakr 400 lidí byl přes 30 let zamlčován. Odhalily ho až archivní záběry

Olympiáda v Mexiko City 1968 Čechům uvízla v paměti hned z několika důvodů. Gymnastka Věra Čáslavská tu vyhrála svoje čtyři zlaté a dvě stříbrné medaile a vdala se za Josefa Odložila. Pro Československo, tehdy stále ještě otřesené ze srpnové invaze vojsk Varšavské smlouvy, to byla první radost v temných chvílích.

Nikdo u nás ale netušil, jak hrůzný masakr těmto olympijským hrám předcházel. A nevědělo to ani mnoho Mexičanů. Trvalo 30 let než se okolnosti, které vedly k násilnému potlačení protivládních protestů, povedlo odhalit.

Revoluce ve vzduchu

Roku 1968 to vřelo na mnoha místech světa. Kromě Československa také v Paříži, v USA zase zuřily obrovské protesty proti válce ve Vietnamu. Mexiko tehdy už čtvrtým rokem žilo takzvanou mexickou špinavou válku, jeden z mnoha tehdejších světových konfliktů, které zrcadlily studenou válku. A studenti, kteří si chtěli na Američany podporované vládní straně PRI vydobýt mimo jiné větší svobody a transparentnost, vycítili svou příležitost. Že se na Mexiko obrátily kvůli nadcházející olympiádě oči celého světa, jim jen hrálo do karet.

Jenže vláda nehodlala tolerovat ani celkem poklidné protesty a mexický prezident Gustavo Díaz Ordaz v září s pomocí armády obsadil nejdůležitější vysokou školu v zemi a centrum studentské revolucionářské bašty, Mexickou národní autonomní univerzitu. Mnoho studentů vojáci zbili a zatkli.

V odpovědi a na protest proti takovému zacházení se 2. října v hlavním městě na Náměstí tří kultur ve čtvrti Tlatelolco sešlo okolo 10 000 lidí. Většina z nich byli studenti, nechyběli ale náhodní kolemjdoucí, kteří se zaposlouchali do vyjádření řečníků hovořících z jedné z patrových budov, obyvatelé okolních domů či děti.

Shromáždění bylo poklidné, přesto se okolo začalo srocovat na 5 000 ozbrojených vojáků. Nechyběly dokonce ani malé tanky, kterých vláda poslala asi 200, a dvě helikoptéry. Jedna policejní, jedna vojenská. Okolo 18:00 místo ozářily světlice vypálené z helikoptér. Všichni protestující k nim automaticky zvedli hlavu. V tu chvíli se ozvaly první výstřely.

Děsivé scény, chaos a ozbrojenci v civilu

Kulky, které vlétly mezi vojáky, okamžitě vyprovokovaly tvrdou odplatu armády. Začala panika a chaos. K zemi padali první zranění lidé, dav se přeléval z místa na místo, jak se všichni snažili před zbraněmi utéct nebo schovat. Kulky do davu létaly nejen od pozemních jednotek, ale také z vyvýšených stanovišť v okolních domech.

Takhle na události vzpomínal sportovní novinář John Rodda, kterého britský The Guardian poslal do Mexika před olympiádou. Ten se během masakru nacházel přímo na improvizované tribuně v jednom z domů na náměstí:

„Instinktivně jsem se otočil ke schodům, a tam se najednou objevili muži s revolvery, a ukazovali nám, abychom si lehli na podlahu. (…) Ani jsem si nestačil lehnout a začaly létat kulky, staccato samopalů a pušek. (…) V té chvíli jsem měl za to, že ti ozbrojenci museli být studenti, byli oblečení v civilu… (…) Nejhorší chvíle přišla, když po nás začal střílet někdo se samopalem odkudsi shora. Kulky jiskřily na zdech a úlomky zdiva i jiskry létaly tam, kde jsem ležel, přikrytý rozbitým betonem a cementem. V té chvíli zastřelili jednu ze studentek vedle mě, ale jestli ji střelili přímo, anebo ji trefila odražená kulka, to nevím…“

V článku, který Rodd pro Guardian následně napsal, komentoval hlavně nejistou bezpečnostní situaci v zemi, která může znamenat riziko pro novináře i sportovce, co se mají kvůli olympiádě do Mexika sjet. Zmiňuje ale také, jak zmatený z celé situace byl. Kdo střílel jako první? A proč? Kolik různých skupin tedy na místě působilo? Tyhle otázky zůstaly nezodpovězené dalších 32 let.

Oficiální verze masakru

Vysvětlení celé události, které se objevilo v tisku, znělo takto: Na vojáky prý vypálili provokatéři z řad protinárodních a cizineckých agentů a vojákům nezbylo, než se bránit. Vláda přiznala 7 mrtvých. Olympijští sportovci neměli o 10 dní později ani ponětí, že se něco takového v Mexiko City odehrálo. Mexičtí pohlaváři se postarali o to, aby se o událostech z 2. října hovořilo co nejméně.

Jenže mrtvých tehdy zdaleka nebylo jen sedm. Vyšetřování v roce 2000 s jistotou potvrdilo 44 mrtvých, a odhaduje se, že obětí masakru bylo dokonce 300 až 400; ani nemluvě o necelých 1 500 zatčených, ze kterých se stali političtí vězni. Někteří z nich bohužel prošli i mučením a za mřížemi zůstali dlouhé měsíce.

Odtajněné mexické archivy ale tehdy odhalily ještě jedno tajemství. Tajemství, které změnilo úplně všechno.

Vládní provokatéři

Světlice, které se nad hlavami protestujících tehdy v podvečer 2. října 1968 objevily a na které pamatuje i John Rodd, byly totiž ve skutečnosti smluveným znamením k zahájení palby. To si tehdy dohodla tehdejší mexická vláda. Rozkaz splnila její speciálně ustanovená jednotka v civilu, která dostala za úkol masakr střelbou vyprovokovat a potom v následném chaosu promptně pozatýkat řečníky, organizátory a další důležité osoby z řad protestujících.

Potrestán za to ale dodnes nikdo nebyl a nejspíš ani nikdy nebude.

Zdroj: Radiodiaries.org: Mexico 63, 1968: Todos los culpables, americký Národní bezpečnostní archiv, The Guardian: Vzpomínky Johna Roddy