Nacisté hrůzně povraždili přes 5 000 Italů. Další 3 000 se utopily, o masakru se dlouho nemluvilo

Během léta 1943 vrcholila bitva u Kurska a na Sicílii se vylodili Spojenci. Němci proto začali oblast Středomoří posilovat a k Italům se na Kefalonii připojil 966. prapor pevnostních granátníků v čele s podplukovníkem Johannesem Bargem. Jeho 2 000 mužů na ostrov dorazilo s baterií samohybných děl a devíti tanky. Vztahy mezi oběma veliteli byly přátelské, koneckonců Italové a Němci za sebou měli množství společných bojových akcí v severní Africe, v Sovětském svazu a pochopitelně i v Řecku.

Přečtěte si také: Sověti zmasakrovali u Katyně přes 20 000 lidí a vinu popírali. Čecha, který je usvědčil, tyranizovali

Vše se změnilo ve chvíli, když v Itálii padl Benito Mussolini a nový premiér maršál Badoglio uzavřel se Spojenci separátní příměří. Němci zbytek Itálie obsadili a italské armádě dali na srozuměnou, že jakýkoliv odpor tvrdě potrestají. Platilo to i o Kefalonii.

Protože si ale rozkazy z velitelství armády protiřečily a jedna z italských pobřežních baterií na Kefalonii 13. září sama zahájila palbu na blížící se německé lodě, nechal italský generál Gandin své vojáky hlasovat o třech možnostech – mohli se přidat k Němcům, vzdát se a být repatriováni, anebo se postavit Němcům na odpor. Většina vojáků divize Acqui si vybrala třetí možnost.

Bitva o ostrov

Němci dali Italům na ostrově čas do odpoledne 15. září, aby se vzdali. Když ultimátum vypršelo, začaly pozice Italů bombardovat střemhlavé bombardéry Junkers Ju 87 Stuka. I když italským vojákům chybělo letectvo, na ostrově měli přesilu a povedlo se jim zajmout asi 400 Němců. Když se ale 17. září na ostrově vylodila bojová skupina Hirschfeld tvořená prapory zkušených horských myslivců v čele s majorem Haraldem von Hirschfeld, došlo k obratu.

Nováčci tvořící italskou divizi postupně ztráceli své pozice, bez letectva neměli šanci. V dosahu Kefalonie se sice v Brindisi nacházelo asi 300 letadel věrných Badogliově vládě, Spojenci ale jejich nasazení na ostrově zamítli z obavy, aby piloti nedezertovali na stranu Němců. Stejný důvod také vedl k odvolání torpédových člunů, které ke Kefalonii mířily. Když Italové 22. září vystříleli všechnu munici, ukončili boj a vzdali se Němců. Na své straně měli 1 315 mrtvých, Němci ztratili asi 300 mužů. Byl to ale teprve začátek tragédie.

Masakr zajatců

V souladu s Hitlerovými instrukcemi měli být důstojníci popraveni jako zrádci a mužstvo nemělo být považováno za zajatce. Teprve 31letý von Hirschfeld dal svým horským myslivcům v zacházení se zajatými Italy volnou ruku a ti rozpoutali několikadenní masakr.

Několikačlenné skupiny Němců začaly nejprve popravovat Italy kulomety jednoduše tam, kde zrovna stáli. Další zajatí Italové putovali do radnice města San Teodoro, odkud byli vyváděni a stříleni osmičlennou popravčí četou. Generál Gandin a dalších 137 vyšších důstojníků byli 24. září odsouzeni polním soudem k trestu smrti, popraveni a jejich těla naházena do moře.

Jeden z přeživších Italů, vojenský kaplan Romualdo Formato, později popsal zoufalství Italů i hrůzné praktiky Němců. Někteří zajatci plakali, modlili se nebo zpívali, další vykřikovali jména svých žen a dětí. V jednom případě Němci obcházeli raněné Italy a hlasitě jim nabízeli lékařskou pomoc. Když se k nim ale připlazilo asi 20 mužů, zkosila je dávka z kulometu.

Mrtvé Němci zakopávali do mělkých hrobů, zatížené kameny shazovali do moře nebo vršili na hromady dřeva, které polévali benzínem a pálili. Nad celým ostrovem se pak po několik dnů vznášel pach spáleného masa. Další metodou, jak se zbavit těl, bylo naložit je na vory a poslat s nimi na moře několik zajatců, aby je naházeli do vody. V dostatečné vzdálenosti pak Němci odpálili výbušniny na vorech a zbavili se jak mrtvých, tak živých. Často ale nechávali těla jednoduše tlít na místě popravy a nedovolili vesničanům ani zbylým zajatcům, aby je pohřbili.

Celkem bylo takto pobito 5 150 Italů, z 525 důstojníků jich přežilo jen 37. Přibližně 3 000 zajatců pak bylo naloženo na tři transportní lodě a odesláno do koncentračních táborů v Říši, kam ale nikdy nedorazili. Všechny tři lodě byly při plavbě v jaderském moři potopeny spojeneckými letadly a minami, čímž počet obětí na italské straně včetně padlých v boji stoupl na přibližně 9 500..

Mohlo by vás také zajímat: Bomby, kostry, granáty aneb Proč na Ostravsku ještě neskončila druhá světová válka

Mandolína kapitána Corelliho

Masakr byl dlouho zapomenut, v lepším případě tabuizován. Teprve na konci 50. let byla exhumována těla asi 3 000 vojáků a převezena do Itálie, italské úřady ale na ostrově vybudovaly památník až v roce 1980. Větší zájem o tyto události vyvolala až v roce 1992 kniha britského autora Louise de Bernièrese Mandolína kapitána Corelliho, podle níž vznikl v roce 2001 stejnojmenný film s Nicolasem Cagem v hlavní roli. Na ukázku z filmu se podívejte tady:

Přestože většina příslušníků německých praporů, které se hrůzného masakru účastnily, byli Rakušané, byl v roce 2002 v Dortmundu znovuotevřen proces s pachateli masakru. Z 300 mužů, kteří byli stále naživu, jich bylo vyslýcháno jen deset, nikdo ale nebyl odsouzen. Až v roce 2013 byl 90letý bývalý desátník Alfred Stork u soudu v Římě odsouzen na doživotí. Hlavní pachatel major Harald von Hirschfeld se ale za své činy po válce zodpovídat nemohl, protože v lednu 1945 padl v bojích v Dukelském průsmyku.

Zdroj: Deutsche Welle, WW2 Wrecks