Sověti zmasakrovali u Katyně přes 20 000 lidí a vinu popírali. Čecha, který je usvědčil, tyranizovali

Počty obětí se různí a dnes již nikdo přesně nezjistí, kdo z polských válečných i civilních zajatců ze sovětských koncentračních táborů zemřel v Katyni, Kalininu (dnešním Tveru) nebo v Charkově. O život však přišlo téměř 30 tisíc lidí a skutečnost, že Sovětský svaz až do 90. let minulého století popíral vinu, ovlivňuje vztahy Polska a Ruska dodnes.

K tématu: 25 000 popravených čekalo na spravedlnost 70 let. Z pohledu na jejich masový hrob dodnes mrazí

Po invazi Sovětského svazu do Polska v roce 1939 byli mnozí polští vojáci a úředníci zajati sovětskými jednotkami. Tito lidé byli internováni v táborech v různých částech Sovětského svazu. Mezitím Polsko jako stát přestalo existovat a země byla rozdělena mezi Německo a Sovětský svaz. To do značné míry ovlivnilo dynamiku přístupu k polským zajatcům, s nimiž si představitelé Sovětského svazu s tichým souhlasem Německa mohli dělat, co chtěli. Ve zcela nevyhovujících podmínkách byli vězněni na území Ruska, Běloruska i Ukrajiny až do roku 1940, kdy vedení Lidového komisariátu vnitřních záležitostí rozhodlo o jejich vyhlazení. Důvodem bylo přesvědčení, že není pro Sovětský svaz vhodné, aby se otevřeně vystupující nepřátelé režimu vraceli domů a stali se potenciálními vůdci buněk odporu.

Průběh masakru a jeho odhalení

V dubnu a květnu 1940 tak byli tito polští zajatci, celkem asi 25 000 lidí, odváděni do lesů poblíž zmiňovaných měst a převážně v okolí Katyně, kde byli zavražděni střelbou do hlavy. Další tisíce lidé pak byly povražděny v roce 1941, čímž Polsko nad rámec vlastního tragického úmrtí tak velkého množství lidí přišlo i o řadu elit a příslušníků inteligence. Mezi zavražděnými byli například generál Franciszek Sikorski, bratr premiéra polské exilové vlády, nebo Jakub Wajda, otec režiséra Andrzeje Wajdy. Polských obětí navíc bylo mnohem víc, byť značnou část mělo na svědomí Německo, které už v roce 1939 v rámci operací Tannenberk nebo Inteligence povraždilo kolem 60 tisíc předních Poláků a další byli odvlečeni do německých koncentračních táborů.

V roce 1941, po obsazení západního Ruska německou armádou, byly nalezeny masové hroby polských zajatců a objev německá propaganda okamžitě využila proti Sovětskému svazu. Ten coby spojenec Velké Británie a USA v boji proti Adolfu Hitlerovi odmítal jakoukoliv odpovědnost a všechna obvinění směřoval zpět na Německo. To si ovšem dalo značnou práci při rozkrývání celého incidentu a přizvalo do Katyně k exhumaci obětí řadu významných lékařů i kriminalistů včetně českého profesora a lékaře Františka Hájka. Ti všichni posléze podepsali protokol stvrzující německou verzi a usvědčili tak Sovětský svaz z válečných zločinů, za což byli Hájek a například i bulharský lékař Marko Markov po válce zatčeni a přinuceni své podpisy odvolat.

Vinu přiznal až Gorbačov

Dlouhá desetiletí se ovšem o masakru v Katyni a dalších městech, resp. o tom, kdo za incident může, mluvilo velmi nejistě. Sovětský svaz sveřepě odmítal jakoukoliv odpovědnost a neustále poukazoval na to, že vraždy měli na svědomí Němci. Byl to až Michail Gorbačov v roce 1990, který přiznal, že jde o zločin stalinismu, potvrdil přítomnost i dalších masových hrobů a zveřejnil rozhodnutí o likvidaci zajatců podepsané Lavrentijem Berijou, tehdejším šéfem NKVD v Sovětském svazu. Prezident Medveděv o dvacet let později pak přikázal zveřejnit také elektronické kopie zmíněných dokumentů, ale současně také ruská Státní duma schválila rezoluci, v níž veškerou vinu a odpovědnost svalila přímo na Stalina. Dodnes ovšem kolem incidentu panuje řada nejasností a události Katyňského masakru bývají i zcela zpochybňovány.

Zdroj: P. Allen – Katyň: Stalinský masakr a triumf pravdy, M. Stehlík – Katyň 1943, BBC