40 000 mrtvých za jedinou noc. Letecký útok na Stalingrad byl noční můrou, nacisté za něj však zaplatili

Červenec a srpen 1942 byly pro sovětské obranné síly na východní frontě extrémně náročné. Německý wehrmacht zaměřil svou pozornost na jih a v rozporu s původními cíli plánu Blau vypracovaného pro druhý rok útoku na Sovětský svaz nasměroval 6. armádu Friedricha Pauluse směrem na Stalingrad. Adolfa Hitlera kromě přerušení čilé dopravy po Volze stále více fascinovala možnost vymazat z mapy město, které neslo Stalinovo jméno.

Údernou pěstí Paulusovy převáženě pěší armády byl XIV. tankový sbor generála Gustava Antona von Weiterscheima. Jeho jedna tanková (16.) a dvě motorizované divize (3. a 60.) zatlačily Rudou armádu až k Volze, přičemž zničily několik sovětských divizí, zajaly 50 000 vojáků a vyřadily 1 100 tanků. Cestu této ocelové pěsti razila Letecká flotila 4 (Luftflotte 4) pod velením Wolframa von Richthofena, který byl podobně jako jeho vzdálený příbuzný Manfred von Richthofen vynikajícím vojenským pilotem a stíhacím esem první světové války.

První německé tanky dosáhly okraje Stalingradu 23. srpna 1942 v 16 hodin odpoledne na severním předměstí Spartanovka ležícím na břehu Volhy. Postup Němců byl tak rychlý, že úřady ani nestačily varovat obyvatele. Byla slunečná srpnová neděle a v ulicích a parcích Stalingradu se procházely tisíce lidí. Pro mnohé ze 400 000 obyvatel města to byly poslední hodiny života.

Letecký úder

Stalingrad byl vybudován na útesech nad Volhou a táhl se v délce 25 kilometrů podél jejího západního břehu. Město bylo na počátku 40. let minulého století značně různorodé – našli byste zde chatrče z klád na jihu, staré původní město i moderní střed města z oceli a betonu. Na severu pak dominovaly tři velké továrny s nedalekými dělnickými byty. Okolí města bylo rozryté hlubokými stržemi zvanými balky.

Velení 6. armády rozhodlo, že tanky a vojáci wehrmachtu do Stalingradu vstoupí teprve poté, co město srovná se zemí von Richthofenova letecká flotila. Ještě 23. srpna proto začal nálet, který na bojištích dosud neměl obdoby. Střemhlavé bombardéry Junkers Ju 87 Stuka, střední bombardéry Heinkel He 111 a Junkers Ju 88 a jejich doprovod tvořený novými Focke-Wulfy Fw 190 uskutečnily v nepřetržitém kolotoči 1 600 vzletů, během nichž na zaskočené město shodily na 1 000 tun bomb.

Peklo nad Stalingradem

Účinky byly naprosto zničující. Budovy se hroutily pod náporem explozí tříštivých, trhavých a průrazných bomb, zatímco zápalné pumy plněné termitem, střelným prachem nebo jen benzínem vyvolaly na zemi ohnivé peklo. Celé čtvrti dřevěných domů lehly popelem a původní příbytky připomínaly jen zděné komíny. Hořely ale i továrny, školy a další zděné budovy a pumy zasáhly i zásobníky ropy a sklady pohonných hmot včetně tankerů kotvících na Volze. Nad Stalingradem se zvedl obří mrak kouře připomínající výbuch sopky, který stoupal do výšky 3,5 kilometru.

Tím to ale nekončilo. V následujících pěti dnech Luftwaffe v bombardování Stalingradu pokračovala a systematicky ničila ulici za ulicí a dům od domu. Město se změnilo ve fantaskní změť trosek, kompletnímu zničení unikly jen velké továrny, které později dokázaly obnovit výrobu a poskytnout útočiště obráncům. Ráno 25. srpna se Wolfram von Richthofen proletěl nad mořem hořících stalingradských trosek, aby si do deníku poznamenal, že ve městě už nezůstaly žádné hodnotné cíle.

Zkáza pro 40 000 obyvatel

První den bombardování přišla Letecká armáda 4 o pouhá tři letadla, naproti tomu Němci do konce srpna sestřelili 201 sovětských letadel. Už v první vlně náletů bylo zničeno městské velitelství protivzdušné obrany, přesto každý večer ze změti trosek záhadně vyskakovaly kužely reflektorů pátrající ve tmě a oblacích kouře po německých letadlech. Rudá armáda se připravovala na pozemní útok německého wehrmachtu.

Nejtragičtější osud potkal obyvatele města. Sovětský vůdce J. V. Stalin zvláštním rozkazem zakázal jejich evakuaci na druhý břeh Volhy s tím, že přítomnost civilistů zvýší morálku obránců. Počet obětí děsivého náletu z 23. srpna 1942 lze jen odhadovat, dílčí zpráva Městského výboru obrany Stalingradu z 26. srpna o 995 mrtvých a 1 181 zraněných ale byla nejspíš silně podhodnocená. Ve městě byl nedostatek protiletadlových krytů a navíc už propukla pozemní bitva.

Bombardování Stalingradu se přirovnává ke spojeneckému náletu na německý Darmstadt v noci z 11. na 12. září 1944, kdy 900 tun bomb svržených z 226 těžkých bombardérů Avro Lancaster zabilo 12 300 obyvatel města. V případě Stalingradu se odhaduje, že německé nálety způsobily smrt až 40 000 lidí.

Nálet paradoxně přispěl k porážce 6. armády

Pozdější vývoj ukázal, že ambiciózní nálet na Stalingrad z 23. srpna 1942 byl nakonec kontraproduktivní. Město se změnilo na změť trosek poskytujících obráncům úkryt a Paulusovy pozemní jednotky uvízly ve vleklých bojích o každou ulici. Letecká bitva nad Stalingradem pokračovala až do úplného konce, kterým bylo obklíčení a zkáza německé 6. armády začátkem února 1943. Do konce roku 1942 provedla Luftwaffe 70 000 letů, při nichž shodila přes milion kusů různých typů bomb. Sama ale utrpěla těžké ztráty při snaze zásobovat obklíčené německé jednotky.

ZDROJ: Wikipedia

Miroslav Honsů

redaktor FTV Prima

Všechny články autora

Populární filmy na Prima Zoom