Vražedná tanková řež u Prochorovky nebyla největší, měla ale rozhodující význam

Skutečnost ale byla nejspíš jiná. Počty nasazené techniky i ztrát ovlivnila obvyklá praxe sovětských velitelů hlásit vyšší ztráty na straně nepřítele a také nemožnost prozkoumat informace ukryté po desítky let v sovětských archivech. Teprve v roce 2000 přišli němečtí historici Niklas Zetterling a Anders Frankson s revizí údajů, o pět let později je pak doplnil ruský pohled Valerije Zamulina, dlouholetého odborného pracovníka vojenského muzea v Prochorovce.

Mohlo by vás zajímat: Statisíce mrtvých. Rudá armáda u Charkova zažila nejhorší porážku své historie, Hitler kvůli němu riskoval život

Největší tanková bitva?

Prochorovka ležela na jižním postupovém směru německých vojsk, která se od 5. července 1943 snažila v rámci operace Citadela obklíčit a zničit sovětské jednotky zakopané v Kurském výběžku. Sověti ale předchozí týdny využili k vybudování do hloubky členěné obrany osazené množstvím protitankových děl a chráněné rozsáhlými minovými poli, což postup Němců značně zpomalilo.

Němci se k sovětským pozicím u Prochorovky dostali brzy ráno 12. července, podle nových odhadů se 429 tanky a samohybnými děly. Páteř jejich sil tvořily tři obrněné útvary z elitního 2. tankového sboru SS. Šlo o divize Leibstandarte, Das Reich a Totenkopf, které měly k dispozici 77, 95 respektive 122 tanků a samohybných děl. Protože na sovětské straně útoku čelilo 870 tanků a samohybných děl, střetlo se onoho červencového dne u Prochorovky kolem 1300 obrněnců.

Souboj tanků

Hitler, který byl podobně jako Stalin posedlý tankovými jednotkami, se zahájením operace Citadela otálel, aby se na frontu dostalo co nejvíc nových těžkých tanků Tiger a Panther. Hlavně Tigery se svými výkonnými 88mm kanony představovaly značnou výhodu. Byly sice pomalé, ale měly mnohem větší dostřel než sovětské T-34 a byly silněji pancéřované.

Sověti vůči těmto novým těžkým tankům chovali velký respekt a velitel sovětské 5. tankové armády Pavel A. Rotmistrov proto hned v úvodu bitvy nařídil posádkám svých tanků vyřítit se proti Němcům maximální rychlostí, aby co nejrychleji dostaly Tigery na dostřel svých tankových kanonů. Paradoxně u Prochorovky bylo nasazeno minimum Tigerů – divize Leibstandarte jich měla deset, divize Totenkopf čtyři a Das Reich měla jediného Tigera. Hlavní tíhu bojů tak nesl střední tank Panzerkampfwagen IV, který si Sověti s Tigerem často pletli.

Sověti se spoléhali na svůj legendární obrněnec. Dvě třetiny sovětských tanků u Prochorovky tvořily střední tanky T-34 různých verzí, zbytek připadal na lehké tanky T-70 s naprosto nevyhovujícím 45mm kanónem. Rodimcev mohl do boje poslat i kolem 35 těžkých tanků Churchill dodaných Brity v rámci spojenecké pomoci Stalinovi.

Němci už od rána 12. srpna slyšeli řev motorů sovětských tanků, které se shromažďovaly k útoku, po předchozích vyčerpávajících bojích ale teprve zaujímali své pozice. V 8:30 Rodimcev odvysílal přes rádio heslo „Staľ, staľ, staľ!“ (Ocel, ocel, ocel!), načež se proti německým liniím ve dvou vlnách plnou rychlostí rozjelo kolem 500 tanků ověšených pěšáky.

Tanky se valily ze svahů táhlých nízkých kopců, střílely za jízdy a podle Rodimcevova rozkazu se snažily co nejrychleji dojet k německým pozicím. Tato taktika ale způsobila, že sovětské osádky ztratily přehled o tom, kde jsou, koordinace útoku se rozpadla a také se snížila přesnost střelby. Došlo k tříhodinovému boji na krátkou vzdálenost, který skončil zničením 62 sovětských tanků a odražením sovětského útoku.

Tankové eso a Hitlerův oblíbenec

Boje probíhaly na několika místech zároveň a situace se neustále měnila. Odpoledne se na levém křídle divize Leibstandarte (plným názvem 1. tanková divize SS „Leibstandarte SS Adolf Hitler“) dostal Michael Wittmann se svými čtyřmi Tigery na vzdálenost kratší než 1000 metrů do zuřivého střetu s postupujícími tanky sovětské 181. tankové brigády. Po třech hodinách bylo okolí poseto zničenou sovětskou technikou, Tigery útok přežily bez úhony.

Wittmann patřil mezi nejúspěšnější německé tankové velitele 2. světové války. Než byl jeho Tiger 8. srpna 1944 ve Francii zasažen palbou z tanku, bylo mu přiznáno zničení 138 spojeneckých tanků, 132 protitankových děl a 118 jiných pancéřovaných vozidel a další vojenské techniky.

Část německých tanků a pancéřoví granátníci Sturmbannführera Joachima Peipera mezitím obsadili kótu 252,2 chráněnou protitankovým příkopem. Mnohé sovětské tanky ve tři metry hluboké překážce uvízly, další se ji snažily objet, přičemž si s pancéřovými granátníky vyměňovaly zuřivou palbu. Nakonec propukl boj na krátkou vzdálenost, kdy se Němečtí pěšáci snažili magnetickými protitankovými granáty Hafthohlladung vyřadit sovětské obrněnce z boje.

Nejméně 20 polopásových obrněných transportérů granátníci v boji ztratili, některé z nich byly zničeny při pokusu najet do mnohem těžších T-34 a zastavit je. Peiper se později stal oblíbeným Hitlerovým velitelem, v prosinci 1944 ho při poslední německé ofenzívě v Ardenách pověřil vedením úderné tankové skupiny, která se měla probít do Antverp.

Na sovětské síly útočila i německá Luftwaffe, která vzdušný prostor nad Prochorovkou opanovala. Účinné byly především letouny Focke-Wulf Fw 190 a Henschel Hs 129 vybavené 30mm protitankovými kanóny, kterým sekundovaly střemhlavé bombardéry Junkers Ju 87 Stuka. Sověti až do 13:00 nedokázali aktivovat vlastní protiletadlovou obranu a utrpěli značné ztráty.

Přestože se sovětské tanky setkaly se zuřivým odporem, jejich tlak na německé pozice nakonec přinesl vítězství. Německé linie byly narušené, vojáci vyčerpaní, docházela munice. Velení se proto rozhodlo pocuchané divize SS z okolí Prochorovky stáhnout a přeskupit je. Sověti na bojišti zůstali sami. Ztratili 300–400 tanků a protitankových děl, 5500 mužů bylo zabito, zraněno nebo pohřešováno. Ztráty na německé straně byly podstatně nižší – nejvýše 80 tanků a protitankových děl a kolem 840 zabitých, zraněných a pohřešovaných vojáků.

Přečtěte si také: Masomlýnek, který nepřežily statisíce lidí. U Kursku pukaly německé i sovětské pancíře

Německý ústup

Výsledek popsal legendární tankový velitel Hanz Guderian, který byl povolán, aby vykonával funkci generálního inspektora německých pancéřových jednotek, jako rozhodující porážku. Na obou stranách byly ztráty na životech i technice vysoké, ale ke konci dne to byly sovětské jednotky, kdo po 18 hodin trvající bitvě ovládl bitevní pole, zatímco Němci ustoupili.

Adolf Hitler byl navíc v té době zaměstnán spojeneckým vyloděním na Sicílii, k němuž došlo jen dva dny před bitvou u Prochorovky. Vůdce třetí říše uvěřil britské dezinformační akci a nechal se přesvědčit, že spojenci napadnou Řecko nebo Sardinii. V rozpětí několika desítek hodin tak na dvou místech vzdálených od sebe tisíce kilometrů utrpěla německá obrana citelný úder. V případě Prochorovky se jednalo o jednu z mnoha dílčích porážek, které nakonec v 50 dnů trvající bitvě v Kurském oblouku vyvrcholily 23. srpna 1943 osvobozením Charkova.

Když ale nebyla Prochorovka největší tankovou bitvou, které střetnutí se tedy může tímto označením „pyšnit“? Podle historiků si tento titul zaslouží střetnutí, k němuž došlo 26–29. července 1941 u Brodů a Dubna, v němž se utkalo 3500 sovětských a 750 německých tanků. Sověti tehdy krátce po zahájení německé invaze utrpěli katastrofální porážku, když přišli o stovky tanků a tisíce vojáků.

Zdroj: The Tank Musem, The National Interest, BBC