Smrtící německá stíhačka unesla spoustu zbraní a byla postrachem bombardérů. Prohlédněte si její kokpit
Válečné projekty Třetí říše VI (1) – Fw 190
Tento letoun, často přezdívaný Würger (alias řezník), patří mezi nejslavnější německé stíhačky druhé světové války. Stroj navržený konstruktérem Kurtem Tankem se poprvé vznesl do vzduchu v roce 1939 a rychle se z něj stal obávaný protivník spojeneckých pilotů.
Jeho elegantní, ale současně také velmi agresivní linie a výkonné zbraně z něj udělaly symbol německé vzdušné nadvlády. Co ale skutečně odlišovalo Focke-Wulf Fw 190 od konkurence, byla jeho nezvyklá konstrukce a tlustá křídla, která poskytovala mimořádnou stabilitu, ale zároveň umožňovala osazení těžkých zbraní, zaručujících smrtící palebnou sílu.
Na první pohled se mohlo zdát, že profil křídla je pro stíhací letoun nevhodný. Ve skutečnosti však v porovnání se spojeneckými letouny poskytoval hned několik klíčových výhod. Zaprvé umožňoval snadnější výrobu a vyšší strukturální pevnost, což bylo v podmínkách válečné produkce zásadní.
Navíc poskytoval dostatečný vnitřní prostor, který dokázali konstruktéři využít k montáži 20mm kanónů MG 151/20. Celkem byly čtyři – dva v každém křídle – a propůjčovaly Fw 190 palebnou sílu, která byla schopná snadno zničit jak nepřátelské stíhačky, tak těžce obrněné bombardéry. „Toto dvacetimilimetrové dělo dokázalo sestřelit spojenecký bombardér pouhými 15-20 ranami,“ říká v pořadu Válečné projekty Třetí říše na Prima ZOOM historik letectví Joe Picarella. Ve spojení s vysokou kadencí střelby a dostatečnou zásobou munice se letoun stal obávaným protivníkem nejen v soubojích jeden na jednoho, ale také při útocích na bombardovací svazy.
Historie a nasazení
Fw 190 se poprvé objevil na frontě v roce 1941, konkrétně nad severní Francií, kde šokoval spojenecké piloty svou rychlostí, manévrovatelností i tolikrát zmiňovanou palebnou silou. V té době byl jeho hlavním protivníkem britský Supermarine Spitfire, který jej převyšoval ve všech klíčových aspektech, tedy ve stoupavosti, rychlosti i výzbroji. Britští piloti viděli v německých stíhačkách takovou hrozbu, že přiměli velení Královského letectva k urychlenému vývoji modernizovaných verzí Spitfiru, aby dokázali držet s Fw 190 krok a měli ve vzdušném souboji větší šance.
Faktem ovšem zůstává, že Fw 190 nebyl pouze stíhacím letounem. Díky své univerzálnosti našel uplatnění také jako stíhací bombardér, čímž se opět vracíme k oněm tlustým křídlům. Umožňovala mu totiž nést i různé typy pum či raket, a tak byl nasazován na všech hlavních bojištích – od západní fronty, přes severní Afriku, až po východní frontu proti Sovětskému svazu.
Čtěte také: Operace Bodenplatte: Poslední zoufalý útok Hitlerovy Luftwaffe znamenal její konec
Německý zbrojní průmysl si na Fw 190 také testoval některé nové funkce a prvky, které následně ovlivnily leteckou konstrukci i po válce. Například elektricky ovládaný podvozek a klapky byly v té době relativně neobvyklé a ukazovaly na technickou vyspělost německého leteckého průmyslu. Zajímavá je také skutečnost, že byl Fw 190 navržen s ohledem na snadnou údržbu a rychlé opravy, což umožňovalo jeho nasazení také na polních letištích v blízkosti fronty. Tento aspekt z něj činil ideální stíhačku pro intenzivní bojové nasazení, ve kterém byla rychlost návratu do boje velmi klíčová.
Po skončení války se některé verze Fw 190 dostaly do rukou spojeneckých inženýrů, kteří se nechali inspirovat jeho konstrukčními prvky. Dokonce i francouzské letectvo využívalo ukořistěné Fw 190 ještě několik let po válce, což jen svědčí o kvalitě a hlavně nadčasovosti tohoto letounu.
Zdroj: Britannica, Warfare History Network
Adam Vala
Nenechte si ujít novinky Prima Zoom!
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
