Svědectví z nejdrsnějších bojů u Stalingradu: Jak do nich zasáhly polní lopatky a plamenomety?

Stalingradská bitva se na podzim 1942 vedla s nepopsatelnou tvrdostí. Aby zabránil Luftwaffe účinně podporovat německé pěšáky, nařídil velitel 62. armády Vasilij Čujkov svým vojákům přiblížit se k Němcům na 50 metrů. Boje tak získaly děsivý a mnohdy velmi osobní rozměr.

After Paulus refused to surrender, the Red Army began Operation Ring. The German forces holding on to Stalingrad and its vicinity were squeeze into the city and then cut in half. Remaining in command of the southern group, Paulus surrendered on January 31st. #tanks #history #WW2 pic.twitter.com/99sucQ9N2N

— Tank Archives (@Tank_Archives) January 10, 2023

Granáty a polní lopatky

V září 1942 tankové bitvy na velké rozloze už dávno vystřídaly boje o jednotlivé stalingradské domy. „Bojovali jsme už jen pistolemi a ručními granáty,“ vzpomínal Walter Loos. Na sovětské straně to byly hlavně slavné granáty F 1 ve tvaru vajíčka, které se po válce používaly i v československé armádě a ve světě fakticky slouží dodnes. „Během celého postupu od Volhy do Berlína nespotřebovala naše armáda tolik granátů jako u Stalingradu,“ řekl později generál Čujkov.

Když ale granáty došly, přišly ke slovu mnohem primitivnější prostředky. Podle německého historika Guido Knoppa po sobě vojáci často jen házeli kameny anebo se na sebe vrhali s polními lopatkami. Tato brutální metoda boje byla oblíbená na obou stranách a polní lopatky se postupně ve Stalingradu staly jedním z nejdůležitějších bojových prostředků. Tam, kde bylo obtížné zásobovat vojáky municí, se malá družstva často jen pěti nebo šesti mužů plížila troskami a vrhala se v tichém a zuřivém boji na nepřítele.

Plamenomety a odstřelovačské pušky

Nejobávanějšími zbraněmi se v troskách města staly plamenomety a odstřelovačské pušky. Němci si přitom stěžovali, že lepší plamenomety má Rudá armáda. „Naše měly dosah deset patnáct metrů, Rusové měli plamenomety americké výroby, které dosáhly dvacet metrů daleko. Tak jsme se k nim vlastně ani nedostali,“ vzpomínal německý voják u Stalingradu. Proti plamenometu neexistovala ochrana – zkušení pěšáci radili nováčkům stočit se do klubíčka a zůstat ležet.

Děsivou zbraní se ve Stalingradu stali sovětští odstřelovači, o jejichž nasazení se zasloužil legendární Vasilij Zajcev. Vypracoval metodu, podle níž vznikaly u každého pluku skupiny odstřelovačů, kteří pracovali vždy ve dvojicích. Budovali si důmyslné úkryty a číhali na střechách továren, takže brzy Němce přinutili přejít k plíživému pohybu. Kdo se zvedl nebo běžel nesehnutý, riskoval smrt.

Účinnost odstřelovačů byla děsivá a dopláceli na ni hlavně vojáci bez frontových zkušeností. „Když jsme jednou dostali posilu 25 mužů, žilo jich po čtyřech dnech už jen pět nebo šest,“ vzpomínal voják 6. armády Vincenz Griesemer. Na sovětské straně kolem odstřelovačů vznikl doslova kult, jednotlivé zásahy se sčítaly a zveřejňovaly. Sám Zajcev u Stalingradu zlikvidoval 149 Němců, nejlepším odstřelovačem byl ale neznámý Rudoarmějec zvaný „Cikán“, který měl do 20. listopadu 1942 na pažbě své pušky 224 zářezů.

Děsivé ztráty

Těsný kontakt vojáků válčících stran způsoboval u Stalingradu Němcům i Sovětům děsivé ztráty. Do poloviny listopadu přišli Němci o 70 000 mrtvých, zraněných nebo zajatých vojáků, ale také o 1 000 tanků, více než 2 000 děl a 1 400 letadel. Ztráty na sovětské straně byly ještě vyšší, bránící se divize byly nanejvýš na 25 procentech stavu.

Mělo být ale ještě mnohem hůř. Už 19. listopadu zahájil maršál Konstantin Žukov obkličovací operaci, která Němce a jejich spojence sevřela do obřího kotle. Letecké zásobování naprosto selhalo a Němci kromě Rudé armády najednou válčili i s hladem, zimou a nedostatkem munice. Krátce po Novém roce pak 10. ledna 1943 začala Rudá armáda perimetr kotle systematicky zužovat, až nakonec došlo k jeho rozdělení a zničení. Poslední jednotky německé 6. armády kapitulovaly 2. února 1943. Grandiózní bitva stála životy 800 000 německých, rumunských a italských vojáků, Rudá armáda přišla 1,1 milionu mužů.

ZDROJ: Guido Knopp, Stalingrad – peklo na Volze, Praha 2005, Encyclopedia Britannica