Soutěžili v sekání hlav a znásilnili až 80 000 žen. Odpudivý masakr chtěli zamést pod koberec

Čínský generál Čankajšek, jemuž byla vážnost situace jasná, se soustředil na posílení obrany města a v polovině listopadu 1937 měl k dispozici 50 000 čínských vojáků. Čínští vojáci měli sice početní převahu, zato měli také horší vybavení, nedostatek spojovací techniky a dopravních prostředků a jazykovou bariéru, protože každá jednotka byla z jiné části země. Japonci, kteří cestou k městu drancovali vesnice, se 7. prosince dostali k Nankingu, který obklíčili. Čankajšek tou dobou město opustil. Dobývání města bylo ve znamení úpadku morálky čínských vojáků, kteří v posledních chvílích v panice zahazovali uniformy a mísili se mezi civilní obyvatelstvo. Nanking byl dobyt 13. prosince 1937.

Království zvěrstev

Japonských vojáků bylo o dost méně než čínských zajatců, a tak si dobyvatelé celkem rychle spočítali, že by zajatce brzy živili na svůj úkor. Začali tedy s popravováním, a to především u mužů určitého věku, kteří by mohli být vojáky. Koneckonců, podle japonského kodexu „cti“ neměl život zajatce žádnou reálnou hodnotu. Možná i to je vedlo k dojmu, že si ke svým zajatcům mohou dovolit maximální krutost. Občané Nankingu byli denně vražděni zastřelením, setnutím či pohřbíváním zaživa, výjimečné nebylo ani užití bodáků, upalování či roztrhání pomocí psů. Z dlouhé chvíle pořádali podporučíci Takeši Noda a Tošiaki Mukai soutěže ve stínání hlav. Smrt ale bohužel nebyla to nejhorší, čeho se obyvatelé Nankingu mohli dočkat.

Čtěte také: Sociální sítě mažou snímky válečných zločinů na Ukrajině. Často jde o jediný důkaz

Japonci se neštítili ani mučení, mrzačení či znásilňování. To bylo ostatně druhé nejhorší v historii, hned po znásilňování bengálských žen pákistánskými vojáky během indo-pákistánské války. Japonští vojáci znásilnili mezi 20 000 a 80 000 ženami, nezřídka před zraky rodin znásilněných či za vynucené účasti jejich příbuzných. Po znásilnění byly ženy zavírány do armádních nevěstinců.

Bezpečná zóna

V Nankingu tou dobou žilo také několik cizinců, kteří nechtěli stát stranou. Založili Mezinárodní výbor pro nankingskou bezpečnost s cílem vytvořit bezpečnostní zónu pro uprchlíky teroru. Předsedou výboru byl zvolen John Rabe, německý obchodník a vedoucí nankingské pobočky NSDAP. Červená páska s hákovým křížem na ruce pro změnu udělala něco dobrého, když usnadňovala jednání s japonskými autoritami.

Bezpečnostní zóna měřila 6,47 km čtverečních a nacházela se západně od centra města. Zahrnovala nankingskou univerzitu, nemocnici Nankingské univerzity, Ginglingskou univerzitní školu pro ženy, americký diplomatický úřad a řadu čínských vládních budov. Navzdory nedostatku místa se zde skrývaly statisíce lidí. Navíc zde panovaly otřesné podmínky, zajatci neměli dostatek jídla, léků či hygienických potřeb. Japonští vojáci navíc odmítali zónu respektovat, stále hledali muže, které by mohli zabít, nebo ženy, jež se dají znásilnit. Často jen přítomnost členů výboru mohla zabránit nejhoršímu.

Hrůza vychází na povrch

Kromě toho členové výboru po celou dobu dění v Nankingu dokumentovali, a tak můžete drastické záběry vraždění a mučení vidět v pořadu Zrod impérií: Čína na Prima Zoom. Vědomí, že se o řádění japonských vojáků může dozvědět zbytek světa, znepokojoval japonskou vládu, která dosud vyjadřovala hrdost na dobytí čínského města. Začala tedy zuřivě bránit město před novináři a diplomaty, jež by mohli pachatelům válečných zvěrstev koukat pod prsty. Členům výboru se ale i tak podařilo předat novinářům obsáhlou dokumentaci a několik filmových pásů se záběry masakru.

Zveřejnění záběrů přineslo své ovoce, 3. května byl zahájen Mezinárodní vojenský tribunál pro Dálný Východ v Tokiu, známý také jako Tokijský proces. V něm bylo souzeno 28 japonských vysokých vojenských a politických činitelů, označených jako zločinci kategorie A. Podle rozsudku tribunálu nebyl masakr v Nankingu nahodilou událostí, ale výsledkem plánované akce, o níž politické špičky v Tokiu dobře věděly.

Vyšetřování skončilo, zapomeňte

V procesu, který pokračoval i v samotném Nankingu, svědčilo přes 1 000 lidí a jeho výsledkem bylo několik trestů smrti. Mezi odsouzenými byl velitel japonské armády v oblasti centrální Číny Iwane Macui, jenž byl označen za hlavního viníka, generálporučík Hisao Tani, jenž velel japonské 6. armádní divizi a který podle tribunálu porušil haagské konvence o pravidlech pozemní války a o zacházení s válečnými zajatci v době války, a podporučíci Takeši Noda a Tošiaki Mukai, kteří soutěžili ve stínání zajatců, přičemž každý měl mít na svědomí 100 životů.

Spravedlnost ale bohužel nedosáhla na všechny. Císař Hirohito a jeho strýc Asaka Jasuhiko získali od USA imunitu, a tak nemohli být předvoláni ani jako svědci. Navíc nahrála Japonsku do karet studená válka, během níž se stalo důležitým spojencem západu pro asijský sektor. Čínská lidová republika měla následně zájem na dobrých vztazích s Japonskem, v rámci čehož začala hrůznou událost zpochybňovat. Komunistická propaganda našla své padouchy v členech Mezinárodního výboru pro nankingskou bezpečnost, a ti byli nakonec nuceni zemi úplně opustit. Masakr a politická propaganda přispěly k rozdělení japonské společnosti. Zatímco liberálové žádají od vlády přiznání a omluvu, konzervativní část považuje událost za čínskou lež. Ztráty na čínských životech se přitom odhadují na 260–300 000 lidí. Přesnější počty komplikuje fakt, že japonští vojáci házeli mnoho zavražděných do řeky.

Zdroj: Encyclopedia Britannica / History.com