Nejzbytečnější konflikt historie: Korejská válka měla stovky tisíc obětí kvůli křehkému smíru

Často opomíjená korejská válka je zářným příkladem toho, jak může být ozbrojený konflikt vlastně zbytečný a v místě hrozí válka stále. Od roku 1910 byl Korejský poloostrov pod japonskou nadvládou, přičemž po skončení války bylo tohle nenápadné východoasijské území rozděleno na severní a jižní okupační zóny. Získané území bylo separováno podobně jako v případě dobytého Německa, nicméně až čas ukázal, že se z prvoplánového dočasného řešení stalo řešení trvalé.

Čtěte také: Může jaderná raketa ze Severní Koreje zasáhnout New York? Vyznejte se v arzenálu Kim Čong-una

Správcem severní poloviny se stal tehdy Sovětský svaz, jehož stalinistická diktatura zemi pomáhala budovat komunistický režim pod správou Kim Ir-sena (1912–1994), jemuž byly svěřeny sovětské tanky a dělostřelectvo. Spojené státy americké zastávaly funkci hlavního finančního a vojenského podporovatele jižní části poloostrova, kde tamní správa padla do předsednictví neméně tvrdého I Sung-mana (1875–1965), jehož armádu tvořilo lehce ozbrojené četnictvo postrádající tanky, bojové letouny a početné polní dělostřelectvo.

Severokorejská armáda útočí

Během několika napjatých let se stále častěji objevovaly na hranicích mezi Severní a Jižní Koreou, též známou jako 38. rovnoběžka, krvavé příhraniční incidenty. Potyčky nakonec vygradovaly ve válečný konflikt, když pravidelné jednotky Korejské lidově demokratické republiky (KLDR) překročily 25. června 1950 hranici. Útok nabral poměrně rychlý spád, neboť byl Pentagon navzdory předchozím indikacím přistižen nepřipravený.

Zhruba dvojnásobné severokorejské síly čítající kolem 180 000 vojáků jihokorejskou armádu o zhruba 90 000 mužích (včetně několika málo amerických jednotek) nepříjemně překvapily. Útočící jednotky pod vlajkou KLDR momentu překvapení patřičně využily a úspěšně cílily k Soulu, hlavnímu městu Jižní Koreje. Spojené státy reagovaly protlačením rezoluce prostřednictvím Rady bezpečnosti OSN vyzývající k vojenské pomoci pro napadenou Jižní Koreu.

S podporou souhlasila skoro dvacítka států, mezi nimiž měla nepřekvapivě největší vojenské zastoupení Amerika. Některé státy se přímých bojů sice neúčastnily, alespoň však jednotky OSN podpořily pravidelným zásobováním. Útočící severokorejská armáda se mezitím rychle dostala na jih až k oblasti Pusanského perimetru, kde ale narazila na 8. armádu USA pod velením generála Waltona Walkera (1889–1950). Americký generál držel poslední nedobyté místo na jihovýchodě země zuby nehty do doby, než začaly přijíždět první posily.

Využíval zejména vynikajících terénních znalostí, rychlých přesunů, zkrácených zásobovacích tras a relativně dobré silniční sítě. Američané sice měli omezené prostředky, během dne ovšem efektivně využívali přesnou a ničivou leteckou podporu. Útočníci si toho byli dobře vědomi, a tak se jejich hlavní tažení uskutečňovala pod rouškou tmy. Obránci ale dokázali obrovské přesile úspěšně vzdorovat a čerstvých posil se skutečně dočkali. Mezi prvními dorazil jeden australský a dva britské prapory.

Generál MacArthur vrací úder

V polovině září předvedl americký generál Douglas MacArthur (1880–1964) mistrovský plán, kdy do týlu nepřítele vyslal dvě divize, které se vylodily v přístavu Inčchon. Tímto brilantním rozhodnutím se severokorejskou armádu podařilo odstřihnout od důležitého zásobování, načež se pod těžkým leteckým bombardováním brzy stáhla zpátky na sever. MacArthur nařídil její pronásledování, které vedlo za 38. rovnoběžku hluboko do Severní Koreje. Americká a jihokorejská armáda se tak nebezpečně přiblížila k hranicím komunistické Čínské lidové republiky, jejíž představitelé začali z Pekingu vysílat zlověstné signály.

Varování ale nebral nikdo příliš vážně a v polovině října se generál Douglas MacArthur setkal na ostrově Wake Island s americkým prezidentem Harrym Trumanem (1884–1972), aby hlavu Spojených států ujistil, že je vítězství na dosah. Zvrat ale nastal výpadem čínských jednotek, které americkou armádu během prvních měsíců roku 1951 zahnaly nejprve zpátky k hranicím obou zemí, aby pokračovaly dál a nakonec dobyly Soul. Čínská armáda představovala pro Američany obrovský problém, neboť její počet hrubě přesahoval milionovou hranici. Navíc byli Číňané tajně podporováni Sověty, kteří jim dodávali zbraně a válečné stroje včetně letecké podpory.

Čtěte více: Kim Čong-iI chtěl filmové impérium za každou cenu. Unášel umělce a natáčel i v Československu

Patová situace na 38. rovnoběžce

Američané se ale dokázali vzchopit a vyčerpané protivníky zahnali zpátky za 38. rovnoběžku, kde válka v roce 1950 začala. Přes četné a krvavé boje se v okolí této hranice válčení nakonec stabilizovalo, nicméně v jejím okolí se zbývající dva roky stále bojovalo a umíralo. Obě armády si vytvořily opevněné pozice bráněné dělostřelectvem a ostnatými dráty. Ačkoliv měly obě strany statisícová vojska, boje se většinou odehrávaly v rámci menších skupin. Krvavá patová situace po mnohých vyjednáváních nakonec skončila podepsáním smíru, nikoliv příměří, dne 27. června 1953.

Válka skončila a rozdělení Severní a Jižní Koreje bylo na téměř stejném zeměpisném místě jako před krvavým konfliktem. Během bojů dokonce několikrát hrozilo, že budou použity atomové zbraně, na kterých opakovaně trval například později odvolaný generál MacArthur. Naštěstí se ale na tento zničující krok nikdy nepřistoupilo. Nikdo přesně neví, kolik lidí v této válce zemřelo, neboť prakticky každý zdroj uvádí zcela jiná čísla. Jisté nicméně je, že během tříletého konfliktu přišlo o život přes půl milionu lidí, mezi nimiž bylo mnoho nevinných civilistů, přičemž konflikt samotný byl de facto zbytečný.

Zdroj: Imperial War Museum / History Channel