Kim Čong-iI chtěl filmové impérium za každou cenu. Unášel umělce a natáčel i v Československu

Severní Korea nemá kromě jaderných zbraní dlouhodobě nic, čím by na sebe mohla v rámci světa upozornit. Tvrdá severokorejská diktatura s koncentračními tábory a metodou čučche, mající zajistit absolutní soběstačnost, se postupem let ukázala být nereálná a zatímco obyčejní Severokorejci nesměli v minulosti vidět žádný film s výjimkou domácí, čínské nebo sovětské produkce, neomezený vládce Kim Čong-il se stal vášnivým fanouškem filmů americké i japonské kinematografie.

Dokonce se rozhodl, že když Severní Korea nemůže být světovým vůdcem na poli ekonomickém, prorazí na poli filmovém. K tomu mu měl dopomoci významný režisér Shin Sang-ok a úspěšná herečka Choi Eun-hee, jež byla shodou okolností jeho manželkou. Problém byl v tom, že oba byli občané Jižní Koreje.

That time Kim Jong-il kidnapped a S. Korean director & actress to force them to make movies for N. Korea, yeah: https://t.co/9GSycBjEqv pic.twitter.com/7yvE7rXS1X

— Tribeca Film Institute (@TribecaFilmIns) September 26, 2016

Úspěšný pan Shin

Shin Sang-ok byl mužem, který odstartoval zlatou éru jihokorejského filmu, přičemž jím založená produkční společnost Shin Film vyrobila stovky filmů. Film Princ Yeonsan z roku 1961 získal dokonce vůbec první cenu Grand Bell Award. Štěstí měl i na ženu svého života, Choi Eun-hee byla nejen velice půvabná, ale i nesmírně talentovaná. Manželství režiséra Shina a paní Choi vypadalo zprvu úžasně. On ji obsazoval jako hlavní postavu do svých filmů, které plnily kina i pokladnu. Jenže Sinova nevěra a nemanželské dítě jeho manželku hluboce ranily.

Obojí mělo zásadní vliv na odcizení a následný rozpadu vztahu. Naneštěstí se k tomu přidala i vládní cenzura Shinových filmů, úbytek zakázek a nakonec násilné zrušení jeho společnosti. Shin upadl do dluhů a krátce i do vězení, přičemž jako řešení svých problémů viděl emigraci do zahraničí. Bezmezně totiž věřil, že jeho zkušenosti by mu nakonec dostatek práce zajistily.

Únos paní Choi

Paní Choi chtěla zase zůstat v herecké branži. I ona tedy tajně doufala v roli v některém ze zahraničních filmů, neboť nutně potřebovala peníze i na udržení své herecké školy. Proto ji mile překvapila nabídka, jež přišla na podzim roku 1977. Muž, který ji oslovil, se představil jako Wang Dong-il a tvrdil, že v Hongkongu vede produkční společnost podobnou té Shinově a hereckou školu ne nepodobnou té její. To znamená, že rozuměl jejím problémům. Nebo tomu alespoň chtěla věřit.

Pracovní schůzka, na kterou na Wangovo pozvání odjela, se konala v Hongkongu a od samotného začátku byla trochu zvláštní. Wang jí sice zajistil ubytování v prestižním hotelu, ale k pracovním jednáním na rozdíl od familiérních schůzek nedocházelo. Nakonec se Choi nechala přemluvit k výletu do zálivu Repulse, kde se měla setkat s nějakým vlivným Japoncem, který by byl ochoten podpořit její podnikání. Přece jen byla ve své době známá herečka a ani teď nic neztratila ze své přitažlivosti. Věřila, že stále má obdivovatele a tohle mohl být jeden z nich. Vyjet k osamělé pláži byla chyba. Místo japonského obdivovatele ji čekali čtyři Severokorejci, kteří ji násilím nacpali do motorového člunu a odvezli „do ochranné náruče Kim Ir-sena“. Jeho syn, Kim Čong-il už v té době rozvíjel plány na vznik severokorejského filmového impéria. Celá akce s „producentem z Hongkongu“ byla tedy jen akcí severokorejské tajné služby.

Únos režiséra Shina

I když je hongkongský záliv Repulse od hlavního města Severní Koreje vzdálen více než 2 000 km, únos se povedl. Protože trasu měli Severokorejci vyzkoušenou v ostré akci, zvolili stejnou oblast i k únosu režiséra Shina. Ten byl v zoufalé finanční situaci a snažil se získat nejen zakázky, ale i azyl. Nejlépe v USA, ale přemýšlel i nad Japonskem, jež mu bylo kulturně bližší. Nakonec se nechal nalákat na možnost získání „pravého“ pasu některé středoamerické země za 10 000 dolarů. S jiným pasem by mohl cestovat, natáčet filmy a zjišťovat další možnosti. K seznámení s člověkem, který mu pas měl zprostředkovat, mělo dojít opět v zálivu Repulse.

„Vůz (cestou na setkání) náhle se skřípěním zastavil. Cestu zatarasili čtyři muži s dlouhými vlasy. Přešli k autu, s trhnutím otevřeli zadní dveře a vytáhli Shina ven. Jeden z nich přiložil k Shinově hrdlu vystřelovací nůž,“ píše Paul Fischer v knize Kim Čong-il uvádí. Následoval scénář osvědčený z jiných únosů: pytel přes hlavu, jeho rozříznutí v místě nosu, trocha chloroformu nebo jiného omamující prostředku a transport na loď. Na lodi mu bylo sděleno, že ho vezou do Severní Koreje, „aby vyslyšel volání Velkého vůdce“.

Kim Jong-il kidnapped a director & forced him to make several films, including a rip-off of Godzilla called Pulgasari!#GodzillaFact pic.twitter.com/p6c6vSSrrB

— Cinemania (@RealCinemania) January 25, 2017

Ačkoli oba bývalí manželé byli ve stejné zemi, vzájemně o sobě nevěděli. Zatímco madam Choi žila v relativním přepychu domácího vězení, Shin skončil ve vězení skutečném. I tak měl obrovské štěstí, neboť byl chycen při pokusu o útěk, což se rovnalo trestu smrti nebo dlouholetému žaláři v nápravných (koncentračních) táborech. Shin si byl vědom, že jeho jedinou šancí je být režimu co nejužitečnější a jediné, čemu skutečně do hloubky rozuměl, byl filmový průmysl. A Kim Čong-il byl nejen vášnivý filmový fanoušek, ale snažil se zrealizovat svůj sen, v níž měl režisér Shin a herečka Choi sehrát hlavní role. Diktátorův syn sice měl obrovskou filmotéku, ale pramalé zkušenosti se samotnou výrobou filmů, dokonce se domníval, že filmy s Jamesem Bondem jsou svého druhu „dokudrama“.

Svobodně nesvobodní

Shin byl pevně rozhodnut emigrovat, ale po zkušenostech věděl, že pokud ho režim dobrovolně nevyšle do světa, šance na svobodu je minimální. Kim Čong-il zorganizoval večírek, na němž se Shin a Choi setkali, čímž se pokusil zajistit si jejich loajalitu s tím, že co se týče filmů, mají velmi volný rozpočet a bude naslouchat jejich radám a přáním.

Jakmile se dvojice soustředila na výrobu severokorejských filmů, začaly se dostavovat první úspěchy na mezinárodních festivalech. Točilo se v Maďarsku, Sovětském svazu i československých Barrandovských ateliérech. Pořád se ale jednalo o východní sektor, kam nemělo smysl utíkat. Riziko vydání bylo obrovské a návrat by znamenal smrt. Diktátor donutil režiséra Shina vydat prohlášení, že do Severní Koreje nebyl unesen, ale emigroval do ní dobrovolně, aby mohl na rozdíl od „prohnilého, cenzurou stíhaného kapitalismu“ svobodně pracovat a filmařsky se rozvíjet. Jeho filmy se měly stát pádným důkazem potvrzujícím toto prohlášení. Mimochodem, jeho prohlášení poprvé zaznělo v Československu na filmovém festivalu v Karlových Varech, kde představoval film Posel, který se nevrátil. Praha, v níž se točilo několik scén filmu, měla vypadat jako Haag, kde se děj odehrával.

V Poslovi si dokonce zahrálo i několik českých herců (například Miroslav Zounar nebo Jana Kasanová) a na karlovarském festivalu zaznamenal velký úspěch. Severokorejci si dokonce odvezli cenu za nejlepší režii. Cena byla důležitým milníkem posilujícím Shinovy plány na opuštění severokorejského ráje pracujících. Tlačil na založení evropské pobočky Shin Filmu (stejný název společnosti měl jak v Jižní, tak v Severní Koreji) a nakonec se mu podařilo Kim Čong-ila přesvědčit, že pokud chce mít opravdové filmové impérium, nemůže zůstat uzavřený.

Vídeň byla v období studené války rejdištěm špionů a úředníci americké ambasády byli zvyklí na žadatele azyl. V roce 1986 se k nim připojil i Shin San-ok a Choi Eun-hee. Oba následně pracovali v USA ve filmařské branži, Shin pod pseudonymem Simon Sheen. Jejich odchodem se rozvoj severokorejského filmového průmyslu zcela zastavil, respektive vrátil se k natáčení propagandistických snímků určených domácímu publiku. Smutné je, že z dílny unesené dvojice se v rámci Severní Koreje nakonec nejvíce proslavil „béčkový“ snímek Pulgasari, což byla ideově a částečně i dějově „vykradená“ Godzilla.