Těžký život bodyguardů Kim Čong-una: S kým se smí oženit a kde skončí, když udělají chybu?

Co víme o osobních strážcích Josefa Stalina nebo Muammara Kaddáfího? V prvém případě nic a v druhém, že ho chránily ženy, jež byly pečlivě vybírány už v mládí a tvořily součást jeho sexuálního harému. V případě severokorejského režimu jde utajení do ještě extrémnějších poloh.

Nikdo nesmí nic vědět

Severokorejský režim je postaven na systému vzájemného špiclování a udávání. Nesmí se zpívat jiné písně než ty oslavující Velkého vůdce nebo režim. Zakázaný je poslech zahraničního rádia či sledování zahraničních pořadů v televizi, přičemž dodržování druhého ze zákazů usnadňuje skutečnost, že na vesnicích zdaleka není televizor běžným vybavením domácnosti.

Hlavní město má silnice o několika pruzích, ale dopravní zácpa na nich nevznikne, neboť auto mají jen vyvolení komunističtí funkcionáři. Ten nejvyšší z nejvyšších má sice celou flotilu zahraničních vozů (Kim Čong-il měl v oblibě Mercedesy), ale i ty při státních návštěvách jezdí krokem, aby ochranka kolem nich stihla klusat a tvořit živý lidský štít. Při prohřešku bývají trestány celé rodiny, a to často i do třetí generace zpět. To znamená, že při přešlapu mladého člověka se trestu nevyhnou ani jeho prarodiče. V případě osobních strážců vládců Severní Koreje se ale osobní dokumentace stahuje z očí dozorových orgánů a nikdo o nich nesmí nic vědět.

Parametry bodyguarda

Osobní strážci severokorejských diktátorů jsou nejutajovanější složkou společnosti. Preferováni jsou sirotci, neboť ti nemají potřebu se vidět s rodinou. Jakmile se totiž stanou osobní ochrankou Velkého vůdce, nesmí už nikdy navštívit domov. Důvod je jasný, mohli by se prořeknout, jak to v bezprostředním vůdcově okolí chodí.

Paul Fischer ve své knize Kim Čong-il popisuje severokorejské fungování osobní stráže následovně: „Kdo se chtěl oženit, směl si vzít jen písařku nebo sekretářku z určitého oddělení Strany, s níž jej dali dohromady bizarním způsobem: tělesný strážce nejdříve musel svému nadřízenému podat žádost o povolení sňatku. Pokud byla schválena – o tom nejspíš rozhodoval Čong-il –, předvolali toho člena ochranky do kanceláře jeho nadřízeného na Třetím poschodí. Na stole tam leželo dvacet fotografií lícem k desce stolu. Tělesný strážce měl naslepo vybrat snímek, který jeho nadřízený následně otočil. Žena na fotografii se měla stát manželkou člena ochranky. V případě, že se s neznámou dívkou odmítl oženit, musel před podáním další žádosti čekat dva roky. Tentokrát si náhodně vybranou dívku musel vzít, ať už se mu líbila, nebo ne, jinak riskoval vyhazov. Po svatbě platila Strana novomanželskému páru dům, žena zůstala v domácnosti a člen ochranky ji směl jednou týdně navštěvovat.“

Muži rovněž musí být pohlední, stejně vysocí elitní vojáci severokorejské armády se speciálním výcvikem. Severokorejští muži mají rovněž povinnou základní vojenskou službu v délce deseti let, což v praxi znamená zablokování rodinné role v produktivním věku na celé jedno desetiletí. Proto je v bohatých rodinách silná snaha se této povinnosti vyhnout a chlapcům zaplatit výjimku. Někteří Severokorejci riskují popravu, jen aby se jim povedlo emigrovat.

Bodyguards surround the car of North Korean leader Kim Jong-Un as he arrives to visit the DPRK embassy in Hanoi. pic.twitter.com/yiwooHQIbr

— Elliot Wagland (@elliotwagland) February 26, 2019

Dokonalost ve všech směrech

Tmavé obleky bodyguardů s červeným odznakem, bílé košile a modrobíle proužkované kravaty musí být – stejně jako jejich kádrové spisy – taktéž bez poskvrnky. Jakýkoli prohřešek, ať už kázeňský, společenský, nebo pracovní, je tvrdě trestán, přičemž mezi nejčastější tresty patří snížení společenského statusu ne nepodobného nižší kastě v Indii 19. století nebo rovnou přesunutí do pracovního tábora. Odhady počtu Severokorejců, kteří si aktuálně odpykávají trest v táborech, v nichž jsou běžnou praxí mučení a popravy, se pohybuje v rozmezí 150 000–200 000 osob.