Drželi třídu čtvrťáků a chtěli letadlo. Zdrogovaní únosci sázeli na autobus plný benzínu
Ve čtvrtek 2. prosince 1988 padal z nebe nad městem Ordžonikidze (dnes Vladikavkaz) mokrý sníh. Děti ze čtvrté třídy základní školy č. 42 se ale na dnešní den těšily, ostatně jako asi všechny děti, které místo výuky jdou na exkurzi. Do tiskařských závodů to sice bylo přes celé město, navíc s několika přestupy, ale to může být pro čtvrťáka vlastně dobrodružství. Jenže už za pár hodin seděly děti v autobuse mezi nádobami s benzínem a zfetovaní teroristé přišli s krutou výhružkou.
Pětici mužů – Pavla Jakšijance, Vladimira Muravljova, Germana Višnjakova, Vladimira Anastasova a Tofije Džfarova – spojovala práce v městské hromadné dopravě, kriminálnická minulost, budoucnost bez perspektivy a drogy. Výtečníci věřili, že za hranicemi je čeká lepší život, zvlášť pokud do něj vykročí s několika miliony dolarů. A plán jim málem vyšel. Kdo by se pokusil střílet do autobusu plného školáků a paliva?
Černá kronika SSSR
Zatímco společnost měla směřovat k zářným zítřkům, v zemi sovětů se vraždilo, loupilo, kradlo. A protože Sovětský svaz byl skutečně velký, i zločiny tu byly pro nás svým rozsahem skoro nepředstavitelné. Těm největším, nejzávažnějším a nejzajímavějším se věnuje seriál Černá kronika SSSR.
V seriálu dosud vyšlo:
Hromadné znásilnění mladé ženy
Nejmazanější sovětský zločinec
Velký sovětský podvod s kaviárem
Vydírání podnikatelů v Sovětském svazu
Královna sovětského podsvětí
Falešný novinář zabíjel kvůli medailím
Nejkrvavější únos letadla
Falešná jednotka Rudé armády
Krvavá sekta kastrátů
Geniální padělatel bankovek
Masový vrah žen a dětí
Přestřelka v letadle
Zasloužilý mučitel
Podezřelý autobus
Z vrátnice tiskáren vycházely děti, právě viděly, jak se vyrábějí učebnice, a každé z nich si neslo na památku novotou vonící plakát s písničkářem Vladimirem Vysockým. Byly spokojené, plné dojmů a také unavené. Učitelce Natalii Jefimovové se ulevilo, když k ní přistoupil řidič autobusu s vyplněným cestovním příkazem. Odvoz zpátky před školu vypadal jako vítaná změna oproti původnímu plánu cesty hromadnou dopravou. Děti radostně zabraly místa k sezení. Přítomnost dalších lidí v autobuse nikoho neznepokojovala.
Po chvíli se vztyčil šéf únosců Jakšinjac: „Vy všichni jste naši rukojmí. Teď pojedeme k oblastnímu výboru strany. Budeme požadovat výkupné v zahraniční měně a letadlo. K němu dojedeme a pak odletíme do zahraničí.“ Autobus zastavil na Náměstí svobody, kde se nacházelo sídlo komunistického vedení. Učitelka vyšla ven z autobusu a v rukách držela plakát, na jehož rubu byly velkými písmeny požadavky teroristů – 3 miliony dolarů a letadlo.
Na místo dorazila policie, a především náměstek ministra vnitra Severoosetské autonomní svazové republiky Tajmuraz Bagatov. Vyjednávat se začalo přes vysílačku. Teroristé chtěli kromě peněz a letadla také zbraně a propuštění jednoho z jejich přátel z vězení. Bezpečnostní orgány měly na splnění požadavků 40 minut. Pak chtěli teroristé začít se zabíjením rukojmí. „Každých dvacet minut uřízneme hlavu jednomu dítěti,“ vzkázali vyjednavači.
Policie se ocitla v bezvýchodné situaci. Pokud by zasáhla, s pravděpodobností hraničící s jistotou by v autobuse uhořelo přibližně 30 dětí a jejich doprovod. Nezbývalo než začít plnit příkazy teroristů. Ale objevily se problémy – sehnat takové množství dolarů v SSSR nebylo jednoduché, pracovníci KGB kvůli tomu museli objíždět moskevské banky.
Také se ukázalo, že letiště v Ordžonikidze nemá vhodnou letištní plochu pro přistání velkého letadla, které teroristé požadovali pro dálkový let do zahraničí. Nejbližší vhodné letiště se nacházelo ve městě Miněralnyje Vody vzdáleném 200 kilometrů.
Přečtěte si také: Při nejkrvavějším únosu sovětského letadla zahynulo 81 lidí. Moskva přinutila pozůstalé mlčet
Cestou do Miněralnych vod autobus s policejním doprovodem zastavil u věznice, kde si trest odpykával Viktor Krivonosov, kamarád šéfa bandy Pavla Jakšijance. Dohoda zněla – deset dětí za jeho propuštění. Jenže Krivonosov nabídku odmítl. Jako důkaz dobré vůle tak teroristé propustili jen jednu školačku.
Směr Izrael
K lázeňskému městu Miněralnyje Vody se rychlostí 50 km/h blížil dlouhý konvoj aut. Vepředu cestu razily policejní vozy, za nimi autobus s teroristy a unesenými dětmi, pak následovala další policejní auta, vozidlo záchranné služby a také auta rodičů, kteří se už dozvěděli, co se stalo.
„Ten den jsme věšeli záclony ve školce, kde jsem tehdy byla ředitelkou. A najednou jsem dostala nutkání, že okamžitě musím domů. Nedovedu to vysvětlit, měla jsem pocit, že se stalo něco strašného,“ vzpomínala na událost pro stránky lenta.ru Ljudmila Švidko, matka uneseného Dmitrije.
Na letišti už byli připraveni členové speciální jednotky Alfa spadající pod KGB, jejich letadlo zde přistálo ještě před příjezdem teroristů. Ale speciálové cvičení přesně pro takové situace nedostali šanci zasáhnout. Pod živým štítem z dětí se únosci s pytli dolarů přemístili do přistaveného letounu Il-76. Postupně se podařilo celou třídu školáků vyměnit za čtyři pistole makarov, samopal kalašnikov, drogy a pouta pro posádku letounu. Ta se teď stala rukojmími teroristů místo dětí. Letadlo mohlo odstartovat – příště se dotkne země v Izraeli.
Mohlo by vás také zajímat: Černá kronika SSSR: Uříznuté nohy jako kapitál. Beznohý Véňa doběhl Stalinovy ministry
Letoun s únosci přistál na Ben Gurionově letišti v Tel Avivu. Teroristé měli důvod slavit – splnilo se jim všechno, co plánovali. Byli daleko od Sovětského svazu a byli bohatí. Jenže měli naprosto zkreslené představy o tom, jak to za hranicemi vypadá.
Zpáteční cesta v poutech
Na konci 80. let se velmi napjaté vztahy mezi Izraelem a SSSR vracely k normálu jen velmi pomalu, země neměly ani vzájemné diplomatické zastoupení. Jenže Izraelci byli po vlastních zkušenostech na terorismus, včetně toho vzdušného, velmi citliví. Místo přivítání tak únosci klečeli na betonu přistávací plochy a mířily na ně zbraně příslušníků izraelských bezpečnostních složek. Vrcholem naivity pak byla nabídka v podobě úplatku izraelské straně ve výši milionu dolarů za možnost odcestovat do Jihoafrické republiky.
Místo Jižní Afriky pětici teroristů čekal návrat do vlasti. Izraelci neměli problém vyhovět sovětské straně, která žádala o jejich vydání. Rozsudek byl poměrně mírný – 14 až 15 let odnětí svobody. Svou roli mohlo sehrát i to, že Izraelci, kteří na trest smrti mají moratorium, vydání zločinců podmínili tím, že nebudou popraveni.
Hlavní organizátor a vyjednavač Pavel Jakšijanc si odpykával trest ve Zlatoustu, odkud se pokusil utéct pomocí dvou rukojmích, která ohrožoval nožem. Pobyt za mřížemi si tak prodloužil a podmíněně byl propuštěn až v roce 2005. Tejmuraz Bagatov, který na začátku vedl vyšetřování, se stal generálem a také poslancem Nejvyšší rady SSSR. Učitelka Natalia Jefimovová později obdržela řád za statečnost. A školák Dmitrij Švidko byl jako voják těžce zraněn za válek v Čečensku.
Legendární školáci
K úplnosti příběhu chybí ještě jeden důležitý moment – chování žáků v krizové situaci. Prakticky ve všech článcích se opakuje líčení okamžiku, kdy teroristé slíbili propustit každého, kdo spálí pionýrský šátek. Všechny děti odmítly. Vzorně se o sebe navzájem staraly a chlapci při propouštění dávali přednost děvčatům.
Byla to pravda, nebo idealizace pro školní čítanky? Je tu autentická vzpomínka Taťány Larinové, jedné z učitelek, která s dětmi dál pracovala: „Děti pak byly jiné, měly narušenou psychiku. Někdo se uzavřel do sebe, někdo byl naopak víc aktivní. Snažili jsme se je podporovat, přivést na jiné myšlenky. Vzali jsme je na výlet do Moskvy, jely do Artěku (vzorový pionýrský tábor na Krymu). Ale o událostech mluvit nechtěly.“
Video, které jste mohli přehlédnout: Příběh geniálního českého podvodníka: Prodal Eiffelovku, obral Al Caponeho, skončil v Alcatrazu
Nenechte si ujít novinky Prima Zoom!
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
