Vydírání podnikatelů v Sovětském svazu: Gang, co miloval Van Dammea, zneužíval přísně zakázané karate
Zaplať, nebo skončíš na vozíku. Tak obvykle zněla nabídka party vytrénovaných mladíků s pověstí násilníků, kteří se na sklonku existence Sovětského svazu zabývali vydíráním. Jedním z prvních a nejobávanějších gangů Leningradu byli karatisté zabývající se sportem, který byl v SSSR v té době přísně zakázaný.
V polovině 80. let 20. století došlo ke dvěma na první pohled zcela nesouvisejícím událostem, které ale zásadně ovlivnily kriminalitu v Sovětském svazu. V roce 1985 se předsedou Ústředního výboru KSSS stal Michail Gorbačov a jen o rok později měl na Západě premiéru film Karate Tiger 1: Neustupuj, nevzdávej se s Jeanem-Claudem Van Dammem v hlavní roli.
Čtěte také: Černá kronika SSSR. Znásilnění, které se vymykalo brutalitou i cynismem pachatelů
Když se Gorbačov stal vládcem Sovětského svazu, moc dobře věděl, že je země na pokraji ekonomického kolapsu. Desetiletí studené války, vydržování ohromné armády, korupce, nízká produktivita práce a prakticky žádné inovace spolu s všudypřítomným rozkrádáním udělaly své. Gorbačov se proto rozhodl oprášit starý nápad V. I. Lenina z období Nové ekonomické politiky a povolil drobné podnikání. Pomohlo to ve 20. letech, mohlo by to pomoci i tentokrát. Tak se objevili první sovětští podnikatelé.
Mladí nechtěli Komsomol, ale džíny
Mladí lidé v té době žili bez větší perspektivy. Jejich dědům a otcům sovětská moc slibovala světlé zítřky, a když měly nastat, přišla hospodářská a společenská krize. Oni už nechtěli budovat komunistickou společnost, toužili po kazetovém magnetofonu a džínách. Jednou z možností, jak se dostat z každodenní šedi, byl sport.
Posilovny vznikaly ve sklepech, s minimálním vybavením a bylo v nich plno. A do této atmosféry přišly akční filmy, kde v hlavní roli bylo karate. Kina samozřejmě promítala sovětskou produkci, ale občas někdo přivezl ze Západu videopřehrávač a kazety se ilegálně kopírovaly. Akční filmy mládež fascinovaly a ty s tématikou karate zvlášť. Kdekdo chtěl vyzkoušet bleskové útoky, vysoké výskoky a tvrdé údery. Zájemce neodradilo ani to, že karate bylo v Sovětském svazu zakázané a problémem se dokonce zabýval zvláštní útvar KGB.
Černá kronika SSSR
Zatímco společnost měla směřovat k zářným zítřkům, v zemi sovětů se vraždilo, loupilo, kradlo. A protože Sovětský svaz byl skutečně velký, i zločiny tu byly pro nás svým rozsahem skoro nepředstavitelné. I když se aspoň o některých v sovětském dobovém tisku psalo, v Československu byste zmínky hledali jen těžko. Náš vzor totiž měl být bezchybný. Největším, nejzávažnějším a nejzajímavějším zločinům se bude věnovat seriál Černá kronika SSSR.
V seriálu dosud vyšlo:
Hromadné znásilnění mladé ženy pobouřilo Leningrad a nahlodalo mýtus o komunismu bez zločinu
Nejmazanější sovětský zločinec přežil trest smrti, převezl Brežněva a řádil až do 100 let
Sportovci, kteří se zabývali karate, byli souzeni na základě článku 219 trestního zákoníku. Ten se původně vztahoval na nelegální držení palných zbraní, v roce 1981 byl ale rozšířen právě o znalost karate. „Karate je cizí a nepřátelská ideologie založená na pěstním právu, na kultu krutosti, zákonu džungle. Jedním z nejdůležitějších úkolů karate je výchova nemyslícího člověka, slepě oddaného svému učiteli, který mu může přikázat cokoliv včetně vraždy,“ shrnul v roce 1986 postoj sovětské moci ke karate časopis Člověk a zákon. Boj proti karate sovětská moc nakonec prohrála. V roce 1989 uznala, že to je další sport, který může upevnit pověst Sovětského svazu jako sportovní velmoci, a vznikla Federace karate SSSR.
Než k tomu ale došlo, začal se propojovat sport a organizovaný zločin. Být tvrdý chlap, umět se bránit, obstát ve rvačce na ulici, mít respekt – to byl jen začátek. Na jedné straně vznikla skupina lidí, kteří byli dobře trénovaní, znali se z posiloven, mohli se na sebe spolehnout a někteří z nich netrpěli morálními zábranami – svět je prostě tvrdý a my se v něm o sebe musíme postarat. Na straně druhé tu byli lidé, kteří měli peníze z teď už legálního podnikání. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat.
Kolja Karate a jeho gang
V Leningradu se hlavou gangu karatistů stal Nikolaj Sedjuk z posilovny Ring, zvaný Kolja Karate. Právě kolem něj se shromáždil gang sportovců, kteří terorizovali leningradské podnikatele. Měl k tomu všechny předpoklady – byl přirozená autorita, disciplinovaný, tvrdý, bezohledný, rozhodný. Navíc nikdo nepochyboval o jeho fyzické převaze. Jeho obdivovatelé tvrdí, že dokázal udělat dvoumetrový výskok a kopem přerazit protivníkovi ruku.
Ať už je to jen legenda, nebo ne, všichni se shodují, že byl sportovně nadaný. Ale neměl to zadarmo. Většinu času trávil v posilovně, dodržoval tvrdou životosprávu, neustále si hlídal váhu. Asketický byl ve všem, takže zbytečně neutratil ani kopějku.
Kolja Karate kolem sebe shromáždil bandu zhruba stovky sportovců. Jejich způsob vydělávání peněz byl primitivní, ale výnosný. Obcházeli drobné leningradské podnikatele, legální i ilegální, a požadovali výpalné. Když oběť nezaplatila, zlomili jí ruku a příště už peníze odevzdala. Další podnikatelé pak radši zaplatili rovnou. Zrodil se takzvaný reket.
Ruské slovo „reket“ pochází z anglického racket. Poprvé se objevilo ve Spojených státech v roce 1927. Zatímco tam se význam výrazu pro vydírání postupně rozšířil na veškerou organizovanou zločinnost, která přináší pravidelný příjem, v Rusku si podržel svůj původní obsah, tedy vynucování plateb za většinou neexistující služby.
Karatisté versus policie
Proč policisté honili karatisty v posilovnách, a přitom je nechali řádit v ulicích? Vlastně za tím byla obyčejná lidská závist. Řadový policista si v polovině 80. let přišel měsíčně na 150 rublů, a to nebyly peníze, za které by se přetrhl. Navíc oběťmi byli čerství podnikatelé, kteří si přišli řádově na podstatně větší peníze. V myšlení tehdejších policistů to nebyli „sovětští“ lidé, kteří by si ochranu zasloužili.
V roce 1987 se banda Kolji Karate spojila s gangem, který ovládal leningradský obchod s automobily. Ve velkoměstě snad neexistoval prodej vozu, ze kterého by neměli provizi. To už byla vyšší liga. Aut byl nedostatek, pořadníky byly na mnoho let dopředu.
Jenže tady „narazila kosa na kámen“. Pokud policii osudy drobných podnikatelů nezajímaly, tady už šlo o kriminalitu podstatně většího rozsahu a oběťmi byli obyčejní lidé, kteří na nový vůz šetřili dlouhé roky. Policisté začali zatýkat všechny, kteří na obchodech s auty vydělávali. Před soudem skončil i Kolja Karate.
Konec Kolji Karate
V roce 1993 pustili Kolju Karate na svobodu. Za mřížemi sice pobyl jen šest let, ale vrátil se do jiného světa. Sovětský svaz už neexistoval, z Leningradu se stal Sankt-Petěrburg, Michail Gorbačov se odebral na politický odpočinek a Rusku vládl Boris Jelcin. Změnil se i organizovaný zločin. To, s čím gang karatistů začínal, teď nabylo mnohem větších rozměrů.
Umění karate už nestačilo, protože se na ulicích začalo střílet. A tak skončil i Kolja Karate. Neznámý střelec ho v Petrohradě zabil třemi ranami do zad, když se věnoval kondičnímu běhu. Kdo střelce najal a proč, nevíme. Byla to jedna z mnoha neobjasněných vražd z té doby. Obvykle se jednalo o vyřizování účtů mezi gangy nebo řešení vnitřních sporů.
Mohlo by vás také zajímat: Černá kronika SSSR: Postrach jménem Kolja Karate. Proč komunisté zakázali bojový sport?
Gang karatistů nebyl jediný případ, kdy se sportovci dostali za hranu zákona. V dějinách sovětského zločinu bychom našli i bandu boxerů. Sportovci, včetně těch se zlatými medailemi, byli součástí ochranek bossů sovětského a později ruského podsvětí. Karatisté ale byli mezi prvními, ne-li úplně první, kdo v Leningradu vytvořil takto organizovanou zločineckou strukturu.
Zdroj: CNN Prima NEWS, University of Oregon
Video, které jste mohli minout: Hitlerova tajná základna v Atlantiku skrývá mnoho tajemství. Nacisté v ní mohli provádět operace
Vladimír Blažek
Nenechte si ujít novinky Prima Zoom!
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
