Jak se musely oblékat prostitutky? Cesta k blonďaté paruce z Pretty Woman začala u slavné římské nymfomanky
Šaty dělají člověka. V případě nevěstek to v historii rozhodně platilo. Už podle toho, jak se žena oblékala, potenciální zákazníci věděli, koho oslovit, a váženým občanům bylo jasné, komu se vyhnout. K prostitutkám tak nějak podvědomě patří výstřední oblečení. Měla ho i jedna z neslavnějších fiktivních společnic, Vivian z filmu Pretty Woman v podání Julie Roberts, která si navíc „do práce“ brala blond paruku. Kde se tyto stereotypní atributy vzaly?
Mohli jste narazit na tvrzení, že prodejné ženy ve starém Římě a ve středověku musely nosit žluté oblečení či doplňky a barvit si vlasy na blond nebo nosit paruky, aby bylo na první pohled zřejmé, jakému řemeslu se věnují. To je sice mýtus, ale není tak daleko od pravdy.
Nenasytná Messalina
Studie o prostituci za časů starověkého Říma říkají, že prostitutky se oblékaly jinak než spořádaní občané. Podle některých zdrojů luxusnější společnice (meretrice) nosily na veřejnosti dlouhou tógu. Byl to formální oděv náležící jinak výhradně mužům s římským občanským právem, vážené dospělé ženy by si ji neoblékly. Těm náležela stola, dlouhá cudná sukně ke kotníkům, která se převlékala přes tuniku. Prostitutky i cizoložnice oproti tomu měly stolu zakázanou. Svobodné prostitutky měly ve výběru outfitů víceméně volnost, otrokyně se musely řídit tím, co jim určil jejich pán nebo pasák. Nejspíš chodily v kratších oděvech odhalujících lýtka. Jednak proto, že oblečení z menšího množství látky bylo levnější, a taky se snadněji svlékalo. Důkazů pro to ale moc není.
Častější jsou zmínky o tom, že se luxusní prostitutky od ctihodných žen odlišovaly výraznými šperky nošenými kolem kotníků a barevným oblečením, specificky o žluté se ovšem nemluví. Jediným vodítkem z té doby by mohly být příběhy o Valerii Messalině, třetí manželce císaře Claudia, která byla údajně nymfomanka. Spíš to vycházelo z drbů, které šířili císařovi oponenti, dostaly se však do oficiálních římských dějin. Plinius starší například zaznamenal historku, jak sexuálně nenasytná Messalina soupeřila s jednou nevěstkou o to, která z nich bude mít větší výdrž. Za den a noc podle něj Messalina vystřídala 25 partnerů a zajistila si tím vítězství. Básník Juvenal zase psal o tom, jak císařova žena v noci tajně pracovala v nevěstinci. Do domu neřesti chodila s blond parukou, aby ji nikdo nepoznal. Možná odtud pramení spojení prostitutek s blond barvou. O žádném zákonu nařizujícím prostitutkám barvit si vlasy nebo nosit paruku se ovšem zmínky nedochovaly, a tak je to nejspíš jen legenda.
Přísný dress code
Od starověku v mnoha kulturách platila pravidla oblékání, která diskriminovala chudé a bohatým a váženým osobám naopak potvrzovala jejich status. Muselo být zkrátka na první pohled jasné, kdo kam ve společnosti patří. To by bylo, aby si nějaký nuzák svým oděvem hrál na boháče!
V tomto duchu byly ve 13. století zavedeny zákony, které určovaly, jak mají prostitutky a kurtizány vypadat. Stejně jako služky a níže postavené ženy nesměly prostitutky v některých oblastech nosit šperky, výšivky a jiné ozdoby. V Marseille musely mít pruhovaný plášť, v Anglii kapuci s pruhy. Naprostý zákaz platil (například ve 14. století ve Francii nebo v Anglii) pro kožešiny. Pruhovaný oděv se časem zredukoval na kus pruhované látky nebo střapce připevněné na rukách či ramenou.
Přečtěte si také: Masakry u Fall River: Americký les byl dějištěm satanských rituálů s prostitutkami
Škála poznávacích znaků nicméně byla široká a lišila se region od regionu. Co platilo v jednom městě, neplatilo jinde. V Curychu ve 13. století byste prodejnou ženu poznali podle červeného čepce. V Miláně to byl černý plášť, v Mantově naopak bílý, v Cartes ve Francii šarlatový pásek a na hlavě mužský klobouk. V Dánsku na konci 15. století začal platit zákon, podle něhož se prostitutky směly oblékat jen do levných látek a na hlavě mít čepec napůl červený a napůl černý. Odhalené vlasy nepřicházely v úvahu, ty byly znakem panenství. Ve francouzském Languedoc si kolem pasu vázaly provaz, ve Florencii obouvaly vysoké podpatky a do vlasů zaplétaly zvonečky.
Častěji už můžeme narazit na žlutou barvu – v Pise prostitutky musely mít čelenku té barvy, v Benátkách a ve Vídni šátek, v německém Lipsku žlutý plášť s modrým lemem. Existují záznamy o tom, že v Londýně v roce 1516 prostitutka musela jako trest nosit na šatech žluté písmeno H od slova harlot – nevěstka.
Žlutý lístek
Od 18. století se pravidla rozvolnila a kdo měl peníze, mohl si dovolit oblékat se okázale. A k těm patřila i řada kurtizán, které se nemusely podřizovat dvorské etiketě, takže se strojily, co to šlo. Jasné barvy, velké výstřihy a odvážné módní výstřelky měly přitáhnout zákazníky, jistě v tom ale hrála roli i marnivost a touha vypadat „trendy“. Viktoriánská éra v 19. století opět utáhla otěže a prostitutky mohly být za extravagantní oděv zatčeny. Proto o sobě dávaly vědět méně nápadnými detaily, například odhalovaly kotníky.
Žlutá patřila k prostitutkám v Rusku od poloviny 19. století do roku 1909. Musely se prokazovat dokladem, kterému se říkalo žlutý lístek nebo žlutý pas. Byl to současně občanský průkaz, povolení k pobytu, licence k provozování nejstaršího řemesla a také lékařský průkaz. Pojmenování nejspíš vychází z barvy papíru. Ale spekuluje se o tom, že car Pavel, který byl posedlý uniformami, nařídil prostitutkám nosit žluté šaty. O rozšíření tohoto trendu sice nejsou důkazy, ale stačilo to k tomu, aby se o barvě začalo mluvit jako o symbolu této profese.
Zdroj: Tastes of History, History with Amy
Video, které jste mohli minout: Pět tváří stalkingu podle psycholožky: Od sexuálního hledače po predátora. Kdy volat policii?
Alena Gurin Stará
redaktorka FTV Prima, COOL & ZOOM
Nenechte si ujít novinky Prima Zoom!
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
