Osm mrtvých po 200 výstřelech. Za masakr finských komunistů v Petrohradě padly mírné tresty

Občanská válka ve Finsku roku 1918 dopadla pro „rudé“ sociální demokraty podporované sovětským Ruskem neslavně. Byla krátká, jen od konce ledna do poloviny května, ale krvavá. Vítězně z ní vyšli konzervativní „bílí“ pod velením Carla Mannerheima podporovaní Německem. Nešlo o nic menšího než o další směřování nově vzniklého finského státu.

Přečtěte si také: Hromadné znásilnění mladé ženy pobouřilo Leningrad a nahlodalo mýtus o komunismu bez zločinu

Historie

Smrt dvou Rusů odhalila tajuplnou sektu. Její členové podstupovali dobrovolnou kastraci

Komunisté s buržoazními návyky

Poražení se uchýlili do Ruska, kde založili Komunistickou stranu Finska. Vzhledem k tomu, že se Petrohrad nachází jen kousek od finských hranic a zároveň se stal centrem revolučních událostí, bylo logické, že si svou základnu zřídili právě zde. Jejich centrála, Kuusinenův klub, se nacházela na již zmíněném Kamenoostrovském bulváru.

A tady je třeba zmínit, že si finští komunisté v exilu nežili špatně. Ještě než opustili po prohrané občanské válce svou vlast, vyloupili Finskou banku a vzali s sebou astronomickou částku ve valutách. To jim umožnilo v sovětském Rusku vést život, ve kterém si navzdory všudypřítomné bídě nemuseli nic odpírat.

Jenže takové štěstí neměli všichni finští soudruzi. Peníze byly jen pro vybrané a prostí členové třeli bídu s nouzí. To samozřejmě vedlo ke štěpení uvnitř strany. Radikalizovaná část komunistů začala funkcionáře obviňovat z buržoazního způsobu života.

Leninův osobní strážce musí zemřít

Jedna věc je nespokojenost uvnitř strany, to bývá vcelku běžná věc. Něco jiného je řešit vnitrostranické spory krveprolitím. Nápad sáhnout po krajním řešení se zrodil mezi finskými studenty vojenské školy. Cílem bylo pobít ty, kdo podle nich revoluční ideály vyměnili za pohodlný život a využívali společné prostředky jen pro sebe.

Takový byl podle nich i Eino Rahja, na kterého měli zvlášť spadeno. Bylo to vlastně paradoxní, protože těžko bychom hledali soudruha s lepším kádrovým profilem – původem dělník, v levicové politice angažovaný od roku 1903 a ještě nedávno dokonce jeden z členů osobní ochranky Vladimíra Iljiče Lenina.

Termín akce padl na 31. srpen 1920 osm hodin večer. Plán byl přepadnout Kuusinenovův klub a prostě zastřelit každého, kdo bude uvnitř. Postup byl jednoduchý, ale reálný – nikdo takový útok nemohl očekávat. A vývoj událostí tuto domněnku útočníků jen potvrdil.

Ve stanovený čas šestice útočníků dorazila před Kuusinenův klub. Padl první výstřel – Jukko Rahja, bratr Eino Rahji kouřící na chodbě, se skácel k zemi mrtvý. Dveře do klubu nechal otevřené, vrazi vtrhli dovnitř a začali zběsile střílet. Sekretářka sáhla po telefonním sluchátku, v ten moment ji zasáhla střela do zátylku. Někteří z přítomných se pokusili bránit, ale proti ozbrojeným mladíkům neměli šanci.

Ticho nastalo, až když střelcům došly náboje, celkem vypálili 200 ran. Na místě zemřelo osm lidí – tři funkcionáři Komunistické strany Finska a pět pracovníků kanceláře. Dalších deset lidí utrpělo zranění. Eino Rahja mezi oběťmi nebyl, shodou náhod se na večerní jednání do klubu nedostavil.

Historie

Sadisticky zavraždil sedm chlapců. Turistický vedoucí si vše natáčel a unikal spravedlnosti desítky let

Dzeržinského lež

Vrazi se dobrovolně vzdali policii, dokonce napsali dopis, ve kterém sepsali své motivy. Soud se vlekl dva roky a rozsudek byl nepochopitelně mírný – od tří do pěti let odnětí svobody. Měla nová sovětská moc pochopení pro mladé horké hlavy, kterým se nelíbilo požitkářství stranických papalášů?

Rozloučení s mrtvými bylo velkolepé – vedení bolševiků nechalo těla vystavit v Zimním paláci. Druhý den veřejnost zcela zaplnila Palácové náměstí, rakve jely na černých vozech, vedle nichž klusali jezdci. Průvod doprovázela čestná stráž s vojenskou hudbou a představitelé komunistické strany. Proud lidu mířil na Martovo pole, které tehdy ovšem neslo název náměstí Obětí revoluce.

Rozlehlý, 12 hektarů velký park a náměstí v centru Petrohradu, vybudoval stejně jako celé historické město car Petr I. Původně sloužilo k vojenským přehlídkám a ceremoniálům. Po únorové revoluci v roce 1917 se z Martova pole stalo pietní místo. Byli zde pohřbeni revolucionáři a oběti bojů, později byl na památku obětí instalován věčný oheň. Dnes je to oblíbené místo pro procházky a odpočinek.

Mohlo by vás také zajímat: Černá kronika SSSR: Klub sebevrahů. Jednoruký prohrál život v kartách s hluchoněmými

Právě zde dodnes stojí prostý žulový pomník se jmény obětí masakru. Pod nimi je nápis: „Zavražděni finskými bělogvardějci“. Tuto lež vyslovil krátce po útoku Felix Dzerdžinskij, zakladatel všemocné tajné policie. Tehdy se jmenovala Čeka, později vstoupila do dějin i pod zkratkami GPU, NKVD a KGB. Sovětská moc nemohla připustit, aby se na veřejnost dostala pravda – že finské soudruhy pozabíjeli jiní finští soudruzi.

Zdroj: Communist Crimes, Grokipedia

Mohli jste přehlédnout: Pětiletý Honzík věřil mámě ze všech nejvíc, zavraždila ho. Nechtěla syna vrátit tátovi