Vraždící chlapec zabil v Rusku osm malých dětí, rodičům je kradl doslova pod rukama
„My, rodiče, se zříkáme svého syna a žádáme pro něj nejvyšší trest – zastřelení. Pro takovou zrůdu není v sovětské rodině místo.“ Tato slova adresovali rodiče Vladimira Vinničevského v listopadu 1939 do redakce novin „Uralskij rabočij“. Co mohl spáchat sedmnáctiletý mladík, že si vlastní rodiče přáli jeho smrt? A skutečně v Sovětském svazu popravovali děti a mladistvé? Sériový vrah, který měl na svědomí osm dětských životů, se do dějin sovětské kriminalistiky zapsal jako „Sverdlovská zrůda“.
Na podzim roku 1938 si malá Gerta Gribanovová hrála na dvorku u domu. Z dnešního pohledu se může zdát podivné, že rodiče nechali teprve čtyřletou holčičku samotnou venku, ale v té době to nic výjimečného nebylo. Ostatně dítě bylo stále z okna na dohled.
Přečtěte si také: Při nejkrvavějším únosu sovětského letadla zahynulo 81 lidí. Moskva přinutila pozůstalé mlčet
O několik dní později bylo její tělo s uříznutou pravou rukou nalezeno v křoví nedaleko bydliště. Pitva prokázala, že dívenka byla nejprve přidušena a pak ubodána osmi ranami nožem do hlavy. V její lebce uvízla špička vražedné zbraně. Vladimiru Vinničevskému ještě nebylo ani 15 let, a právě vstoupil na dráhu sériového vraha.
Černá kronika SSSR
Zatímco společnost měla směřovat k zářným zítřkům, v zemi sovětů se vraždilo, loupilo, kradlo. A protože Sovětský svaz byl skutečně velký, i zločiny tu byly pro nás svým rozsahem skoro nepředstavitelné. Těm největším, nejzávažnějším a nejzajímavějším se věnuje seriál Černá kronika SSSR.
V seriálu dosud vyšlo:
Hromadné znásilnění mladé ženy
Nejmazanější sovětský zločinec
Velký sovětský podvod s kaviárem
Vydírání podnikatelů v Sovětském svazu
Královna sovětského podsvětí
Falešný novinář zabíjel kvůli medailím
Nejkrvavější únos letadla
Falešná jednotka Rudé armády
Krvavá sekta kastrátů
Geniální padělatel bankovek
Masový vrah žen a dětí
Přestřelka v letadle
Zasloužilý mučitel
Kdo byl Vladimir Vinničevskij?
Vinničevskij se narodil v červnu 1923 ve Sverdlovském kraji (Sverdlovsk, dnešní Jekatěrinburg), otec pracoval jako mistr v kolchozu, matka byla účetní. Prostě obyčejná sovětská rodina.
Stínem na rodinném životě byl alkoholismus otce, který matka tiše snášela. Jelikož Vladimir byl jedináček, nouzí netrpěl.
Ve škole patřil k průměrným žákům a stranil se ostatních dětí. „Byl klidný, stydlivý, měl rád samotu. Když jsme byli spolu sami, zkoušel jsem se s ním bavit o dívkách, ale odmítal to až s jakýmsi odporem,“ vzpomínal na svého kamaráda z dětství Ernst Neizvěstnyj.
Tu nesmělost možná způsobilo, že se při řeči zajíkal – následek úrazu z dětství, kdy spadl do hluboké jámy, a kromě šoku se také silně udeřil do hlavy. Mohl úraz způsobit, že se z normálního dítěte stalo o několik let později vraždící monstrum?
Nedělal rozdíly mezi chlapci a dívkami
Během necelých dvou let Vinničevskij zaútočil na děti celkem osmnáctkrát. Skoro všechny znásilnil a osm z nich zavraždil. Ušetřit nechtěl žádné, ale ne vždycky se mu podařilo záměr dovést do konce. Děti bral rodičům skoro před očima – většinou, když si hrály u domu, kde bydlely. Jednu z obětí stačil unést v momentě, kdy si její matka v chodbě domu obouvala boty, zatímco holčička na ni čekala před dveřmi. Nedělal rozdíly mezi dívkami a chlapci, každé dítě se mohlo stát jeho obětí.
Pátou obětí byl čtyřletý Boris Titov. Vinničevskij ho nalákal na jednoduchou lest. Slíbil mu, že ho sveze na sáňkách. Malý chlapec radostně souhlasil. Jenže místo zimní zábavy ho na odlehlém místě znásilnil a pokusil se zavraždit. Když si myslel, že oběť je mrtvá, zahrabal ji do závěje. Boris ale přežil a mohl vypovídat. Jenže informace poskytnuté čtyřletým dítětem nemají velkou cenu.
Kluk, který vraždí děti
Vinničevskij se navzdory svému nízkému věku choval velmi protřele a mátl stopy – měnil nože, kterými zabíjel, některé oběti neubodal, ale zardousil, šaty zabitých dětí nechával na místech vzdálených od místa činu. Vraždil na různých místech Sverdlovsku a několikrát vyrazil i do jiných měst.
Policisté dlouho v ruce neměli nic jiného než špičku kuchyňského nože z prvního případu. Ano, několik dětí útok přežilo. Jenže jako svědci byly jen těžko použitelné – prostě byly příliš malé na to, aby dokázaly pachatele popsat. Navíc policisté pátrali po dospělém, v minulosti zřejmě trestaném muži. Nemohlo je napadnout, že vraždícím monstrem je v podstatě kluk.
Hlídky v civilu
Tváří v tvář přibývajícímu počtu obětí se náčelník sverdlovské policie odhodlal k tehdy ne zcela obvyklému kroku. Od nadřízených získal souhlas, aby do ulic poslal v civilu hlídkovat prakticky všechny lidi, které měl k dispozici.
Dorazily posily z dalších měst. Do akce se zapojili i studenti policejních škol. Malá armáda hledala jednoho jediného člověka. Akce dopadla plošně – policisté zadrželi kolem 300 podezřelých.
Mohlo by vás také zajímat: Černá kronika SSSR: Voják se tvrdě pomstil za šikanu. Do Leningradu přijel vlak mrtvých
Šance nebyly velké, ale jak se říká – štěstí přeje připraveným. Jednoho říjnového dne roku 1939 stála trojice frekventantů policejní školy u tramvajové zastávky v obytné čtvrti Uralmaš, která nedávno vznikla pro dělníky ze stejnojmenných strojíren. Hlídka si všimla neobvyklé scénky…
Vrah mířil do lesa
Z tramvaje vystoupil mladý člověk a nesl na rukách malé dítě. Na tom by snad nebylo ještě nic divného, jenže mladík nemířil směrem k zástavbě, ale do přilehlého lesa. Budoucí policisté se nenápadně vydali za ním. A jejich intuice byla správná.
Podívejme se, co o zadržení Vladimira Vinničevského tehdy napsal místní deník Uralskij rabočij: „Pracovníci sverdlovské policie zadrželi zločince-sadistu V. G. Vinničevského. Ten se nedávno v okrsku Uralmašzavodu zmocnil tříletého Slavika Volkova a odnesl ho do lesa, kde se ho pokusil zardousit. Policie chlapce zachránila a zločince na místě činu zadržela. Bylo zjištěno, že další podobné zločiny ve Sverdlovsku spáchal právě Vinničevskij, který se v plném rozsahu přiznal.“
Vinničevskij zpočátku nevěřil, že soud nad ním vynese trest smrti, zřejmě spoléhal, že ho zachrání nízký věk. Spoustu informací vyšetřovatelům poskytl vrahův deník. Pachatel se choval klidně a při objasňování svých zločinů spolupracoval.
Jenže, jak proces pokračoval, asi i jemu začalo docházet, v jak vážné situaci se nachází. Advokát se pokusil vývoj procesu ještě zvrátit argumentem, že jeho klient není psychicky zdráv, ale podle psychiatrů byl Vinničevskij zcela odpovědný za své skutky.
Nechte mě bojovat proti Finům
Rozsudek padl 5. srpna 1940, výsledek už známe – trest smrti. Vinničevskij svůj boj o život ale nevzdal. Na prezidium Nejvyššího soudu SSSR adresoval vlastnoručně psané odvolání:
„Zločiny jsem začal páchat ve 14 letech a nemohl jsem přestat, protože nebyl nikdo, kdo by mě zastavil. Jsem ještě mlád, a pokud nade mnou nebude vynesen nejvyšší trest, dokáži svou vinu vykoupit.“ Vrah dokonce nabízel, že smyje svou vinu krví v právě probíhající válce s Finskem, ale jeho prosby byly marné.
Rozsudek byl vykonán 11. listopadu 1940, Vinničevskému nebylo ani sedmnáct a půl roku. Tělo skončilo v hromadném hrobě za městem, kde byly pochovány i oběti stalinských čistek. Sériový vrah dětí tak leží společně s lidmi zastřelenými při politických represích.
Zdroj: Gateway to Russia, Grokipedia
Video, které jste mohli minout: Záhadná vražda krále pražských taxikářů. Někdo ho zastřelil dávkou ze samopalu před jeho vilou
Vladimír Blažek
Nenechte si ujít novinky Prima Zoom!
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
