Poprava generála Vlasova: Stalin nacistickému kolaborantovi a jeho vojákům připravil krutou smrt

Rozklíčovat přesný důvod, proč se velmi úspěšný, mnohokrát vyznamenaný a příkladný člen Rudé armády generálmajor Andrej Vlasov (1901–1946) rozhodl pro kolaboraci s nacisty, se s jistotou nepodařilo zatím žádnému historikovi. Možná právě proto se o jeho motivech vyprávějí mnohé historky.

Přišla dřív Stalinova zrada?

Někdo věří, že Vlasov měl na Stalinův režim spadeno už od chvíle, kdy kvůli účasti na „kontrarevolučním spiknutí“ popravili jeho bratra. Někdo zase tvrdí, že poté, co padl nacistům do zajetí, stejně neměl na vybranou, protože pro Stalina byli zrádci všichni, kteří za Sovětský svaz nepoložili život a nechali se zatknout. A na vině mohou být i předlouhé týdny strávené v roce 1942 v okolí Leningradu, jehož obklíčení se měl se svou 2. údernou armádou po boku dalších sovětských divizí a brigád pokusit prolomit. Tehdy zcela selhala základní součinnost s ostatními vojenskými jednotkami a armáda neměla dost potravin a munice. Pokyn ke stažení přitom vojáci dostali až v květnu, což bylo pozdě. Nacisté nakonec Sověty uzavřeli ve Volchovském kotli.

To, co tam Vlasovovi muži zažili, se dá jen těžko popsat. Desetitisíce z nich našly smrt v lesích a bažinách. Vojáci tonuli, umírali hlady, vyčerpáním a samozřejmě také na následky zranění. I tyto hrůzy mohly přispět k tomu, že se Vlasov po svém zatčení, k němuž došlo 12. července 1942, kdy ho vydal Němcům starosta jedné z okupovaných obcí poté, co ho požádal o jídlo, nakonec nechal ke spolupráci s nacisty zlákat. Ze zbytečné smrti tisíců vojáků rozhodně mohl vinit Stalina a jeho vedení boje; ve své knize Souostroví Gulag o tom ostatně píše i Alexandr Solženicyn: „Samozřejmě, že to byla vlastizrada! Samozřejmě, že to byla krutá, bezohledná zrada! Byla to ale zrada Stalinova!“

Ruská osvobozenecká armáda

Ať už Vlasova k tomu, že se z příkladného sovětského generála stal antistalinistou, antibolševikem a ruským neonacionalistou, dohnalo cokoliv, nakonec Němcům posloužil dobře. Spolupracoval například s oddělením nacistické propagandy a podílel se na Manifestu smolenského výboru, který obsahoval výzvu k vytvoření Ruské osvobozenecké armády (ROA). Tehdy, na konci roku 1942, to byla jen mystifikace ze strany nacistů, která měla přispět k rozložení morálky a podnícení dezerce Rudé armády a Hitler její skutečný vznik razantně zatrhl; slovanští dobrovolníci sice nášivku ROA nosili, veleli jim ale Němci. Když však nacistům v roce 1944 už hodně teklo do bot, Vlasova ve vybudování Ruské osvobozenecké armády podpořil říšský vůdce SS Heinrich Himmler. V lednu 1945 pak byly pod Vlasova oficiálně převedeny všechny ruské jednotky.

Už v únoru ale zůstala bojeschopná jen První divize generála Buňačenka. Němci totiž jednotky ROA rádi posílali na vyloženě sebevražedné mise; rudoarmějci si navíc vůči příslušníkům Ruské osvobozenecké armády vůbec nebrali servítky a jako zrádce je bez okolků stříleli na místě. I proto se Buňačenko rozhodl v polovině dubna během bitvy na Odře německé rozkazy ignorovat a svou divizi z fronty odvedl zpět k Vlasovovi, který se v protektorátu Čechy a Morava rozhodl své jednotky koncentrovat na jednom místě s plánem vzdát se Spojencům a pokusit se s nimi vyjednávat, aby nedošlo k repatriaci jeho i jeho vojáků do SSSR.

Pomoc povstalcům v Praze

Právě v té době, 6. května 1945, zažívala těžké chvíle Praha, kde povstalci o den dříve obsadili rozhlas a další budovy v hlavním městě a čelili německému protiútoku. Povstalci byli sice na nacisty připravení, když postavili například bytelné barikády, s technikou nacistů se ale měřit nemohli a chyběly jim i bojové zkušenosti; Pražské povstání mohlo dopadnout všelijak, Buňačenko ale v té chvíli přemlouval Vlasova, aby ho i s muži pustil Pražanům na pomoc. Vlasov, ve snaze vylepšit svou pověst u Spojenců a protože Němci už čelili neodvratné porážce, nakonec souhlasil.

Vlasovci měli techniku i zbraně a v jihozápadní části Prahy zasáhli nacisty tvrdě a efektivně; zabránili například německým jednotkám prorazit do Prahy od Slivence a Radotína a 300 z nich při bojích položilo život. Komunisté z České národní rady je ale za spojence odmítli uznat, takže se nakonec z města zase stáhli a tentokrát už bez okolků zamířili na jihozápad Čech, aby se vzdali Američanům.

Krutá smrt a pověst zrádce

Vlasovovy naděje na vyhnutí se krutému osudu, který pro něj měli už dlouhá léta v Rusku nachystaný, se však v realitu nepřetavily. 12. května vlasovskou divizi zajala Rudá armáda a většinu jejích vojáků a důstojníků čekala násilná repatriace do SSSR. Na Vlasovovi si pak Rusové obzvlášť smlsli. V Moskvě ho obratem jako zrádce odsoudili k smrti a nařídili popravu oběšením. Byl to jeden z posledních takových trestů, které kdy ruští popravčí vykonali; nedlouho poté už se začalo popravovat výhradně zastřelením.

2. srpna 1946 Vlasova spolu s dalšími 11 veliteli jeho ROA vyvedli na dvůr vězení. Sověti se rozhodli naložit s nimi velmi krutě a prodloužit jejich utrpení až na neúnosnou mez, aby uspokojili ty, pro něž byl trest smrti za kolaboraci s nacisty stále ještě málo. Všech 12 mužů proto ruští popravčí přivedli na šibenice současně a kolem krku jim utáhli velmi tenké, ale pevné lano. Neshodili je tedy tak, aby si zlomili vaz, ale postavili je na bedny, které jim pak zpod nohou vzali. Odsouzení se následně trápili a dusili dlouhé minuty, než si pro ně konečně přišla milosrdná smrt.

Na debatu o tom, jestli byl Andrej Vlasov pouhý zrádce a kolaborant anebo spíš jednal s úmyslem zbavit Rusko Stalina a bolševismu, Rusové, zdá se, ještě nejsou připravení. Svědčí o tom i emoce, které vyvolal starosta pražské části Řeporyje Pavel Novotný. Ten nechal na tamním náměstí vybudovat vlasovcům, jež pod vedením Buňačenka položili při obraně Prahy život, pomník; Vlasov na něm přitom není ani zmíněn, v událostech přece nehrál žádnou roli krom toho, že k obraně Prahy uvolnil muže. Ruská diplomacie ale tento nápad označila za příšernou iniciativu, která slouží k reinkarnaci nacismu.

Zdroj: TheUntoldPast, AP