Pražské povstání bylo pro Američany zakázané. U Vlasovců komunistům skřípaly zuby

Ačkoli Adolf Hitler spáchal sebevraždu 30. dubna a jakékoli další válčení už pozbylo smyslu, přesto se Praha se měla stát jednou z posledních městských pevností bránících Sovětům v postupu. „Ještě v dubnu chtěli Němci využít k bojům na zdrženou hlavně část Prahy na pravém břehu Vltavy. Opěrné body měly být ve Strašnicích, na Vinohradech, na Vyšehradě a v dalších čtvrtích. Nejhorší zkáza by potkala Malou Stranu a Pražský hrad, protože hlavní opevnění mělo být na levém břehu Vltavy. Tady měla Rudá armáda po přechodu řeky uvíznout v bojích ve spleti malých uliček. Němci chtěli zničit nejen mosty přes Vltavu, ale i Týnský chrám, Prašnou bránu, Staroměstskou radnici a další historické budovy a pak ustoupit volným prostorem na západ,“ píše Alexandr Pícha na webu Českého rozhlasu. V podstatě se jednalo o to, kdo se dostane k moci po vítězném konci války. Komunisté spoléhali na své revoluční Národní výbory, na druhé straně byly snahy prezidenta Háchy o vytvoření Českomoravské republiky a převzetí moci Richardem Bienertem, který byl ale po válce odsouzen za kolaboraci.

Čtěte také: Komunisté potlačili povstání Tibeťanů masakrem 87 000 lidí. Občané bránili dalajlámu vlastními těly

Barikády

Jeden nekorektní vtip praví, že šeříky se v květnu 1945 na sovětské tanky házely proto, že dlažební kostky byly na barikádách. Jenže proč bylo potřeba barikád? Když se v noci na 6. května ozvala na vlnách vysílání rozhlasu výzva ke stavění barikád, bylo jasné, že se do této chvíle výtržnosti, odstraňování německých nápisů a demonstrativní nepoužívání říšských marek mění v otevřený boj, v němž budou zranění a mrtví.

Hromady dlažebních kostek a všech možných pevných předmětů od nábytku po tramvaje stály napříč ulicemi s cílem ochránit Pražany před nepřátelskou střelbou a zabránit Němcům v přesunech či průchodu Prahou. Mnozí z nich by totiž raději než v sovětském zajetí skončili pod „ochranou“ Američanů. Na Schwerinově třídě, kterou dnes známe pod jménem Vinohradská, povstalci vybudovali dvě barikády před budovou rozhlasu a v bezprostředním okolí celou řadu dalších. Na nich se objevily pancéřové pěsti, které pomohly odrazit nájezdy německé těžké techniky.

Boje o rozhlas

„Volá český rozhlas. Vysíláme na vlně 45 metrů. Odpor v rozhlase je postupně likvidován. Zatím vysíláme gramofonovou hudbu.“ Toto zvláštní hlášení zaznělo ve chvíli, kdy se boje kolem rozhlasu začaly opravdu dramaticky přiostřovat. „Voláme českou policii, české četnictvo a vládní vojsko na pomoc českému rozhlasu.“ Tato prosba o pomoc byla odvysílána 5. května 1945 ve 12:37. Bylo jasné, že v tuto chvíli už je zle. Čeští zaměstnanci v budově odstranili informační a orientační cedule v němčině, takže 65 esesáků, kteří přijeli na kolech a do budovy vnikli z Balbínovy ulice, bylo v bludišti chodeb zmateno.

Do boje o rozhlas se zapojilo jak četnictvo, policisté a civilisté na straně jedné, tak vojáci SS, vojáci wehrmachtu i příslušníci gestapa. Použity byly nejen klasické ruční zbraně od pistolí a samopalů přes kulomety a pancéřové pěsti až k dělostřelectvu a tankům. Na rozhlas dopadaly i střely z kanonů obrněného vlaku, jenž stál na hlavním nádraží. Boje o rozhlas se staly jednou z klíčových (a nejlépe historicky podchycenou) událostí povstání.

Mohlo by vás zajímat: Vedl Pražské povstání a jednal s K. H. Frankem. Hrdinovi odboje zničilo život osudové rozhodnutí

O čem se nemluví

Do komunistické rétoriky příliš nezapadal obraz bojujících Vlasovců z 1. divize Ruské osvobozenecké armády. Jakkoli to může znít nelogicky, tak tyto jednotky postavili Němci ze zajatých sovětských utečenců. Teď se však Vlasovci, pojmenovaní podle Adreje Andrejeviče Vlasova, jenž k smrti nenáviděl komunistický režim, a proto proti němu bojoval, postavili proti Němcům. Jejich zásluhou došlo 6. května k obsazení Smíchova a jejich 3. pluk také zaútočil na letiště v Ruzyni, a zabránil tak dalšímu nasazení německých proudových letadel proti povstalcům. Porážka Němců v průběhu Pražského povstání je jednoznačně dávána k dobru Pražanům a Rudé armádě. Mohli ji ale osvobodit spojenci?

„Není pochyb, že osvobození Prahy americkými vojsky by vytvořilo změněnou poválečnou situaci a silně by ovlivnilo i situaci v sousedních zemích. Pokud by ale naproti tomu Spojenci hráli jen nevýznamnou roli v osvobozování, půjde tato země cestou jako například Jugoslávie. Za nanejvýš důležité pokládám, aby se toto velmi podstatné politické hledisko vysvětlilo Eisenhowerovi...,“ telegram W. Churchilla H. Trumanovi z 30. dubna 1945.

Bohužel Eisenhower má od 1. května 1945 po předběžné dohodě se sovětským velením stanovenou východní linii amerického postupu: Saská Kamenice–Karlovy Vary–Plzeň–České Budějovice–Linec, což znamená, že se spojenci musí Praze vyhnout. Tedy lépe řečeno, nechat ji osvobodit sovětskou armádou, což Sověti striktně vyžadují i ve chvílích, kdy na barikádách a v rozhlase umírají první čeští vlastenci. Rychlá americká pomoc z osvobozené Plzně mohla zachránit stovky životů. Mohla…

Zdroj: Archiv hlavního města Prahy