Konec konspirací o přistání na Měsíci: Těchto 10 faktů je spolehlivě vyvrací

Vyvrátit zarputilému milovníkovi konspirací, že přistání na Měsíci je jeden obří hoax, spiknutí a že ho Američané natočili ve studiu, by byla práce na několik dní. Od chvíle, co má většina lidí přístup na internet, se totiž spekulací a konspirátorských důkazů na toto téma vyrojilo obrovské množství. My jsme se podívali na zoubek těm nejčastěji citovaným a pokusíme se je jednou provždy vyvrátit.

1. Vlající americká vlajka na Měsíci

Pravděpodobně nejzmiňovanější a nejoblíbenější „důkaz“, že záběry přistání nemohly vzniknout na Měsíci. Vlajka, kterou Buzz Aldrin a Neil Armstrong vztyčili, by neměla v nulové atmosféře a bez větru vůbec vlát, ale pouze splihle viset. Tomu ale záběry neodpovídají.

Čtěte také: Jak přistání na Měsíci změnilo astronauty? Posádka Apolla 11 byla k nepoznání

Vysvětlení je nicméně velmi jednoduché. Inženýři z NASA jsou celkem chytří lidé a věděli, že vlajka bude splihlá a pruhy a hvězdy řádně nevyniknou. To se jim samozřejmě nelíbilo, neboť na konci šedesátých let bylo z politických důvodů žádoucí touto vlajkou vítězoslavně na povrchu Měsíce zamávat a ukázat Sovětům, kdo se na povrch Měsíce dostal první. Na vrchol stojanu proto vědci nainstalovali teleskopickou tyčku, na níž byla vlajka navlečená a která ji měla držet napnutou. Jenže Buzz Aldrin nebyl s to ji rozložit. „Museli jsme tu vlajku nakonec vztyčit ve dvou a málem to byla pěkná PR pohroma,“ vysvětlil později Aldrin. „Ať jsme dělali, co jsme dělali, naplno teleskopické rameno roztáhnout nešlo. Takže vlajka, která měla být plochá, získala takovou permanentní vlnu.“

Důkaz, že se vše skutečně odehrálo na Měsíci, je navíc opravdu vepsaný přímo v pohybu vlajky. Kdyby ji ve vakuu ovlivňovala vyšší gravitace (například zemská), přestala by se ve skutečnosti hýbat daleko dřív. Sami si to bohužel asi neověříte, protože málokdo z obyčejných lidí má k dispozici vakuovou komoru. Celou konspiraci nicméně ověřovali například Bořiči mýtů, kteří přišli s dost jasnými výsledky.

2. Astronauty by zabila radiace

Důvodem k ošklivé smrti během cesty na Měsíc by podle konspirátorů měly být Van Allenovy radiační pásy. Jedná se o částice slunečního větru zachycené v magnetickém poli naší planety. Ty samozřejmě skutečně existují a způsobují třeba jev známý jako polární záře. A opravdu představují pro živé organismy nebezpečí. Záleží však na tom, jak dlouhou dobu v nich tyto organismy stráví a jak intenzivní záření bude. A protože vědci z NASA opravdu nejsou úplně hloupí, naplánovali veškeré lety s lidskou posádkou tak, aby se vyhnuly místům, kde je radiace vyšší, a proletěly touto nebezpečnou oblastí co nejrychleji. Posádka Apolla 11 tak během letu dostala dávku radiace, kterou běžný člověk obdrží z přírody zhruba během jednoho roku. Což je množství, které člověk bez problémů zvládne bez zdravotních obtíží.

Film, který astronauti použili, patřil mezi méně citlivé varianty. Dávku radiace dostal stejnou jako kosmonauti, takže odpovídající cirka dávce, kterou by stejně dostal, kdyby na Zemi ležel rok zavřený někde v šuplíku. Kvalita záznamu sice nebyla taková, jakou byste od nového filmu očekávali, ale rozhodně nelze mluvit o jeho zásadním poškození.

Mohlo by vás zajímat: Budeme jednou žít v gigantických městech ve vesmíru? Odvážná studie počítá s využitím asteroidů

Co se absentujících hvězd týče, musíme si uvědomit, že kosmonauti fotili a natáčeli přes den. Dále na světlý měsíční povrch pálilo slunce, skafandry byly bílé a další vybavení bylo lesklé. V takové záplavě světlých, bílých a na prudkém slunci zářících věcí holt fotoaparát, nastavený na krátkou dobu expozice, světlo miliony let vzdálené hvězdy zachytit nedokázal.

4. Mázlé fotky a očividně nefotící Armstrong

Vypíchnout každou rozmazanou nebo ne zcela jasnou fotku jako důkaz, že se se snímkem manipulovalo, je dalším oblíbeným sportem konspirátorů. Tady nám ovšem žádná věda nepomůže. Objektivním faktem je, že když pořídíte stovky fotek, některé prostě rozmazané budou. Opravdová mela se ovšem strhla kolem jedné konkrétní a navíc velmi ostré fotografie. Tou je známý portrét Buzze Aldrina, kdy se v hledí jeho helmy odráží sám Neil Armstrong. Jelikož ale Armstrong nemá ruce u hlavy, nezdá se, že fotí.

Vysvětlení je i zde prosté. Armstrong samozřejmě fotografii pořídil. Nepoužíval ovšem konvenční fotoaparát, ale na svou dobu vyspělý přístroj, který byl umístěn na hrudníku skafandru. K očím si jej tudíž nemusel zvedat. Ostatně s obří helmou skafandru a neforemnými rukavicemi by se podobný úkon činil skutečně těžce.

5. Hra světla a stínu

Stíny na fotografiích a záběrech z Měsíce podle konspirátorů prokazují, že v době jejich pořízení existoval na místě víc než jeden zdroj světla. A nebylo jím prý nic jiného než studiový reflektor. Často uváděným důkazem je skutečnost, že stíny nejsou rovnoběžné.

To je ale jev, který známe i z fotografování na Zemi. Pokud totiž fotíte dva objekty, které jsou u vás blízko a vrhají stín, tyto stíny prostě rovnoběžné nebudou, neboť i na Měsíci funguje optický jev zvaný perspektiva. Ten krom toho, že se vzdálenější objekty jeví jako menší, způsobuje zdání, jako by se stíny sbíhaly ve vzdáleném úběžníku na horizontu. Povrch Měsíce navíc rozhodně není rovný a i tyto nerovnosti výslednou podobu stínů ovlivňují.

Nejvtipnější ovšem je, že se přesto na některých záběrech a fotkách záhadný druhý zdroj světla objeví, i když jen velmi slabý. Tuto záhadu pomohla v roce 2014 odhalit společnost Nvidia, která vytvořila s pomocí své nejnovější technologie 3D model místa přistání Apolla 11.

„Našli jsme záběry, kde byl zářivý zdroj světla jasně vidět. Video jsme kvůli tomu pečlivě analyzovali a přišli jsme na to, že zdrojem světla je Neil Armstrong. Ty bílé skafandry odrážely tolik světla, že úplně zářily,“ vysvětlil ředitel společnosti Mark Daly.

6. Podvrh měsíčního kamene

Když se astronauti vrátili z Měsíce zpět na Zemi, vydali se téměř okamžitě na další cestu – na světové turné, při kterém různým vědeckým komunitám a významným lidem ve 135 zemích světa rozdávali kameny, které na povrchu měsíce nasbírali. Podobně to udělala i posádka Apolla 17.

Jedním takovým vzorkem údajně tři měsíce po ukončení mise Apolla 11 obdaroval vyslanec USA J. William Middendorf už tehdy bývalého nizozemského premiéra Willema Dreese. 89letý Drees, který už byl v té době téměř hluchý a velmi špatně viděl, si to tak alespoň vyložil. Po jeho smrti v roce 1988 pak kámen přešel do majetku místního národního muzea. Když se však výzkumníci pokoušeli jeho pravost ověřit u NASA, bylo jim řečeno, že skutečně může jít o měsíční vzorek. Tamní kurátoři ale nakonec v roce 2009 zjistili, že kámen je ve skutečnosti kusem zkamenělého dřeva.

Konspirátoři v tu chvíli samozřejmě otevírali šampaňské, neboť NASA konečně přistihli při lži. Jenže dokázat, že NASA a astronauti opravdu někomu darovali podvrh, se na tomto případu zkrátka nedá. J. William Middendorf si už po tolika letech nedokázal vzpomenout, za jakých okolností sám zmíněný kámen dostal, ani jestli se vůbec jedná o stejný kámen, který vystavovali v muzeu. A Drees, který by také do případu mohl nějaké světlo vnést, je mrtvý.

Můžeme se ale podívat na jiné kameny dovezené z Měsíce. Jejich pravost nikdo vědeckými metodami nezpochybnil. Měsíční kameny se totiž od těch pozemských, ale i od meteoritů velmi liší a většina z nich je dokonce o zhruba 200 milionů let starší, než kterýkoli kámen, který můžete najít na Zemi.

7. Nesedící otisk Armstrongovy boty a chybějící kráter na místě přistání

Konspirátoři často zapomínají, že gravitace na Měsíci je oproti Zemi o mnoho nižší. Při přistání tak žádný výbuchový kráter nevznikl, protože trysky zkrátka nepotřebovaly tolik síly. Většinu měsíčního povrchu navíc tvoří mrtvé vulkány a zkamenělá láva, díky čemuž modul přistál na pevné skále. Nemohl v ní proto udělat větší kráter, než by zvládla tryska Boeingu 747 udělat v asfaltové silnici.

Podobně jednoduché vysvětlení má i fakt, že známá fotografie měsíčního otisku boty se trochu liší od podrážky bot, které měl podle fotek na Měsíci Neil Armstrong a jejichž podrážky se na fotkách povedlo dobře zachytit. Obrovské množství konspirátorské energie věnované pečlivému porovnávání fotografií, tvaru podrážky a měření rozestupů mezi jejími jednotlivými vroubky přišlo bohužel vniveč. Slavný otisk boty totiž patří Aldrinovi.

8. Hubbleův teleskop místo přistání nevidí

Není divné, že máme technologii, díky níž dohlédneme do vzdálených galaxií, ale techniku a stopy, které po sobě astronauti na měsíčním povrchu zanechali, si s ní prohlédnout neumíme? Není. Ani známý Hubble není tak výkonný a na vzdálenost pět milionů metrů prostě není možné něco tak malého pozorovat. Potřebovali bychom minimálně statisícinásobně výkonnější dalekohled a ani to by možná nebylo dost.

NASA nicméně dala veřejnosti plně k dispozici záběry ze své sondy Lunar Reconnaissance Orbiter, kterou v roce 2009 vyslala na měsíční oběžnou dráhu. Sonda zachytila také místa přistání Apolla 12, 14 a 17 a pořídila spousty úžasných detailních fotografií.

9. Proč nelétáme na Měsíc častěji?

Mnoho lidí chápe, že dostat člověka na Měsíc není levná záležitost. Přesto si ale málokdo umí spočítat, kolik celá akce ve skutečnosti stojí. Například program Apollo stál mezi lety 1961 a 1972 25 miliard amerických dolarů, což by v současné ekonomice dělalo zhruba 110 miliard. Přepočteno na koruny dostaneme částku téměř dva a půl bilionu. Česká republika je přitom ročně schopná vybrat na daních, poplatcích a službách jen přibližně bilion a půl.

Spojené státy byly v době Studené války ekonomicky i politicky v úplně jiném postavení a vesmírnou agenturu financovaly víc než ochotně. Zápolení se Sověty bylo v plném proudu a program Apollo budoval skvělé PR a získal si i podporu veřejnosti. Dnes by se ale takovouto částku povedlo obhájit jen velmi složitě. Přesto se NASA začala o Měsíc opět zajímat. Dokonce se zdá, že si s Rusy a Čínou střihne další vesmírný závod.

10. Bonusový důkaz, že NASA skutečně dostala člověka na Měsíc

Lidé, kteří na povrchu naší přírodní družice přistáli, tam instalovali asi tři čtvrtě metru velká odrazná zařízení, která astronomové ze Země používají už 35 let. „Jsou to vlastně taková masivní zrcadla. Namíříme na ně pulsující laser a jeho odraz se nám vrátí zpět,“ vysvětlila princip zařízení fyzička Carroll Alley. „Je to skvělý způsob, jak velmi přesně změřit vzdálenost Měsíce od Země, dozvěděli jsme se tak velmi mnoho o jeho měsíční oběžné dráze a testujeme tak různé gravitační teorie.“

Pokud se vám předchozí vysvětlení jeví jako nevěrohodná, stále můžete použít obyčejný selský rozum a vzpomenout si na politické okolnosti, za kterých Američané na Měsíci přistávali. Kdyby existoval byť jen stíneček pochybností, zda Armstrong skutečně na Měsíci stanul, Sověti by podobné informace jistě neváhali i s důkazy zveřejnit a celou akci Apollo mediálně zničit.

Rivalita mezi Ruskem a Spojenými státy navíc trvá dodnes a i ve světě existují miliony špičkových a na USA nebo NASA nezávislých vědců schopných zbořit prakticky jakýkoli hoax. Přímo na projektu rovněž pracovaly obří korporace i statisíce jednotlivců z mnoha technologických, vědeckých a inženýrských oborů a příprava na Armstrongův slavný „velký skok pro lidstvo“ trvala několik desetiletí. Dodnes by se tedy na takto masivní lži muselo podílet neuvěřitelné množství lidí. Ani nemluvě o množství peněz, které by musely být vynaloženy na jejich umlčení úplatky. Skutečné přistání na Měsíci se zkrátka jeví jako výrazně pravděpodobnější a v podstatě i levnější scénář.

Zdroj: Royal Museums Greenwich / History Channel / ABC News