Ruský dvojitý agent Hanssen se FBI desítky let vysmíval. Osudným se mu stalo užívání jediného slova

Ačkoliv si období sovětských či amerických špiónů, kteří mimo jiné nakládali s informacemi o jaderných zbraních, spojujeme s obdobím studené války, jedna obrovská špionážní aféra na straně Američanů skončila až v roce 2001. Tehdy byl dopaden možná nejobávanější agent Sovětského svazu, resp. Ruské federace Robert Hanssen, který „druhé straně“ donášel od roku 1978. Během své kariéry vyzradil totožnost několika dvojitých agentů, předal KGB tisíce stran přísně tajných dokumentů a neváhal informovat také o zmíněných jaderných plánech.

Ponižován už od dětství

Robert Philip Hanssen se narodil 18. dubna 1944 v Chicagu. Jeho otec byl policista, který ke svému synovi příliš lásky nechoval. Podle záznamů a svědectví z Hanssenova dětství jej otec ponižoval a zesměšňoval, což mohlo mít ve výsledku dopad na to, proč pouhé tři roky po nástupu do FBI coby tajemný informátor „B“ zradil svou zemi. To naznačuje i americký psychiatr David Charney, který strávil s Hanssenem po zatčení v roce 2001 spoustu času a byl i součástí týmu obhájců.

Otevřeně mluví o tom, že Hanssen hledal v souvislosti ke vztahu s otcem jasně definovanou dávku satisfakce a uznání, kterou mu však přijetí do řad FBI přineslo jen krátkodobě. Protože byl značným podivínem a nezapadal do kolektivu, nečekalo na Hanssena rychlé povýšení, a tak po třech letech narůstající frustrace oslovil sovětskou zpravodajskou službu GRU a začal s ní spolupracovat.

Čtěte také: Rusko je zemí carů, bez nich ho požere anarchie. První Romanovec ho ovládl před 400 lety

Kontakt se Sovětským svazem

Jeho nejvýznamnějším únikem bylo odhalení Dmitrije Poljakova, který byl naverbován CIA a sloužil jako její informátor. Americké rozvědce předával obrovské množství informací, ale zároveň zachovával pozici generála sovětské armády, což z něj činilo velmi důležitého muže a CIA na jeho informace spoléhala.

Zajímavé ovšem je, že poté, kdy jej Hanssen odhalil, Sovětský svaz nezakročil. Stalo se tak až v roce 1985, kdy byl Poljakov prozrazen podruhé – tentokrát špionem CIA Aldrichem Amesem – a až poté zatčen a v roce 1988 popraven. Hanssen si tím nicméně otevřel dveře k dlouhodobé spolupráci a hlavně příjmu nemalého množství peněz, které byly podle Charneye jednou z hlavních motivací pro setrvalé zrazování úřadu i Spojených států.

Pouhé dva roky poté, co Hanssen začal spolupracovat se Sovětským svazem, nicméně přišlo vytoužené povýšení, a protože život má smysl pro ironii, dvojitý agent se stal členem velitelství kontrarozvědky. Bez jakéhokoliv rizika tak mohl přistupovat k informacím o pohybu amerických agentů, jednotlivých operacích FBI i technologiích, které s postupujícími roky přicházely a mohly sloužit k efektivnějšímu postupu proti Sovětskému svazu.

To vše se však GRU dozvídala právě od Hanssena, a aby té ironie nebylo málo, od roku 1984 k nim promlouval z pozice člena týmu tzv. Sovětské analytické jednotky, která se soustředila na odhalování sovětských špiónů a jejich dopadení. Pod svícnem tak byla opět největší tma a Hanssen se chystal na spojení s KGB.

Spolupráce s KGB

To přišlo v říjnu 1985, kdy poskytl Výboru státní bezpečnosti jména tří dvojitých agentů výměnou za 100 000 dolarů. Šlo o jména Borise Južina, Valerije Martinova a Sergeje Motorina, která mohla – podobně jako v případě Poljakova – posloužit jako adekvátní test kvality a přesnosti dodaných informací, protože všichni tři už byli dříve prozrazeni právě Aldrichem Amesem. KGB však o spolupráci projevila zájem a začalo nejsilnější spojení Hanssena se Sovětským svazem v jeho kariéře.

Právě od této chvíle předával ony dokumenty do tzv. mrtvých schránek a vynášel více i méně zajímavé informace, podle kterých se mohla KGB řídit. Jedním z nejdůležitějších, ale při zpětném ohlédnutí patrně nejosudovějších kroků, byla pomoc agentovi Felixu Blochovi, který pracoval na Ministerstvu zahraničí Spojených států a donášel KGB. FBI jej vyšetřovala, což ze své pozice Hanssen přirozeně věděl a své „drahé přátele“, jak pracovníky KGB nazýval, o vyšetřování informoval. KGB proto ihned ukončila spojení s Blochem a FBI nemohla přijít s žádným důkazem jeho špionážní činnosti, čímž se Bloch vyhnul vězení a patrně i doživotnímu trestu.

Čtěte více: Ruské zrušení nevolnictví mělo být velkou revolucí. Realita přinesla lidu bolestivé vystřízlivění

Začátek konce

Jenže takhle silný vstup do vyšetřování odstartoval ještě intenzivnější interní pátrání po dvojitém agentovi ve vlastních řadách a odsud můžeme počítat začátek Hanssenova konce. Ačkoliv byl schopný předávat dál informace o elektronických zařízeních včetně satelitů či radarů, vyšetřování stále mířila jen těsně vedle něj. V jednu chvíli padlo podezření na Hanssenova švagra Marka Waucka, který rovněž pracoval u FBI.

Po pádu železné opony, když se Hanssen pokoušel navázat přímý kontakt s GRU, došlo navíc téměř k jeho prozrazení, když Ruská federace otevřeně informovala FBI o agentovi v jejích řadách s obavami, že jde o trojitého agenta, leč neměla Hanssenovu fotografii a přirozeně ani skutečné jméno. Vyšetřování ale stále probíhalo, FBI se za 7 milionů dolarů dostala přes bývalého agenta KGB Alexandera Ščerbakova ke složce agenta „B“, která obsahovala i záznam jednoho telefonátu.

Vyšetřovatel a analytik FBI Bob King si nakonec všiml stejného výrazu, jaký používal i Hanssen a „krtek“ byl konečně odhalen. Trvalo pak už jen několik měsíců, než byli agenti schopní Hanssena dopadnout, a počkali si na okamžik, při kterém jej přistihli přímo při činu. Když Hanssen vyložil 18. února 2001 na letišti svého přítele, zamířil k jedné ze schránek, přes kterou si vyměňoval informace s ruskými agenty. To už byl ale přímo sledován svými kolegy a při cestě zpět k autu zatčen. Je příznačné, že Hanssen, který narušoval fungování úřadu i celých Spojených států, pouze lakonicky prohlásil: „Už bylo načase.“

Hanssen si do své smrti 5. června 2023 odpykával doživotní trest ve federální věznici ADX Florence v Coloradu. Na samotce trávil 23 hodin denně.

ZDROJ: E. Shannon & A. Blackman: Špion od vedle - Dvojí život Roberta Hanssena / The New York Times