Ruské zrušení nevolnictví mělo být velkou revolucí. Realita přinesla lidu bolestivé vystřízlivění

Otrokáři ruské šlechty

Hlavním záměrem udělení takových pravomocí ruským dvořanům byla zejména skutečnost, aby bohatí majitelé pozemků byli přímo závislí na hlavě státu. Nevolnictví se ovšem netýkalo několika výjimek. Nevolníci tvořili v 19. století více než třetinu ze 70milionové ruské populace, přičemž největší zastoupení měli statkáři pracující pro šlechtu. Masivní koncentraci nevolnictva pocítily hlavně střední a západní provincie Ruska.

Ekonomická a sociální zaostalost

V mnoha ohledech se ruské nevolnictví nijak nelišilo od feudalismu, který byl v širokém měřítku dříve uplatňován na území předmoderní Evropy. Ovšem dávno před 19. stoletím bylo od systému lenních vztahů upuštěno zejména v západní Evropě, kde započal obchodní a průmyslový věk. Ruský lid ovšem podobný zlom nepocítil, a tak zůstal především ekonomicky a sociálně zaostalejší. Názory se lišily. Někteří se radovali a rodnou zemi častovali jako jedinečný národ inspirovaný samotným Bohem, který se od zkorumpovaných západních zemí nemá co učit. Stále více spoluobčanů si ale postupně začalo šuškat o nutné reformě.

A bylo to právě nevolnictví, kterému většina vyčítala vojenskou nekompetentnost, hladomory, občanské nepokoje a průmyslovou zaostalost. Nevolnictví se stalo obzvláště oblíbeným cílem intelektuálů, kteří volali po liberalizaci ruské společnosti. Onen klíčový obrat přišel až po ruském ponížení v krymské válce (1853–1856). Ruská porážka naznačila, že zmodernizovaná armáda zemí jako Francie a Velká Británie se rozvinula do takové míry, kdy by mohla překonat dokonce i ruskou numerickou výhodu.

Nový vladař, nové reformy

V roce 1855 usedl na ruský trůn Alexandr II. Nikolajevič (1818–1881). Ačkoliv byl již od útlého věku veden ke své budoucí roli vladaře, v očích nepřejících všímavců se zdál neklidný a nejistý. Probíhající válka ale všechno změnila. Leč ani nový vůdce nedokázal obrovskou říši zachránit před vojenským selháním, ponížení národa Alexandra II. o nutnosti rázných reforem přesvědčilo. Jedině díky velkým změnám se mohla jeho země těšit ze stability, klidu a zahraniční úcty, která v poslední době tolik strádala.

Čtěte více: 7 nejzásadnějších momentů v životě Vladimira Putina: Jak dopadl v KGB a koho bezostyšně okradl?

Začaly velké změny, které se týkaly téměř každé sféry ruské společnosti. Mimo náboženské svobody vedly další kroky k odstranění nevolnictví, od něhož si car sliboval především oživení zbídačené ekonomiky země. Státní dluh totiž strmě narůstal a bylo nezbytné vzniklý problém začít řešit. V otázce zrušení nevolnictví se ve skutečnosti Alexandr II. nerozhodoval sám, ale dal prostor ruské šlechtě. Ta se ovšem k novým poměrům nestavila vůbec kladně, neboť měla logicky obavu o vlastní existenci. Zhýčkané lordstvo se zkrátka bálo o ztrátu postavení a výhodných privilegií. Po několika výborech nakonec 3. března 1861 ruský car vydal rolnickou reformu, která znamenala především zrušení nevolnictví. Kolem 20 milionů nevolníků bylo ze spárů svých pánů osvobozeno a byla jim dokonce udělena možnost koupit si vlastní půdu.

Svobodní chudáci

Ovšem ani poté občanská idylka nenastala. Zrušení nevolnictví byla totiž dobře promyšlená maškaráda. Aby si mohli poddaní koupit pozemky, byli nuceni přijímat státní půjčky. Jednoduše proto, že neměli dostatečný kapitál. Tyto půjčky, které měly stoprocentní úroky a musely být splaceny za 49 let, kladly na dlužníky obrovské nároky. Rolníci navíc zpravidla dostali jednu třetinu ze zakoupené půdy, přičemž obvykle ta nejúrodnější připadla původnímu majiteli. Cenu půdy navíc regulovala vláda, která se na celém obchodu výrazně přiživovala. Kupní cena tak byla zpravidla přemrštěná.

Čtěte více: Rozpad Ruska by byl velkým rizikem. Výhrou není ani palácový převrat, říká expert

Jednoduše řečeno, i když nevolníci získali značnou svobodu, jejich chudé postavení v ruské společnosti zůstalo při starém. Navíc nebyl celý systém od samého prvopočátku dotažen do efektivního konce. Půdu mezi své obyvatele obvykle přidělovala obec, která na logičnost příliš nehleděla. Častokrát se stalo, že jedné rodině připadlo několik malých políček, jejichž části byly roztroušeny daleko od sebe. Rolníci museli přebíhat z místa na místo, což bylo neefektivní a únavné.

Dobře promyšlené gesto

Ať už byly podmínky jakékoliv, v krátkodobém časovém horizontu měla reforma na státní kasu příznivý dopad. Mezi roky 1861 a 1900 rostla ruská ekonomika v průměru o 4,6 procent ročně. To stejné se ovšem nedá říci o samotných rolnících, kterým zrušení nevolnictví v konečném důsledku po ekonomické stránce spíše uškodilo. Rolnická reforma ruské říše byla mimo jiné značně motivována sociálními nepokoji. Ostatně v letech 1826–1854 se v Rusku uskutečnilo přes 700 povstání. Emancipace tak byla jakýmsi dobře promyšleným gestem, které mělo uklidnit pobouřené a stále odhodlanější poddané.

Ruský car Alexandr II. je zpravidla označován jako velký reformátor. Že rolnická reforma nastolila velké změny v ruské společnosti, je samozřejmě nepopiratelné. Otázkou nicméně zůstává, zda tyto reformy vznikly touhou po rovnosti a demokratizaci anebo z důvodu neodvratitelného zvýšení konkurenceschopnosti na mezinárodní scéně. Zrušení nevolnictví nebylo pro vysílené rolníky žádným vysvobozením, nýbrž finanční pastí. A koneckonců nastolená řada reforem začala dláždit cestu ruských revolucí 20. století.

Zdroj: History Today