Český vojevůdce rozdrtil Napoleona a dal vzniknout vídeňské delikatese. Italové ho však nenávidí

Český šlechtický rod Radeckých z Radče se 2. listopadu 1766 rozrostl o dalšího příslušníka. Byl jím Josef Václav, který se měl v nadcházejících letech několikrát neúspěšně ucházet o místo na vojenské škole, aby se z něj nakonec stal jeden z nejlepších evropských vojevůdců 19. století.

Krátce po svých 22. narozeninách už velel části kyrysnického pluku rakouské armády v rakousko-turecké válce, stal se pobočníkem maršála Laudona, bojoval proti Francii, hájil habsburské zájmy v Itálii a byl autorem spojeneckých plánů bitvy národů u Lipska, kde skončilo Napoleonovo tažení. Přesto byl po vzniku Československa i kvůli tlaku italské ambasády, která Radeckého považovala na nepřítele bránícího sjednocení Itálie, vnímán jako kontroverzní postava stále ještě nedávných dějin, když sloužil cizímu panovníkovi, který navíc Čechy utlačoval.

Z neduživého mladíka velitelem

Život Josefa Václava Radeckého byl bohatý na události, které se ne vždy daly označit za šťastné či příjemné. Radeckého matka zemřela při porodu, otec o deset let později, a tak mladý Josef vyrůstal v Praze u svého děda. Už od útlého mládí před ním ležela vojenská kariéra, ovlivněná rodinným zvykem i skutečností, že jeho děd byl rovněž bývalým armádním důstojníkem. Přesto Radecký nebyl opakovaně přijat na vojenskou akademii kvůli své neduživosti a do armády vstoupil po dvou letech marných pokusů coby dobrovolník. Vybral si kyrysnický pluk, tedy těžkou jízdu, jejíž příslušníci byli vybaveni nejen chladnou, ale také palnou zbraní.

Pouhé tři roky stačily, aby se stal nadporučíkem a mohl se zúčastnit první velké válečné operace v rámci rusko-turecké války, kde si jej všiml maršál Laudon a jmenoval ho svým pobočníkem. Právě blízkost Radeckého k Laudonovi měla významně pootočit jeho pohled na vojenství a formovat jej směrem k velitelským rolím, k nimž přirozeně tíhl už od mládí.

Boj proti Napoleonovi

Po bojích s Tureckem byl převelen na západ, aby se účastnil prvních bojů proti Francii v koaliční válce a mohl stoupat dál na vojenském kariérním žebříčku. Na podzim roku 1800 se stal velitelem celého kyrysnického pluku na Rýně a vyznamenal se v bitvě u Hohenlindenu. O tři roky později už byl jmenován generálmajorem a i nadále vedl rakousko-uherská vojska proti Napoleonovi. Když ale císař podepsal v dnešní Bratislavě mírovou smlouvu, známou jako Prešpurský mír, která znamenala vystoupení Rakouska z protinapoleonské koalice, byl Radecký převelen do Vídně, aby stanul po boku arcivévody Karla a zasloužil se spolu s ním o mnohé vojenské reformy.

V tomto ohledu ale neměl Radecký příliš štěstí, a ačkoliv navrhované změny významně prosazoval, nebyly většinou schváleny kvůli příliš vysokým nákladům. Český vojevůdce se navíc Vídni znelíbil už během bojů, když nejednal podle příruček a mnoho postupů, které se učily na akademiích, označil za netaktické a obcházel je.

V té době ale přišel jeho vojenský vrchol, když byl roku 1813 jmenován náčelníkem vojenského štábu knížete Karla Filipa ze Schwarzenbergu a podepsal se pod plány, které pomohly koaličním vojskům porazit zakomplexovaného Napoleona v bitvě národů u Lipska. I nadále ale Josef Václav Radecký usiloval o řadu změn a propracovaných reforem armády, kvůli čemuž upadl v nelibost u ostatních generálů a byl odsunut k posádce v české Olomouci. I tam se ale zasadil o zvelebování tamější krajiny, na což upozorňuje pamětní deska v Edelmannově paláci, v němž přebýval.

Bojovník proti sjednocení Itálie a gurmán

Závěr své vojenské kariéry i života Radecký strávil v Itálii a odrážel zde pokusy o sjedocení země. Památná je jeho bitva o udržení pevnosti ve městě Verona, kterou hájil proti přesile, aby ji následně – po transportu posil – dokázal v přímé bitvě porazit. Snad i na tuto počest se v té době již polní maršál Radecký dočkal i svého vlastního pochodu z pera hudebního skladatele Johanna Strausse.

Co se týče osobního života, Radecký se v roce 1798 oženil se strassoldo-grafenbergskou hraběnkou Františkou, se kterou měl dohromady osm dětí. Radecký byl rovněž vyhlášený gurmán, odkud pramení také legenda o vídeňském řízku, kterou ale čas mírně pokroutil. Má se za to, že Radeckému při jeho četných výpravách do Itálie zachutnal milánský telecí kotlet obalovaný ve vajíčku a směsi strouhanky a parmazánu. Císaři proto odeslal zprávu, aby chutný pokrm zařadil na svůj jídelníček, ovšem kuchař ve Vídni neměl po ruce zmiňovaný sýr. Obalil proto kotletu pouze ve strouhance a takto pokrm císaři prezentoval. Císař si jej oblíbil, skutečně jej zařadil na svůj každotýdenní jídelníček a od té doby se vžilo označení vídeňský řízek.

Skutečnost je ale taková, že obalovaný plátek masa byl znám dlouhé desítky let před tím, než jej v 19. století zprostředkovaně dovezl Radecký. Pravdou ovšem zůstává, že do té doby se řízek obaloval pouze ve vejci a mouce, strouhanka měla skutečně přijít na popud Radeckého a delikatesy z Milána.

Odkaz na obrázkovou licenci Public Domain.

Zdroj: Jan Bauer: Životy slavných českých vojevůdců