Generál Laudon: Geniální stratég masakroval Prusy i Turky. Legendárně zvítězil těsně před smrtí

Geniální válečník, obávaný turkobijec, odpůrce Fridricha Velikého a držitel velkokříže Vojenského řádu Marie Terezie. To všechno byl Ernst Gideon von Laudon, který se 13. února 1717 narodil na území tehdejší Livonie, dnešního Lotyšska a části Estonska. Češi si s ním spojují lidovou píseň o tom, kterak generál Laudon jel s bílou čepicí skrz vesnici, víte ale skutečně, kdo Laudon byl? Začít můžeme například tím, že ona píseň vznikla pravděpodobně na Liberecku, čímž ale činíme jen nepatrnou rýhu do jeho velmi bohatého života i vojenské kariéry.

Řešení jménem armáda

Ernst Gideon se narodil do poměrně chudé protestantské rodiny nižší šlechty, která žila v Tootzenu na území tehdejšího Livonska. Jeho mládí ovlivnila jak severní válka mezi Švédskem a Ruskem, tak nedostatek financí, který stál v přímém rozporu s možností adekvátního vzdělání. Už do samého začátku měl proto Ernst Gideon nalinkováno vystoupat na nejvyšší příčky vojenské hierarchie od píky, takže v pouhých 15 letech vstoupil do čarské armády a nechal, aby se o něj postarala.

General Loudon at Battle of Kunersdorf 12th August 1759 http://t.co/3gDxxSY8sz Brit bats pic.twitter.com/svOxQOQps8

— Britishbattles (@Britishbattles) August 12, 2014

S přihlédnutím k tomu, jak divoké 18. století z pohledu válek bylo, netrvalo příliš dlouho, než se první z nich osobně zúčastnil. Stalo se tak mezi lety 1733–1735, kdy byl jeho pluk přítomen ve válce o polské dědictví, aby hned poté zasahoval během rusko-turecké války v boji proti krymským Tatarům.

Na jejím konci už měl hodnost nadporučíka, která mu ale nebyla k užitku tváří v tvář stále se zhoršující finanční situaci v rodině. Rozhodl se proto o vstup nejprve do švédské a následně do pruské armády. Ani na jednom místě ovšem neuspěl a novým domovem – včetně adekvátního platu – se mu stala roku 1744 armáda rakouská.

U jednotky nepříliš ukázněných a poměrně krutých pandurů barona Františka Trencka ale nevydržel příliš dlouho a byl na svou žádost převelen k hraničářskému pluku v Chorvatsku. Coby velitel nové setniny byl povýšen do hodnosti majora a začal se vážně zajímat o vojenskou strategii a taktiku. Rozepsal ambiciózní dílo, které bylo reakcí na vojenská tažení té doby – Projekt, jak by bylo možné počínati si v případné defenzivě nebo ofenzivě proti Turkům. Dokončit ho chtěl co nejrychleji, ale nakonec s ním strávil téměř pet let, než byl spokojený a než bylo možné předloženou taktiku uplatňovat v praxi.

Tažení v Čechách

Postupně se však blížil první z Laudonových vrcholů vojenské kariéry, který započal v roce 1756 po přesunu do severozápadních Čech. Ve vojsku Marie Terezie bojoval proti pruské armádě u Lovosic, vedl úspěšný útok na pruskou pozici v městečku Ostritz a v květnu 1757 významně přispěl k osvobození Prahy.

V dalších letech působil nejen na území dnešní České republiky a zaznamenal několik velkých vítězství proti Prusům. Významná byla bitva u Domašova v roce 1758, po které skončila pruská blokáda Olomouce a dále bitva u města Hochkirch, po které rakouská armáda získala významnou pruskou kořist v podobě mnoha děl, muničních vozů a dalšího vojenského materiálu.

V roce 1759 pak v rámci sedmileté války bojoval u Kunowic, kde se mu podařilo rychlou změnou pozic děla zvrátit pro Rakousko špatně se vyvíjející bitvu s Pruskem. Tato bitva byla následně vyhodnocena jako nejkrvavější a díky obrovskému úspěchu Laudon velmi stoupl v očích císařovny Marie Terezie. Byl mu přidělen vlastní pluk, mohl využívat hodnost plukovník-majitel a nejen od Marie Terezie, ale také od ruské carevny obdržel hmotné dary a finanční odměny.

Stranou ovšem nesmí zůstat i Laudonova velká prohra, která přišla v létě 1760. Bitvu u Lehnice prohrál zejména kvůli špatným informacím o pohybu pruských vojsk a nedostatečné spolupráci s dalšími armádami, proto nepřišlo žádné napomenutí od císařovny a Laudonova kariéra nijak neutrpěla.

Na Bělehrad!

Co však trpělo, bylo Laudonovo zdraví. Už několik let nazpět trpěl kolikou, což dokonce v roce 1775 vyústilo v delší léčebný pobyt v Benátkách na úkor dalších vojenských operací. V té době ale byl už Laudon v hodnosti velícího generála a nic nebránilo ani tomu, aby byl v roce 1778 během války o bavorské dědictví povýšen naposledy, tedy na polního maršála, odkud už nešlo dále nikam stoupat.

Úplný závěr jeho kariéry však nastal až v polovině 80. let 18. století, kdy byl účasten bojů s Osmanskou říší, navzdory tomu, že v té době už nebyl v aktivní vojenské službě. Císař Josef jej ale povolal zpět do služby, zaručil mu veškerý tehdejší luxus a servis a vojevůdce se mu ve svých 71 letech odvědčil hned při první operaci.

Tou přitom nebyl Laudonův útok, ale rychlá reakce na přepadení vlastního tábora, při kterém Osmané ztratili 700 mužů, zatímco Rakušané měli jen 2 raněné. Následovalo obléhání Dubnice, návrat na zimu do Vídně, a pak Bělehrad. Ten pomáhal nekompromisním přístupem dobít a stál také u začátku slavné kariéry slavného českého vojevůdce Josefa Václava Radeckého z Radče.

To už ale Laudonovi zbýval poslední půlrok života, který vyhasl na posteli v jeho novojičínském domě po záchvatu třesavky a následném zápalu plic. Dne 14. července 1790 ve věku 73 zemřel a hned následující den byly jeho ostatky se všemi poctami převezeny do vídeňského Hadersdorfu, kde byla o šestnáct let později pohřbena i jeho manželka.

ZDROJ: Pavel Bělina, Generál Laudon