Rusko se do roku 2033 rozpadne, tvrdí experti. Minulost jasně naznačuje, co přesně se stane

Dramatická tvrzení predikující nejpozději do roku 2033 rozpad Ruska, případně jeho nefunkčnost coby státu (v angličtině se používá termín failed state), opírá prestižní americký think tank Atlantic Council sídlící ve Washingtonu o průzkum mezi 167 odborníky z akademické sféry, vládních institucí, neziskových organizací a poradenských firem. Podle deníku The Financial Times takový vývoj očekává 46 % oslovených odborníků.

Možnost, že by se v důsledku revoluce, občanské války nebo politické dezintegrace (ale nejen jich), rozpadly například Spojené státy, na konci roku 2022 zvažovalo 8 % oslovených odborníků. V případě Číny takovou možnost připustilo 6 % oslovených, u Indie jen 1 %. Pětina expertů (přesněji 21 %) pak předpokládá, že Rusko do roku 2033 přestane jako stát fungovat, deset procent z nich pak za nejbližšího dalšího kandidáta takového vývoje označilo Afghánistán.

VÍCE K TÉMATU: 6 velkých válek Vladimira Putina: Vojáci ruského vůdce nezabíjí civilisty poprvé

Rok trvající invaze na Ukrajinu hrozbu problémů uvnitř Ruska znásobila. Podle Pentagonu toto „masivní strategické selhání“ vysálo roční rozpočet Ruska a vedlo k drtivým ztrátám na bojišti. Zdroje z okruhu britské vlády, které citoval list The Times, odhadly čas nutný na obnovu hospodářské a vojenské síly Ruska na 30 let.

Teorie rozpadu a rok 1917

Teorie zabývající se možným rozpadem Ruska není nová a kromě západních politologů a dalších odborníků se jí zcela vážně zabývají sami Rusové. Ze známých osobností o ní dlouhodobě mluví šachový velmistr Gari Kasparov, bývalý ruský ministr a dnes šéf největší ruské banky Sberbank Herman Gref i ruský exprezident Dmitrij Medveděv. Ten už v roce 2005 v rozhovoru pro časopis Expert prohlásil, že „pokud se nepodaří konsolidovat elity, může Rusko jako jednotný stát zaniknout“.

Jak by mohl takový proces vypadat, ukazuje situace po roce 1917, kdy Rusko v důsledku bolševické revoluce, rozpadu armády a separátního míru s Německem přišlo o 800 000 kilometrů čtverečních ve prospěch Polska, Finska, pobaltských zemí nebo Rumunska, ale také Německa a Rakousko-Uherska.

PŘEČTĚTE SI TAKÉ: Česko pohltí Čtvrtá říše. EU zanikne a v USA vypukne občanská válka, věští Medveděv

Nepřehledné situace tehdy využili Tataři žijící v dnešním Tatarstánu a hned v listopadu 1917 vyhlásili takzvaný Idel-Uralský stát s centrem v Kazani s ambicí sjednotit Tatary, Baškirce, povolžské Němce a Čuvaše do jednoho státního útvaru s rozlohou 220 000 km2. Přítrž těmto snahám udělali bolševici už o dva roky později, když vytvořili Baškirskou autonomní republiku a poté v roce 1920 Tatarskou autonomní sovětskou socialistickou republiku, uvěznili představitele vlády a překreslili hranice.

Podobný osud měla i Sibiřská republika s centrem v Omsku, která vyhlásila nezávislost v červenci 1918. Ta se po několika měsících pro změnu stala součástí Bílé Rusi, tedy státu zahrnujícího většinu asijského Ruska a kontrolovaného až do roku 1920 bělogvardějci.

Rozpad Sovětského svazu

Tato situace se do jisté míry opakovala po rozpadu Sovětského svazu na konci roku 1991, kdy se mnohé ruské regiony snažily od Ruska odpojit nebo přinejmenším získat větší míru suverenity. V čele těchto snah opět stál bohatý Tatarstán s hlavním městem Kazaní. Aby tehdejší prezident Boris Jelcin odradil Tatary (v Tatarstánu jich žijí 2 miliony, další 1,5 milionu obyvatel tvoří Rusové) od vyhlášení nezávislosti v duchu chanátu z 15. století, nabídl jim na počátku 90. let rozsáhlou autonomii. Tatarstán tak má vlastního prezidenta, ústavu, vlajku a také rozpočet.

S nezávislostí na Rusku ale koketovaly i Karélie, Ural a znovu také Sibiř. Jelcin proto přišel s myšlenou federace, v níž by každý region měl „tolik nezávislosti, kolik jí zvládne“. Zmíněné regiony na nabídku kývly a zůstaly součástí Ruska, odejít se naopak pokusili Čečenci. Ti už v listopadu 1991 vyhlásili nezávislý stát Čečenská republika Ičkerie, který se pak v roce 1994 stal cílem ruské agrese. Zlomit čečenský odpor ale musel až Vladimir Putin, který od Jelcina přebíral moc v Kremlu krátce poté, co v roce 1999 začala druhá čečenská válka.

Výzva pro Putina

Putin pak většinu výsad udělených Jelcinem jednotlivým regionům Ruska zrušil a znovu posílil moc Moskvy, hlavně v oblasti přerozdělování financí. Dnešní Rusko tak tvoří 89 různých subjektů, které se dělí do šesti kategorií – je mezi nimi 24 republik, 9 krajů, 48 oblastí, tři federální města, čtyři autonomní okruhy a jedna autonomní oblast.

Právě závislost mnoha z nich na federálních prostředcích – u Čečenska je to z 80 % – představuje potenciální hrozbu pro celistvost Ruska. Pokud Putinovi dojdou peníze, bude zřejmě Čečensko první, kdo se pokusí osamostatnit. Přidat se může Dagestán, na ropu a zemní plyn bohatá Sibiř a průmyslová oblast Uralu s centrem ve čtvrtém největším městě Ruska Jekatěrinburgu. Zůstat v Rusku by nemusely ani dálněvýchodní metropole Vladivostok a Chabarovsk, které jsou už dnes ekonomicky mnohem víc spojené s Čínou a Jižní Koreou než s evropskou částí Ruska.

Jaderné zbraně znovu na scéně

Jakékoliv náznaky rozpadu uvnitř Ruska jsou ale velmi pozorně sledovány i z jiného důvodu, než je pouhá budoucnost Putina nebo další parcelace největší země světa. Ve hře je znovu osud tisícovek jaderných hlavic, raket, strategických bombardérů a ponorek. V roce 1991 se po zániku Sovětského svazu do hry vložily Spojené státy, Británie a další západní země a svými zárukami pomohly soustředit jaderný arzenál pod kontrolu Kremlu. Válka na Ukrajině ale opakování tohoto scénáře prakticky vylučuje.

I na to se ostatně – byť nepřímo – ptala Atlantická rada během svého rozsáhlého průzkumu. Na otázku, zda se domnívají, že Rusko v příštích deseti letech použije jaderné zbraně, odpovědělo kladně 14 % expertů. Otázkou pak zůstává, zda by k použití – nebo zneužití – jaderného arzenálu proběhlo ještě na rozkaz Kremlu anebo nějakého nového státu vytvořeného na troskách dnešního Ruska.

ZDROJ: Business Insider