Jaký má Rusko jaderný arzenál? Simulace ukazuje, jak by atomová bomba zdevastovala okolí vašeho domu

Ruské jaderné síly oficiálně deklarují vlastnictví 6 200 nukleárních hlavic, přičemž reálného nasazení jich je schopno zhruba 1 200–1 600, zbytek je v různém stavu uložený ve skladech. Obvyklá síla těchto jaderných zbraní je 400–800 kilotun.

Aby vás mohla jaderná nálož ohrozit, musí se k vám nejprve nějak dostat. K tomu slouží v prvé řadě takzvaná triáda tvořená mezikontinentálními balistickými raketami (ICBM), strategickými bombardéry a balistickými raketami odpalovanými z ponorek (SLBM). Rusko stejně jako třeba Spojené státy má k dispozici kompletní triádu, Velká Británie nebo Francie nikoliv. Omezenou triádu má i Čína, tu však limituje nízký počet mezikontinentálních raket. Izrael, který zásadně nikomu nic nehlásí, nejspíš triády dosáhl v první dekádě 21. století.

Rusko má k dispozici přes 330 raket ICBM různých typů, mnohé z nich mohou nést až deset bojových hlavic. Dále má v rámci jaderné triády 76 dálkových bombardérů a 13 ponorek schopných odpalovat rakety SLBM.

Taktické jaderné zbraně a jaderná munice

Kromě mezikontinentálních balistických raket, které jsou běžně schopné urazit 11 000 a více kilometrů a jejichž hlavice na cíl dopadají rychlostí 4 km/s, disponují jaderné mocnosti pestrou paletou raket středního a krátkého doletu, které jsou osazené taktickými jadernými zbraněmi. Jejich síla je 1–50 kilotun, přičemž kromě raket se můžete setkat i s taktickými jadernými pumami, torpédy, a dokonce i hlubinnými a pozemními minami.

Pokud byste měli tu smůlu a dostali se na dosah dalekonosného dělostřelectva, hrozí vám i ostřelování taktickou nukleární municí. V roce 1953 například americká armáda v nevadské poušti v rámci testu vystřelila z 280mm děla jaderný granát o síle 15 kilotun, což odpovídá jaderné pumě svržené na Hirošimu. Granát explodoval deset kilometrů daleko ve výšce osmi metrů nad cílem. Na ničivé účinky testu se můžete podívat tady:

Jaderné granáty nelze vyloučit ani na ruské straně. Už v roce 1965 Sovětský svaz vyvinul granát 3BV3 o síle 1 kt určený pro polní a samohybná děla ráže 155 mm s dosahem až 17,4 km. Postupně se objevily i další ráže včetně 180 mm, 203 mm a konečně 240 mm vystřelované například těžkými samohybnými minomety 2S4 Tulipán. Rusko sice v roce 2000 ohlásilo likvidaci svých jaderných granátů, spolehnout se na to však nelze.

Smysl použití jaderných zbraní

Po celou studenou válku sloužily jaderné zbraně jako základní odstrašující prvek bipolárního světa a z té doby také pocházejí mnohdy zkreslené představy o jejich účinku a možném použití. Nakolik se dnes pravděpodobnost, že z Ruska nebo Spojených států naráz odstartují stovky raket proti území protivníka, blíží nule, jednorázovým použitím jaderných zbraní proti Ukrajině nově vyhrožuje ruský prezident Vladimir Putin. Může však úder jednou nebo několika jadernými zbraněmi přinést Rusku strategickou výhodu?

Podle Janne M. Korhonena, který se na technologické univerzitě ve finském Lahti věnuje technologiím, inovacím a energetické soběstačnosti, je použití jaderné zbraně proti armádě protivníka sporné. Jaderné zbraně jsou totiž primárně určené k ničení živé síly a nedokážou vymazat větší vojenské jednotky z povrchu země. Armáda protivníka je navíc neustále v pohybu a přeskupuje se, jako potenciální cíle by tak připadaly v úvahu hlavně logistické uzly.

Ani to však podle Korhonena použití jaderné zbraně z vojenského hlediska neospravedlňuje, protože stejného výsledku je možné dosáhnout konvenčními zbraněmi, například leteckým bombardováním nebo přesně mířenými raketami. Tak by mimochodem podle Korhonena mohla vypadat odpověď Spojených států a NATO na ruskou jadernou akci proti Ukrajině – Washington by vůbec nemusel sáhnout k jaderným zbraním, přesto by ničivé účinky odvety Rusko silně pocítilo.

Strašák jaderného spadu

Nedílnou součástí psychologické role jaderných zbraní je strašák radioaktivního spadu. Předpoklad, že celé oblasti budou po útoku jaderných zbraní zamořené, je sice správný, málokdo už ale pracuje s dobou a intenzitou zamoření, o převažujícím směru větru nemluvě.

Například výbuch jaderné elektrárny v Černobylu v roce 1986 vyprodukoval množství radioaktivního spadu srovnatelné s výbuchem jaderných bomb o síle 12 000 kilotun TNT. Účinek byl devastující a dlouhodobý, k zániku lidstva však nedošlo. Lidé se vrátili i do jediných měst zasažených v srpnu 1945 jadernými pumami, takže v Hirošimě a Nagasaki dnes žije dohromady přes 1,5 milionu obyvatel.

Simulací jaderného výbuchu nad konkrétním územím se věnují různé servery a aplikace. Například projekt NukeMap umožňuje vybrat si lokalitu, sílu jaderného výbuchu i to, zda k explozi dojde v atmosféře, na zemi nebo pod zemí.

Pokud by například ve výšce 3 960 metrů nad Prahou explodovala nejsilnější ruská jaderná puma zvaná Car Bomba o síle 50 megatun (50 000 kilotun), zasáhla by ohnivá koule o průměru 4,72 km území o rozloze 67,1 km2, přičemž vše, co by se nacházelo uvnitř této koule by se vypařilo. Účinky by však byly mnohem rozsáhlejší – až do 60 km od místa výbuchu by lidem hrozily popáleniny třetího stupně, které mohou vést k vážnému zjizvení, amputacím a trvalé invaliditě. Tyto následky by spolehlivě postihly území až po Doksy na sever a Sedlčany a Votice na jih od Prahy.

ZDROJ: SIPRI